Jedním z navracejících se témat filmografie Zbyňka Brynycha byly nacistické zločiny. Do časů druhé světové války, která podle jeho slov zasáhla celou jeho generaci, se v šedesátých letech vrátil třikrát. S dvou až tříletými rozestupy tehdy natočil oceňované filmy Transport z ráje (1962), A pátý jezdec je Strach (1964) a Já, spravedlnost (1967). Prostřední film volné trilogie, odehrávající se v okupované Praze za heydrichiády, vznikl podle prvotiny prozaičky Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce (1962). Psychologická novela popisuje napětí v jednom pražském činžáku poté, co se v něm octne zraněný ilegální odbojář.
Scénář, který napsal Brynych spolu s Bělohradskou, se od literární předlohy v několika ohledech odchyluje. Vyprávění původně rozprostřené mezi více postav bylo přimknuté k hledisku židovského lékaře Armína Brauna (Miroslav Macháček). Ten ale oproti novele není rezignovaným starcem, nýbrž mužem středního věku plným síly, který zlu ještě dokáže vzdorovat. Vyhrocenější je ve filmu drama s postřeleným členem odboje, kterého Braun v provizorních podmínkách operuje. Liší se také závěr filmu, kdy je hrdina anonymně udán.
Přestože film tématem navazuje na Transport z ráje, jeho zpracování je mnohem stylizovanější, přizpůsobené deformované perspektivě osamoceného protagonisty, svádějícího vysilující zápas s vlastním svědomím. Oproti Transportu z ráje s kolektivním hrdinou a mnoha vyprávěcími liniemi, z nichž je mozaikovitě skládán obraz terezínského ghetta, je Strach navíc portrétem ghetta vnitřního, které člověka paralyzuje a znesvobodňuje.
Docent Braun po zavedení nacistických rasových zákonů nemůže vykonávat lékařskou profesi. Na začátku filmu pracuje v synagoze, která již ovšem také neslouží svému původnímu účelu. Je využívána jako skladiště židovských konfiskátů. Braun je coby likvidátor pověřen jejich inventarizací. Už úvodní sekvenci s místnostmi zahlcenými zabavenými, systematicky roztříděnými předměty, lze sledovat jako materializaci jeho zúzkostněného nitra, v němž se podobně jako Kafkovi hrdinové postupně ztrácí.
Nakupené kufry, knihy a nástěnné hodiny, opatřené inventarizačními čísly, jsou zároveň hrůzným zástupným symbolem svých židovských majitelů, redukovaných nacisty na objekty určené k hromadné likvidaci. Až groteskní přeplněnost nejrůznějšími rekvizitami, přetékajícími daleko za rám obrazu, bude vystihovat mizanscénu po většinu filmu. Předměty každodenního užití se v atypicky komponovaných širokoúhlých záběrech Jana Kališe stávají zlověstnými, abstraktními objekty, které na Brauna doléhají ze všech stran a – stejně jako diváka – se jej snaží pozřít, učinit svou součástí.
Brynycha a jeho štáb, zahrnující mj. výtvarnici Ester Krumbachovou (která byla spoluautorkou technického scénáře a návrhářkou kostýmů), tentokrát nezajímaly vnějškové protektorátní reálie a historická věrnost, ale vnitřní, emocionální realita lidí a míst. Stylizace a symbolika prostředí, jimiž Braun horečnatě bloudí, ať jde o ústřední činžovní dům, dekadentní noční bar nebo depresivní psychiatrickou léčebnu, byly výrazně ovlivněny expresionismem. Kontrastní svícení, rakurzy, ale také nepřirozeně zesílené zvuky a hluky nebo diskontinuitní střihová skladba navozují klaustrofobní, paranoidní atmosféru města, kde nikdo nikomu nevěří a tím jediným, co lidi spojuje, je strach.
„Například scéna baru bude snímána v nereálném prostředí, pokoušejícím se znázornit poslední útočiště před zánikem. Nebo místnost sklepa. Či pomocníci komisaře, na něž Braun naráží na každém kroku. A stěhovací vozy. V každé ulici jeden stěhovací vůz a jeden ,civilistaʻ, před nímž nejde uniknout. A když Braun zavře oči a znovu je otevře, vše zmizí. Zřejmě se mu to zdálo, protože na to všechno usilovně myslel“, přiblížil svou režijní a výtvarnou koncepci Zbyněk Brynych v dobovém rozhovoru.[1]
S psychickým diskomfortem hlavního hrdiny, jehož vnitřní rozklad nabere na intenzitě poté, co se ujme zraněného odbojáře, koresponduje i disharmonická hudba Jiřího Sternwalda. Současně s Braunovým rozkladem pod vlivem strachu ale dochází i k jeho uvědomování si faktu, že pokud proti zlu nezakročí on, neučiní tak nikdo. Zatímco starší filmy o holocaustu, nejen československé, zůstávaly u stereotypu židovské pasivity, v Brynychově snímku je to právě židovský protagonista, zbavený základních práv a svobod, který se rozhodne jednat a jako jediný si tak – byť za cenu vlastního života – uchová morální integritu. Jeho závěrečný akt je především projevem zdolání bytostného strachu ze smrti.
Sám Brynych chápal svůj snímek jako podobenství ovlivněné vedle Kafky i biblickým Zjevením svatého Jana a zamýšlející se nad tématem hrdinství, zbabělosti a lhostejnosti.[2] Ke čtyřem jezdcům z Apokalypsy přidal pomyslného pátého – strach pronikající do lidských útrob a ovlivňující celospolečenské ovzduší. Fašismus je zde pro Brynycha spíš určitým typem mentality, kořenícím v lidské hlouposti a zbabělosti. Na nadčasovost tématu útisku individuálních svobod a střetu jedince s mocí nás vedle záběrů městského ruchu současné Prahy, jimiž je příběh rámován,[3] upozorňují i abstrahované dekorace nebo záměrné anachronismy, například kostýmy a účesy neodpovídající době protektorátu.
Strach ostatně ani nebyl natočen výlučně v Praze. Brynych využil nabídky smluvního partnera Československého filmexportu Carla Pontiho a film natočil z poloviny v Římě. Kontrakt s Pontim filmu následně otevřel cestu do světa. Atmosférická, psychologicky pronikavá sonda do společnosti, kde slabí bezcharakterní lidé ničí životy výjimečných osobností, byla s úspěchem promítána ve Spojených státech, ocenění získala na festivalech v Mar del Plata, Helsinkách nebo italském Cuneu. Převážně pochvalně se o něm vyjadřovala i domácí kritika. Podle Jana Žalmana Brynych ve světě svíraném institucionalizovaným zlem pátrá po paprsku naděje a zjišťuje, že jím je lidský duch, což v očích Žalmana z filmu A pátý jezdec je Strach dělá „nejkrásnější apoteózu intelektu, jakou český film poznal.“[4]
A pátý jezdec je Strach (Československo 1965), režie: Zbyněk Brynych, scénář: Hana Bělohradská, Zbyněk Brynych, kamera: Jan Kališ, hudba: Jiří Sternwald, hrají: Miroslav Macháček, Olga Scheinpflugová, Jiří Adamíra, Zdenka Procházková, Josef Vinklář, Ilja Prachař, Jana Prachařová, Jiří Vršťala, Tomáš Hádl a další. Filmové studio Barrandov, 97 min.
Použitá literatura:
Jiří Brdečka, Raději strach než STRACH. Divadlo 16, 1965, č. 6, s. 68–69.
Jiří Pittermann, „…a pátý jezdec je Strach“. Kino 20, 1965, č. 5, s. 7.
Hana Kalousová, Exteriéry pokračují. Filmové novinky 3, 1964, č. 9, s. 14.
Galina Kopaněvová, Zásah do času. Film a doba 11, 1965, č. 6, s. 139.
mn, Na otázky odpovídá režisér Zbyněk Brynych. Filmové informace 15, 1964, č. 14, s. 9.
Agáta Pilátová, Pátý jezdec zkázy. Rozhovory a úvahy nad filmem …a pátý jezdec je Strach. Kino 19, 1964, č. 11, s. 3.
Stanislava Přádná, Moc strachu versus síla člověka. Nad filmem Zbyňka Brynycha …a pátý jezdec je Strach. Iluminace 10, 1998, č. 4, s. 72–73.
Stanislava Přádná, Zdena Škapová, Jiří Cieslar Jiří, Démanty všednosti: český a slovenský film 60. let. Praha: Pražská scéna 2002.
Jan Žalman, Umlčený film. Praha: KMa 2008, s. 222.
Poznámky:
[1] Agáta Pilátová, Pátý jezdec zkázy. Rozhovory a úvahy nad filmem …a pátý jezdec je Strach. Kino 19, 1964, č. 11, s. 3.
[2] Hana Kalousová, Exteriéry pokračují. Filmové novinky 3, 1964, č. 9, s. 14.
[3] Například Letenský tunel byl zprovozněn až v roce 1953, o dvanáct let později, než kdy se film odehrává.
[4] Jan Žalman, Umlčený film. Praha: KMa 2008, s. 222.
