Největší přání

Anotace

Scenáristka, režisérka a kameramanka Olga Špátová začala natáčet celovečerní časosběrný autorský esej o snech, hodnotách a morálce svých vrstevníků Největší přání (2012) dvacet let po posledním záběru, který pořídil její otec Jan Špáta (1932–2006) na Národní třídě 17. listopadu 1989 pro pokračování své stejnojmenné filmové ankety Největší přání (1964), nazvané Největší přání 2 (1990). Dcera uvedla dokument do distribuce při příležitosti jeho nedožitých osmdesátin; vznikl totiž na jeho přání a z jeho popudu, a i z těchto důvodů je mu tedy věnován. – Zpočátku autorka prolíná a konfrontuje archivní záběry z otcových snímků s novým anketním průzkumem mezi mladými (mj. během maturitních plesů a zkoušek), posléze se soustřeďuje na okruh pečlivě vybraných respondentů, zastupujících společenské kategorie napříč sociálním, profesním a názorovým spektrem (využila možnosti natáčet ve věznicích, v pasťácích nebo při demonstracích nejrůznějších uskupení). Protagonisty rozličných naturelů, úspěšné a naopak ty, co nevykročili úplně správnou cestou, spojuje odhodlání ovlivňovat životní směřování a snaha přemýšlet nad banální otázkou, jaké je jejich největší přání. K její obecnější podstatě se snaží dobrat i spolek studentů s názvem Inventura demokracie, seriózně se zabývající fungováním jedinců i současné společnosti se snahou probouzet aktivitu mladých lidí ve veřejném prostoru. – Oproti původním snímkům došlo k pochopitelnému posunu. Dotazovaní na rozdíl od svých předchůdců dospěli v demokratické společnosti. Shodují se v prezentovaných touhách, přiměřených jejich věku a životní situaci: udělat zkoušku, mít štěstí, zdraví, lásku, peníze, potomky, najít uplatnění, být tolerantní, prostě mít se dobře, prožít život plně a svobodně. Bezprostřední, možná otevřenější a méně cenzurované odpovědi se od těch desítky let starých ale výrazněji neliší (kromě kdysi zmiňované touhy po nedostupném cestování). Často však zaznívá rozčarování z vývoje české společnosti po roce 1989, především vadí přehlížení lží, korupce, rozkrádání veřejných financí a zneužívání moci či absentující tolerance (aktivity neonacistů, odpůrců homosexuálů apod.). Špátová záměrně poskládala převážně optimistickou mozaiku, s akcentem na snahu „přesměrovat“ občany-diváky od negativních pocitů k naději a perspektivě. To se jí podařilo i proto, že si ke spolupráci přizvala vstřícné spolupracující aktéry. – Z projektu vyplývá, že doba je sice nesrovnatelně otevřenější a mladí lidé disponují větším sebevědomím, ambicemi a odvahou, jsou však zároveň „zahlcováni“ nekonečnými možnostmi překotné a nepřehledné epochy, jež je někdy „matou“ a vystavují je náročnému rozhodování. Svoboda ty odpovědné „svazuje“. Vliv má i měnící se „role“ mužů a žen. – Volná trilogie tvoří ucelenější náhled na ideály několika po sobě jdoucích generací v návaznosti na politických poměrech (totalita versus „mladá“ demokracie), navíc pořízený „příbuznou“ lidskou i tvůrčí optikou. Na snímku režisérka spolupracovala s malým štábem, umožňující intimnější a autentičtější přístup. První záběry pořídila na pochodu z pražského Albertova při příležitosti 20. výročí sametové revoluce; hudbu zkomponoval skladatel Aleš Březina, ústřední motiv nazpívala Aneta Langerová.

Obsah

Poznámka

VÝŇATKY Z FILMŮ: Největší přání (FP 42/64), Největší přání 2 (1990, FP 2/91).