Neúnavný experimentátor Jan Němec se po krajní introspekci ve filmech Noční hovory s matkou (2002) a Krajina mého srdce (2004) zaměřil ve snímku Toyen (s podtitulem Střepiny snů. Ticho a tma) na osobnost přední české malířky (1902-1980), na její vztah s básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem (1914-1953), ale zejména na surrealismus, jenž se tak vlastně stává hlavním tématem. Tvůrce ovšem i zde uplatňuje vyhrocený subjektivní pohled, těžící mj. z řetězení asociací a z naprosto svobodného nakládání s filmovou látkou i materiálem. Scénář autorky námětu Terezy Brdečkové tak Jan Němec podřídil vlastním záměrům. Tradiční filmový příběh se vytrácí a nahrazují jej evokace a průniky do různých časových rovin i do různých „světů“. Základem je milostný poměr mezi Toyen a Heislerem, umocněný několika lety skrývání. Heisler jako Žid neodešel za okupace do transportu a ukrýval se od roku 1941 do konce války v žižkovské garsonce své přítelkyně. Klaustrofobické prostředí s neustálým strachem z odhalení nutně muselo ovlivnit oba umělce, kteří dva roky po osvobození odešli do Paříže. Tamní pobyt, spojený s Heislerovou smrtí, tvoří pomyslnou druhou část filmu. Pohnutá doba (ať už okupace, osvobození nebo hrůzovláda komunistů) se naplno vyjevuje prostřednictvím obrazových i zvukových archivních materiálů a vytváří překvapivě samozřejmý pandán ke zdánlivě ryze subjektivním surrealistickým vidinám či snům, jež se odrážejí v díle obou umělců. Realita prostě mnohdy předčí vizi. Němec se přibližuje k umělcům prostřednictvím jejich vlastní metody a spoléhá na sdělnost emotivně řazených obrazů, již znásobuje propracovanou zvukovou dramaturgií. Vzniká tak originální, žánrově nezařaditelný tvar, koláž, oscilující mezi hraným dokumentem o umění, psychologickým milostným dramatem a audiovizuální básní. Dominuje mu Němcova vlastní poetika, vlastní názor na umění a na film jako umělecký druh. – Tvůrce svým hlasem na pozadí temného plátna jen se záznamem zvukové stopy uvádí jednotlivé „kapitoly“. Stylotvorným prvkem je dvojexpozice či vícenásobná expozice obrazu. Herecká akce, redukovaná na minimum, je tak zhusta jen pozadím pro překrývající jí obraz. Důležitá je hra světla a stínu i barevnost. Vedle archivních dokumentů, zachycujících například lidický masakr či proces s přítelem Toyen, komunistickým intelektuálem Závišem Kalandrou, se objevují dotáčky ze současnosti (úvodní a závěrečná „cesta“ do Moderního muzea ve Stockholmu, Paříž, Praha), ale také záběry, jež kdysi pořídili Heisler s Toyen. Časté jsou jízdy kamery např. po dlažbě, po zdech domů i její utkvívání na realistických detailech. Podobné motivy se objevují i na vložených fotografiích. Dojem koláže akcentuje též práce s výtvarnými i literárními díly. Obrazy či obrazové cykly Toyen se během filmu objevují zejména ve více či méně „čitelných“ vrstvených záběrech, až na samém konci je jim v epilogu vyčleněn rozsáhlý blok. V souvislosti s milostným vztahem jsou často prezentovány malířčiny erotické kresby. K výjimečné komplexnosti svébytného audiovizuálního díla přispívá zmíněná zvuková složka, jež se obejde bez hudby, zato využívá kromě dobových záznamů i emotivně působící ruchy (práskání výstřelů při čtení jmen popravených během heydrichiády) a hlavně recitaci z textů protagonistů. Vedle ústřední dvojice se na minimální ploše objevuje dřívější přítel Toyen, malíř Jindřich Štýrský (1899-1942). – Totálním soustředěním nikoliv na sdělení, nýbrž na zachycení vlastního pohledu na svět, je Jan Němec výlučným tvůrcem, jehož dílo zřejmě přijme jen úzký okruh diváků. V Toyen se mu však přinejmenším podařilo sugestivně zprostředkovat vnitřní náboj surrealismu a postihnout niterný pocit z doby okupace a nástupu komunismu. – Upozorňujeme, že vyšla i kniha Terezy Brdečkové s názvem Toyen – film Jana Němce s obrazy Toyen a filmovými fotografiemi (Argo, Praha 2005). -tbk-
První záběry vedou do Stockholmu a tamního Moderního muzea. – Oprýskaný rohový dům v Praze. Ženská silueta cvičí, jakoby „plave“. Toyen vstupuje v plavkách do vany a láká přihlížejícího k sobě. – Praha, Žižkov, Krásova ulice. Toyen ve své garsonce schovává Jindřicha Heislera, výtvarníka, básníka, filmaře. Mladík je židovského původu, ale odmítl nosit židovskou hvězdu a odejít do transportu. V posmrtně vydané knize Z kasemat spánku vzpomíná Heisler, jak spal u Toyen ve vaně. Podle ní vana tlumila vibrace, a tak je chránila před gestapáky, občas slídícími v domě. – Toyen náznakově maluje štětcem po Heislerově obličeji. – V rozhlasových relacích se mluví o náletech. – Do Prahy přijíždí říšský protektor Heydrich. – V Londýně byl vydán příkaz k atentátu na něj. – Milenci žijí v uzavřeném prostoru žižkovské garsonky. Pracují a milují se. – Dvojice očekává vpád gestapáků, pátrajících v domě; naštěstí nedojdou až do podkroví. – Zní střelba ze samopalu. Rádio přináší zprávy o atentátu na Heydricha. – Nejistý Heisler v klobouku na ulici. – Monotónní hlášení o popravených a práskání výstřelů. – Heisler si v ateliéru dává do nosních dírek péra z hodin, aby si „zarizoval“ nos a mohl chodit ven. – Siréna ohlašuje nálet. – Přítel Toyen, výtvarník a básník Jindřich Štýrský v knize Sny napsal a nakreslil své vidiny. Cituje se mj. jeho sen o ušatých knihách ve stáncích pařížských bukinistů („ucha kvetla“). – Surrealistické obrazy plovoucích „torz“ rukou či obličejů jsou „adaptovány“ v reálu. – Toyen a Heisler asistovali při snímání Štýrského posmrtné masky. – Odlitek je však ve filmu snímán z ještě živého umělce. – Odvetou za Heydrichovu smrt bylo vyhlazení Lidic: dokumentární záběry a fotografie z masakru. – Fotografie zavlečených lidických dětí. – Toyen ilustrovala knihu Holčička a Káťa a později sborník Lidice. Portréty dívenek odpovídají fotografiím lidických dětí, ačkoliv je umělkyně neviděla. – Lidé skandují „Ať žije KSČ!“ – Na fotografii jsou vítězové války, rudoarmějci. – Toyen vzpomíná, jak měla po válce první samostatnou výstavu, na niž přišel i prezident Beneš. A pak to bylo zase špatné. Proto odjela s Jindřichem do Paříže a už se nikdy nevrátili. Udělali dobře, protože sice měli existenční potíže, ale byli svobodní. – Dobové i současné záběry Paříže. – Heisler vzpomíná, jak si postavil obyčejnou chatu. Mluví o sobě i o své tvorbě. Mluví o osudovém setkání s Toyen. – Obraz Modrá tvář z roku 1951, na němž je jakoby zachycena tvář Záviše Kalandry, popraveného komunisty. – Dokumenty z procesu s Miladou Horákovou. Výpověď Kalandry, útoky prokurátora Urválka. Monotónní čtení ortelů. – O dvacet let dříve vyšla karikaturní koláž s Kalandrou, jež vlastně předjímala jeho osud. Surrealismus tak opět nabyl reálnou zlou podobu. – Heisler vzpomíná, jak seděl Toyen modelem pro obraz. Ona však použila jen jeho stín. – Záběry z galerie. – Heislerova ruka, tápající po zábradlí. Objevuje se Toyen ve vaně, vábící k sobě. Žena se pak přikryje přehozem. – Umírající Heisler bezvládně leží na dlažbě ulice. – Toyen a její portréty. Žena čte text Za propastí nás samých. Vracejí se slova: Střepiny snů, střepiny snů... – Podle umělkyně její přátelé, jako třeba Kalandra, nedopadli dobře. To, co ona a další surrealisté kreslili, nebyly jejich vidiny, ale obrazy zlého světa. – Toyen vzpomíná, že neměla peníze na Jindřichův hrob, který byl tedy zrušen. Vzpomíná na život v Krásově ulici: „Jindra miloval světlo, proto jsem namalovala obraz Mýtus světla.“ Ten teď visí ve stockholmské galerii, stejně jako Modrá tvář. Snad si lidé při pohledu na něj vzpomenou na oba umělce. – Herečka, představující Toyen, je na hřbitově u náhrobku Toyen. Rukou hladí vytesaná písmena. – Objevují se obrazy Toyen... -tbk-
Použité reprodukce obrazů: Léto; Močál; Podzim (Krajina); Procházejí bez ohlédnutí; Samota; Mořské sasanky; Obraz; Jezerní krajina; Z jižních moří; Noc v Oceánii; Jitro; Obraz; Jezerní zahrada; Předjaří; A teď, když plyne čas; Bezesná noc; Cigaretový dým; Holandská krajina; Jarmark; Mlčení zrcadel; Na pasece; Na zámku La Coste; Obraz; Obraz; Past skutečnosti; Půlnoc, erbovní hodina; Sejfy; Spící; Spřízněni volbou; Tonoucí koráb; Tůně; Ve vodě spánku; Vinobraní; Všechny živly; Zástěna. – Použité originály obrazů: Au visage bleu – Modrá tvář; Mýtus světla.
Veronika Riehs /ž/, Martina Zeilmanová, Vojtěch Horálek (odlitek tváře)
Iva Ruszeláková (Jan Němec-Film), Jan Němec (Jan Němec-Film)
Mouse & Cut, Multimedia, i/o post, Národní filmový archiv, Barrandov Studio
Toyen
Toyen
Toyen
film
hranýdistribuční
poetický
Česká republika
2005
2005
konec distribučního monopolu 3. 11. 2010
slavnostní premiéra 2. 11. 2005 (kino Světozor, Praha)
distribuční premiéra 3. 11. 2005 /doporučená přístupnost od 12 let/
Ticho a tma. Střípky snů surrealistické malířky.
Jan NĚMEC – FILM, ArtCam International (koprodukce), i/o post (koprodukce)
dlouhometrážní
63 min
35mm
1:1,85
barevný
zvukový
mono
česká
česky, německy
bez titulků
české
