Requiem pro panenku

Čtrnáctiletá Marika, kterou znásilnil vlastní otec, je v noci z rozhodnutí soudu odvezena do Ústavu sociální péče, umístěném v chátrajícím zámečku. Ke svému zděšení Marika ráno zjistí, že se ocitla v domově pro mentálně postižené dívky. Při úvodní zdravotní prohlídce lékař alkoholik potvrdí,že dívka tam nepatří.Jeho slova však nic neznamenají, personál včetně ředitele svěřené dívky ani osud Mariky nezajímá. Chovanky udržují pod prášky a zacházejí s nimi velmi necitlivě. Vychovatelka Krocová se navíc vyžívá v až sadistických trestech, Volfová projevuje lesbické sklony, dosazená komunistka se stará jen o svou cestu za synem do Ameriky. Jen vychovatelce Sukové, pravděpodobně bývalé řádové sestře, nejsou dívky lhostejné. Marika se snaží dostat z ústavu, podaří se jí utéci, ale je vrácena nazpět. Z chovanek se k ní upne retardovaná Johanka. Marika zkusí odeslat dopis, ale i ten je zadržen. A Volfová ji za to zavře do venkovní drátěné klece , kde ji nechá v dešti. Také Johanku, která projevuje Marice svou příchylnost, zavřou - do sklepa. Marika uslyší její nářek, dostane se z klece, spustí sirénu a Johanku osvobodí. Obě se ukryjí v sušárně. Když je Volfová objeví, Marika škrtne zápalkou.Hořlavina, uložená v sušárně, vybuchne a vzniknutý požár se rychle rozšíří. Marika se marně snaží pomoci ležícím chovankám, zamčeným ve 2. patře. Zahyne i Johanka, která se vydala do ohně, aby našla kamarádku Mariku. - Uplynulo pět. Marika se zastaví u zbořeniště zámečku. Strávila pět let ve vězení za žhářství, vychovatelky, odpovědné za smrt dvaceti šesti dívek, vyvázly s podmínkou. Marika na klice boudy objeví motiv slunce, který stále malovala Johanka.