Svatba upírů

Anotace

Upírská komedie Jaroslava Soukupa je dedikována jednomu ze zakladatelů žánru strašidelných příběhů Sheridanovi Le Fanu. To však můžeme brát spíše jako libůstku autorů než jako vymezení cesty, jíž se chtěli ubírat (podobnými neúčelnými odkazy se film jen hemží). Klasický upírský film je jedním z nejkonzervativnějších žánrů a i jeho parodická varianta (například Ples upírů Romana Polanského, jeden z mála upírských filmů, které se u nás hrály) se řídí poměrně přesnými zákony. Filmu Jaroslava Soukupa nelze upřít inscenační obratnost, jež byla ostatně konstantou režisérova „reklamního“ filmařského stylu. Problém Svatby upírů však nastal už ve scénáři. Autoři se celkem rozumně vzdávají strašidelných prvků, pomíjejí nákladné zvláštní efekty a soustřeďují se na prostinký romantický příběh s komediálními prvky, zasazený do atraktivního prostředí rokokové Prahy (výtvarná kamera Vladimíra Smutného). – Mladý Angličan Richard Bancroft přicestuje do Prahy se svým strýcem, obchodníkem. Seznámí se s tajemnou Olivií, brzy však zjistí, že šlechtická společnost, v níž se kráska pohybuje, ve dne spí, ale v noci bdí a věnuje se vysávání nevinných obětí. Srdce si však nedá poroučet, a tak i přes odpor dívčina „ochránce“, upírského hraběte Kronberga, mezi mladými lidmi vzklíčí ryzí cit. – Na komedii je v řídkém ději gagů skutečně málo, navíc značně neoriginálních. Upíři porušují většinu ustálených pravidel (například zločinný hraně si pochutnává na česneku!) a nastolují jedno nové, pohříchu však značně nelogické („zrcadlový efekt“ – když upíři nejsou vidět v zrcadle, je možné se před nimi mezi zrcadly schovat). Zásadně nevyjasněná je pozice tajemné Olivie a samotný mechanismus přeměny člověka v upíra. Pro závěrečný gag obětují tvůrci i poslední zbytky logiky. Bizarní je i spojení upírského tématu s židovskou Prahou. – Jaroslav Soukup opět sázel na mladé publikum – vedle osvědčených herců starší generace obsadil do hlavních rolí Rudolfa Hrušínského nejml. a zpěvačku Ivetu Bartošovou. -ap-

Obsah

Poznámka

Film je věnován „mistru hrůzy“ Josephu Sheridanovi Le Fanu (1814–1873).