Mánes na vodě

Mezi léty 1928–1930 probíhá s podporou průmyslu, státní správy a společenských elit stavba Mánesu, budovy postavené ve funkcionalistickém slohu architektem Otakarem Novotným (1880–1959), na místě bývalých Šítkovských mlýnů. Provedení domu spojujícího Masarykovo nábřeží a Slovanský ostrov bylo iniciováno a finančně výhradně zaštítěno Spolkem výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes), založeným roku 1887. Multifunkční prostor propojoval tradici a avantgardu. Ve 30. letech zde vystavovali vedle umělců jako Toyen či Emil Filla také Pablo Picasso, Salvador Dalí anebo Max Ernst. Československá umělecká tvorba prostřednictvím SVU Mánes navázala nejen mezioborový dialog, nýbrž byla i pevně začleněna do mezinárodní scény, stala se aktivní součástí vzkvétajících modernistických hnutí v Evropě. Za protektorátu Mánes nahrazoval funkci zavřených vysokých škol. Výstavní dramaturgie přitom nebyla příliš ovlivněna nacistickou ideologií. Po únorovém převratu 1948 perzekuce SVU Mánes nakonec vedla k oficiálnímu rozpuštění spolku v roce 1956 a nad objektem přebral kontrolu Svaz československých výtvarných umělců (SČVU). Výstavní a edukační činnost byla poplatná ideologii socialistického realismu, umění lidu a pro lid. Politické uvolnění v druhé polovině 60. let umožnilo v krátkém časovém horizontu navrátit do Mánesa kritického ducha. Probíhaly tu plodné diskuze o soudobém umění a o umělecké svobodě. Výstavy vybočovaly z rigidní propagandy. Vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal návrat k socialistické ideologii, byť normalizace přinesla formalizované ústupky v podobě kontrolovaných avantgard: státního surrealismu, kubismu a jiných „náhražek“. Během let 1975–1984 prochází budova výraznou rekonstrukcí, při níž se bohužel projevily těžkopádné prvky normalizace. Zatímco za socialismu byl Mánes nechvalně známý tím, že zde zasedaly kádrové výtvarné komise, za sametové revoluce se etabluje na informační centrum demokratických změn. Následná restituce proti sobě postavila legálního nástupce, to jest SČVU, nyní Nadaci českého výtvarného umění (NČVU), a historického nárokovatele, SVU Mánes. Táhlý soudní spor byl ukončen roku 2004 v neprospěch spolku a NČVU se stává právoplatným majitelem budovy. Navzdory nadějnému programu výstavní činnost v Mánesu za liberálního tržního systému postupně upadala, převážně kvůli nedostatku provozního kapitálu. Havarijní stav spodní části budovy si navíc vyžádal nákladnou rekonstrukci základů v roce 1996, která zabránila stržení Mánesa při povodních roku 2002 a 2013. Následky velké vody odstartovaly nejrozsáhlejší rekonstrukci domu od 70. let. Uskutečnila se v letech 2012–2015 a měla navrátit budovu do co možná nejpůvodnější podoby z 30. let. Finanční náročnost si vyžádala vstup soukromých podnikatelských subjektů do rady NČVU i zastavení Mánesa bankám a stavební společnosti. Ve výsledku zdárně zrekonstruovaná budova se po roce 2015 stále potýká s vysokými úvěrovými závazky a se stagnujícím programem. Tato skutečnost je dlouhodobě předmětem protestů SVU Mánes, jenž přesunul své aktivity do galerie Diamant v kubistickém domě ve Spálené ulici. Stejně jako spontánně vzniklé iniciativy Mánes umělcům, později reorganizované do platformy Skutek. Mánes sice stále „pluje na vodě“, jeho budoucnost je však nejistá... -xb-