Ztracen 45

Starý pamětník (zeť Josefa a Jarmily Čapkových a manžel jejich dcery Aleny Čapkové, MUDr. Jaroslav Dostál) vzpomíná v Josefově ateliéru ve vinohradské vile, že známý malíř často maloval námořníky z touhy po cizině. – Josef Čapek byl zatčen gestapem v roce 1939 a celou válku strávil v koncentračních táborech. V dubnu 1945 zemřel v lágru Bergen-Belsen, který byl osvobozen Brity a brzy poté spálen. Podle svědectví E.F. Buriana z druhé ruky, jež jeho zdroj, tlumočník Britů, potvrdil, byl však Josef spatřen živý ještě tři dny po skončení války. – Čapkova žena Jarmila se podle svých deníkových záznamů trýznila kvůli tomu, že v letech soužití nedokázala dát muži najevo lásku, kterou k němu cítila. Vzpomíná na dobu mládí. Dostala od Josefa obdivný dopis podepsaný XYZ a odpověděla na něj v inzerátu. Začali se setkávat v roce 1910. Josef však záhy odjel do Paříže. V únoru 1914 se zaslíbili a v roce 1919 se vzali... – Vzhledem k tomu, že neexistovalo oficiální potvrzení Čapkovy smrti, vydá se ho Jarmila hledat. Již v červnu 1945 vyrazí autem generála Sameše do Německa. Když zjistí, že tábor Bergen-Belsen byl vypálen, vrací se zpět s nepořízenou. – Po svatbě žili manželé v Říční ulici. V roce 1923 se jim narodila dcera Alena. Rodina se přestěhovala do nově postavené vily, což byla podle Jarmily chyba. Soužití s Josefovým bratrem Karlem tam nebylo idylické. Josef, jemuž se v rodině říkalo Peča, byl ponořen do své práce buď v ateliéru nebo na zahradě. Se ženou si celý život vykali. Jarmila se v novém domově cítila stále více osamělá. Manželé se v průběhu let vzájemně odcizili. Josef však z koncentráku psal, jak lituje toho, že svou lásku k manželce nedával dostatečně najevo. – V roce 1946 přišla další zpráva, že kdosi Josefa v Německu viděl. Jarmila navštívila jasnovidku, která také zmiňovala, že muž je naživu. „Viděla“ ho prý v jakémsi vězení či v nemocnici. – Jarmila vzpomíná, jak jí vadil nedostatek manželské lásky i chlad v rodině. Cítila se ve slepé uličce a upínala se ke knize, kterou chtěla napsat. Věnovala se svým deníkům. Podle Jaroslava Dostála později nechtěla její dcera, aby se tyto deníky dostaly na veřejnost. – V říjnu 1947 Jarmila znovu vyráží do Německa pátrat po manželovi. Hledá ho na severu v barácích pro utečence, v nemocnicích i v různých ústavech. Občas narazí na nějakou stopu, jako například v diakonii v Kroppu. O tehdejší těžké době mluví jeden z místních a pamětnice. Stopy zavedou cestovatelku do Bielefeldu. – Nemocný Josef v lágru vzpomíná na bratra. Jeho vlastní literární tvorba byla polemikou s Karlovými lehce psanými díly. – Když Jarmila neuspěje, vrací se do Bergenu. Dál vzpomíná na své vyhořelé manželství. Ona v sobě cítila vášeň, ale Josef byl chladný a odtažitý. Zastání nenašla ani u své matky, která držela se zetěm. – Jarmila hledá muže i pomocí rozhlasu. Na další stopu narazí v jednom ústavu v Hamburku. Ošetřovatel a pak ředitel podle fotky tvrdí, že Josef byl tamním pacientem. – Jarmila si přiznává, že začala muže nenávidět. Oceňuje však jeho dobré vlastnosti. Během války udržovala dům, jakoby se měl každou chvíli vrátit. – Po dalším marném hledání se v prosinci 1947 vrací Jarmila Čapková do Prahy. – Jaroslav Dostál se zmiňuje o tom, že splnila přání svého manžela, aby podle něj nedokončené obrazy zničila. Část jich rozřezala a spálila, část byla shozena z mostu do Labe. Pan doktor Dostál některé z nich podlepil a zachránil. – Jarmila spálí i svou knihu. Vyčítá si, že nedokázala otevřít své srdce, vyznává se manželovi ze své lásky; poprvé použije tykání. – Jarmila Čapková zemřela v roce 1962. Nikdy se nevzdala naděje, že Josef válku přežil. -tbk-