Koudelka fotografuje Svatou zemi

Debutující režisér a čerstvý absolvent oboru fotografie na Becalelově akademii umění a designu v Jeruzalémě Gilad Baram dostal příležitost dlouhodobě sledovat při práci špičkového fotografa Josefa Koudelku (nar. 1938) na jeho misi po historickém území Palestiny, resp. Svaté zemi, což je apolitický výraz pro geografické teritorium na Blízkém východě. Barama uhranula tvorba uznávaného umělce již během studií, o to víc přivítal možnost mu asistovat. V roli průvodce, řidiče a tlumočníka jej opakovaně doprovázel po oblasti sužované nekončícími politickými spory a válečnými boji, kam byl Koudelka „mylně“ vyslán jako válečný fotograf proslulou mezinárodní agenturou Magnum Photos, jejíž je členem. Fotograf se po zkušenostech z okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy konfliktům záměrně vyhýbal, přestože tehdy v roce 1968 pořídil unikátní soubor fotografií, který ho proslavil (stejně jako režiséra Jana Němce filmové záznamy invaze). Čtyřicet let po události proto otálel podepsat smlouvu, připojit se k projektu a stát se jedním z dvanácti vybraných fotografů. Chtěl zůstat nezávislý a mít od izraelsko-palestinského problému odstup. Pro spolupráci se rozhodl až po několika soukromých výjezdech na Blízký východ, který mu učaroval. – Baram v koprodukčním časosběrném dokumentu Koudelka fotografuje Svatou zemi zúročil možnost být vůbec poprvé u tvůrčího procesu této významné osobnosti světové fotografie. Zachytil vznik unikátních snímků kolem tzv. bezpečnostní bariéry, tedy koridoru z betonových zdí a z ostnatých drátů, jež odděluje znesvářené části území, spadající buď pod izraelskou či palestinskou jurisdikci (Západní břeh Jordánu), a na vizuálně přitažlivých lokacích v jejím okolí. Když Koudelka objevil neustále rostoucí a „všudypřítomnou“ izraelskou stavbu, tvořící nevratný „zářez“ v posvátné krajině, která se nemůže bránit, shledal ji zároveň impozantní. V jeho krajinných snímcích udává obranná hradba hlavní směr také proto, že je symbolem doby, kdy sám vyrůstal za „železnou oponou“, kterou sice neviděl, ale z jejíhož vězení chtěl ven. – Do oblasti se Koudelka vracel čtyři roky. Přes hledáček aparátu sledoval práci dělníků s betonovými kvádry, z nichž jsou schopni postavit za tři dny sto metrů zdi. Na přechodech pozoroval přesun obyvatel pod dohledem ozbrojenců. U střežené posvátné Rácheliny hrobky musejí fotograf a filmař „ospravedlnit“ chybějící povolení k focení, u vytížené betonárky Koudelka až na opakované výzvy ostrahy z megafonu uposlechne a odejde do příslušné vzdálenosti, jinde se kvůli záběru zasouká do smotků z žiletkového pletiva. U působivého válečného památníku, tvořeného v louce rozestavěnými maketami vojáků „v akci“, pokorně přizná úlevu, že nebyl a snad už ani nebude nasazen v žádné válce. Je znovu konsternován z tréninkového střediska pro boj, postaveného uprostřed pouště podle satelitních snímků skutečných měst. Překvapí ho, co zbylo z palestinské osady a jak se změnilo výletní místo na břehu Mrtvého moře. Poslouchá o nesnázích v rozdělených městech, ale obyvatele, s nimiž hovoří, nefotografuje. Navštíví památník na bitvu 679. záložní brigády, jež v roce 1973 zabránila Syřanům dostat se na Golanské výšiny. Téměř beze změn shledává pouze poušť… – Černobílým fotografiím panoramatického formátu, pořizovaným na kinofilm, vždy předchází uvážený výběr místa v krajině (téměř zde nefotí lidi) a trpělivé vyčkávání na nejvhodnější okamžik. Soustředěného samotářského umělce pohlcuje prostor a focení. V terénu je ostražitý, neukvapený, neustále těká očima po okolí a číhá na záběr. Režisér-učedník zpovzdálí snímá svého mentora, razícího heslo „chodit, chodit a koukat“, při dlouhých obhlídkách i při rozhodujícím cvaknutí spouště. Divák někdy nevidí, co je v hledáčku aparátu, dokud se neobjeví výsledná fotografie. Vyznění „statických reálií“ umocňují délka záběru na snímky a předěly zatmívačkami. Mezi „obrazy“ průběžně zaznívá Koudelkův komentář, pořízený v jeho pařížském a pražském ateliéru. Nad kontakty slavných cyklů (Invaze 68, Cikáni, Exily, Černý trojúhelník: Podkrušnohoří), jejichž geneze jej formovala, rekapituluje fotograf určité fáze osobního a profesního života. Zamýšlí se nad hodnotami, o které přišel, když emigroval, a nad podstatnými důsledky klíčového rozhodnutí, které však zhodnotil ve svůj prospěch. Obdivuje, jak se Češi semkli během sovětské invaze, a vzpomíná na svoji shovívavost vůči prostým vojákům. – Když se režisér s Koudelkou rozhodnou srovnávat konkrétní snímky, zazní jeden z mála společných dialogů. Muži zjistí, že některé dobré fotky vznikly během první návštěvy a nedají se již překonat. Místa v objektivu přitom vypadají pokaždé jinak. Koudelka přibližuje kritéria „pohledu“. – Výběr fotografií, odrážející bezútěšnou realitu zdí sešněrované krajiny, byl publikován v knize Wall: Israeli and Palestinian Landscapes 2008-2012 (2013, nakl. Aperture). – Dokument byl uveden v roce 2015 na MFDF v Jihlavě, na Finále v Plzni 2016 získal Zvláštní uznání, byl nominován na Cenu Pavla Kouteckého a uspěl na FDF na Korsice. V českých podtitulcích je název Koudelka fotografuje Svatou zem. -kk-