8 hlav šílenství

Hlava první: Cesta. Anna Alexandrovna Barkovová se narodila v roce 1901 v Ivanovu. V roce 1922 jí vyšla první básnická sbírka a byla považována za velkou básnickou naději. V roce 1934 byla poprvé zatčena a odsouzena na pět let nucených prací. Za války žila na Ukrajině. Podruhé byla odsouzena v roce 1947 a až do roku 1956 vězněna v lágru v republice Komi, potřetí v letech 1957–1965 v gulagu. Po propuštění byla rehabilitována. Zemřela v roce 1976. – Kazachstán 1935. Nákladní vlak s vězni zastaví v polích. Z vagónů vynášejí mrtvá těla. Jedna z vězeňkyň, doktorka, je zavolána k zraněnému dozorci. Vezme s sebou jako pomocnici Annu. Důstojníka pokousal vlčák. Doktorka mu ošetří ránu a vymůže si nějaké jídlo. Cestou zpět do vagonu radí spoluvězeňkyni, jak se má chovat při cestě i v táboře. – Po zatčení napsala Anna dopis ministru vnitra Genrichu Jagodovi, v němž píše o sobě. Je novinářka, ale musela se živit jinak. Často byla nezaměstnaná, než byla odsouzena podle paragrafu 58 za kontrarevoluční činnost. Má chatrné zdraví a vyhnanství jen těžko přežije. Proto pro sebe žádá nejvyšší trest: smrt. Podle Jagodova přípisu má být při nucených pracích zařazena do kulturního oddělení. – Nahé vězeňkyně podstoupí potupný „přijímač“ v lágru (jsou ostříhány a oholeny). – Hlava druhá: Tvorba. Počátkem dvacátých let na oslavě v Kremlu představuje Lunačarskij snobské společnosti Annu Barkovovou jako nadějnou básnířku, která bude možná větší než samotný Puškin. Má jí vyjít první sbírka. – Republika Komi 1946. Anna se spoluvězeňkyní řežou v zasněženém lese strom. Vidí svou milenku, vězeňkyni Valju (Valentinu). Strom spadne těsně vedle dozorce. Ten dá Anně deset dnů korekce. V kobce vězeňkyně vzpomíná na Valju. Vykládala jí, že svůj „růženec“ z chlebového těsta používá nikoliv k modlitbě, nýbrž k vymýšlení veršů. Je odvolána do velitelovy kanceláře: telefonuje jí sám soudruh Stalin, který se jí otcovsky vyptává na zdraví a tvrdí jí, že ji vlast potřebuje. Zpět v korekci mluví Anna sama se sebou. – Hlava třetí: Paličák. V rodném Ivanovu jako třináctiletá gymnazistka objeví Anna Dostojevského a zamiluje se do své učitelky němčiny Věry Leonidovny, která se stane její mentorkou. Má úspěch se svým článkem v místních novinách. Později se dívka pohádá se šéfredaktorem: chce psát naprosto podle sebe a jinak než ostatní bázliví redaktoři, kteří mají rodiny. Má své zásady a rozhodně se nemíní na někoho vázat; chce být svobodná a svobodně se vyjadřovat. – Kreml 1924. Lunačarskij se před Annou, která pracuje jako jeho sekretářka, baví s novinářem a lékařem Bogdanovem o dopise proti Stalinovi, jenž by se měl stát Leninovým nástupcem. – Hlava čtvrtá: Útěk. Karaganda 1937. Doktorka dostane měsíc korekce, protože si stěžovala na malé dávky chleba, neodpovídající normám. Rozzuřený dozorce na ni křičí jako na zrádkyni vlasti. Starší žena se rozloučí se spoluvězeňkyněmi. Podřeže si žíly. Zemře. Při těžké práci v lomu si Anna recituje své verše, jež jsou milostným vyznáním krásné ruské Asiatce. V představách prchá zasněženou plání. – Hlava pátá: Svoboda. Po propuštění z lágru sleduje Anna všední život obyčejných lidí. Přemýšlí za kým jít. První se nabízí bodrá venkovanka Toňa, která by ji však utrápila svou péčí. Další by mohla být přísná a strohá úřednice Valerie. Ale té se nelíbí její verše, protože prý jsou příliš ponuré. Vydá se za Valjou. Ta však už má děti a manžela... – Hlava šestá: Štěstí. Hladová Anna se v zasněženém lese hltavě sytí brusinkami ze zapadaných keříků. – Hlava sedmá: Šílenství. Básnířka žije po propuštění v ukrajinské Bojarce, což je podle ní strašná vesnice. Sleduje groteskní idylu, když venkované v krojích mohutně popíjejí a vyrábějí „toloku“, zvláštní směs z hnoje na spárování chalup. Setká se tu s podivným rybařícím důchodcem, jenž jí připomíná Mefistofela z Goethova Fausta. Starý muž má paranormální schopnosti, s nimiž vystupoval v cirkuse a s nimiž měl pomoci i NKVD. Vzpomíná, jak po něm uniformovaný ministr chtěl, aby přiměl zatčené k výpovědi. Ale on použil své schopnosti na něj. Muž mu přiznal, že jen plní plán zatčení, aby sám neskončil jako ti, které dává zavírat; o nic jiného než o přežití mu nejde. – Hlava osmá: Láska. Mladá vězeňkyně Tamara mluví v dobytčáku o svém muži a dítěti. Její zatčení a odsouzení na deset let byl podle ní určitě omyl. Anna jí radí, jak se má v gulagu chovat. Při zastávce Tamaru znásilní jeden z hlídajících vojáků. Doporučí jí pak, aby si v lágru našla „ochránce“, jinak nepřežije. – Republika Komi 1947. V táboře má Tamara „svého“ vězně Vaňku. Díky němu může pracovat v tamní školce. Anna se tu setká s Valjou. Ta jí pomáhá, když onemocní. Tamara si stěžuje, že jí manžel přestal psát. Později dostane rozvodové papíry. – Anna se miluje s Valjou. Vaňka utekl, jenže ho chytili a poslali do jiného lágru ve Vorkutě. Tamara se zamiluje do vězně Valerije Ivanoviče. Náčelník čte německá jména vězeňkyň, které odjíždějí v transportu. Je mezi nimi i Valja. Anna zůstává v lágru zase sama. – Moskva 2084. Na Rudém náměstí je v mauzoleu uložena místo Lenina Anna Barkovová. Mimo obraz zní její upřímný smích. -tbk-