Alenka v zemi zázraků

Dospělá Alenka mluví o tom, jak vždy milovala slavnosti a svátky. Prožívala svůj svět fantazie, tak jako Alenka v zemi zázraků z Carrollovy knihy. Vzpomíná na narození, což byla ostatně její první slavnost. Tatínek, který je matematik, čekal konečně kluka. V rodině, do níž kromě rodičů a sestry Míši patřila italská babička z matčiny strany a ukrajinský děda Jan s babičkou Mícou, se vedly řeči o jejím jméně. Nakonec zvítězilo to po dědovi: Jana. Ona ovšem chtěla být Alenkou. Od dětství hodně četla, hlavně na půdě. Zjevovaly se jí tam postavy z knih, k nimž patřila Andělka s bílými křídly nebo Malý princ, který se stal jejím průvodcem při toulkách do fantazie. – Alenka hraje hru na to, že je o třicet let starší (vypravěčka). Nosí s sebou kufřík, v němž jsou různé věci. Má představu, že oči jsou kamery a že po její smrti zůstane film-svědectví. O všem hloubá. Z čeho jsme? Proč je táta táta? Co je ta naše planeta? Proč je vesmír nekonečný? Co bude až umřu? Kdo to všechno řídí? – Chtěla být kosmonautkou. Zamilovala se do Rimbauda a toužila psát podobné básně. – Klukům se líbila. Ve škole pomáhala sestře Míše, která měla potíže se spolužáky. Děda Jan byl lékařem diagnostikem, ale tíhnul k umění a maloval. Měl rád Benátky. Na rodinných slavnostech recitoval a zpíval při kytaře. Ale také byl panovačný vůči babičce Míce. Ta dohlížela na to, aby nahé ženy na svých obrazech vždy oblékl. – Alenka sní o Benátkách z dědova vyprávění. Zdá se jí, že skočí v Praze do vody a ocitne se s kufříkem v Benátkách. – Přiznává, že občas se ztratila ve svém světě fantazie. Nicméně je s dědou v Benátkách na trhu. Pak mezi lidmi na pláži. Děda v Benátkách taky maluje. Podle něj je obraz okno do jiného světa nebo okno do duše; vždy by v něm mělo být něco magického. – Alenka se probere doma v posteli s maskou, kterou jí dal děda v Benátkách. – Když rodina někam odjíždí, musejí si všichni podle ruského a ukrajinského zvyku před odchodem z bytu sednout, i kdyby jim měl ujet vlak. – Alenka občas jezdí za italskou babičkou do Prahy. Na oslavě desátých narozenin od ní dostane dort. – Babička se vdá za Itala z rodného města Renata, s nímž prožívá šťastné chvíle. – Rodina zpívá o Vánocích. Otec hraje na klavír. Prý jen on a Alenka neuměli v rodině zpívat. – Matka vezme Míšu a Alenku na baletní konkurz. Učitelka tance je skeptická, ale nakonec přijme obě dvě. Zatímco Míše balet nejde a nebaví ji (i když toho nechá až po čtyřech letech), Alenka je při tréninku navzdory dřině šťastná. Cítí se při tanci svobodná. – Alenka vzpomíná, jak chodily se sestrou za italskou babičkou do divadla. Babička byla nadšená ochotnice. Dívky divadlo fascinovalo; byl to svět sám pro sebe. Babička se s divadlem dostala do Itálie, ale pak se soubor rozpadl. – Tatínek proti vůli maminky vodí dcery na procházku na hřbitov. Přednáší jim básně a učí je otčenáš. Alenka mu dává těžké otázky (kdo je Bůh, proč je Země, Co se stane po smrti?). Přestala se smrti bát, ale nechtěla by být spálená. – Maminka s dcerami potká na náplavce sousedku. Dívky si představují, jak se o starší paní starají na hřbitově, kde leží na náhrobku v peřinách. Maminka pak otci zakáže chodit s nimi na hřbitov. – Táta nikdy necestoval. Měl svůj nekonečný svět knih. Byl jen ve Vídni a navštívil tamní hřbitov. – Alenka pak chodila na procházky s otcem sama. Snila o cestování. Chtěla být kosmonautkou nebo herečkou; podle tatínka by měla být spíše herečkou. – Alenka se na své pouti do fantazie setká s Janem Nepomuckým, který jí ukazuje Karlův most. Snila o světě za obzorem. Přemýšlela, kdo svět řídí, a věřila a věří na zázraky. – Na hřbitov chodily dívky o Dušičkách i s italskou babičkou. – Alenka vzpomíná na Mikuláše a na to jak zjistila, že pod maskou byl kamarád rodičů. Pozoruje v ulicích Prahy různé Mikuláše s doprovodem. Později sama dělala mikulášské oslavy, postupně ve všech třech rolích (tedy Mikuláše, čerta i anděla). Brzy po Mikuláši se slaví Vánoce. Rodina projde vánoční trhy, večer vyrazí na půlnoční. Alenka si vybavuje, jak u Karlova mostu potkali „oživlý betlém“. Vzpomíná, jak si ráda hrála se stavebnicemi, které dostala pod stromeček. Po Vánocích následovaly oslavy Nového roku. Tady jí připadalo, že je rovna dospělým, kteří se chovali jako děti. – Jednou rodiče řeknou dcerám, že děda Jan umřel. Alenka na něj vzpomíná a má zase spoustu otázek. Byl to pro ni první dotyk se smrtí. Vybavuje si dědův pohřeb za slunečného dne. Na rozdíl od ostatních nepociťovala smutek. Byla pyšná na to, kolik lidí mělo dědu rádo. Všichni brečeli, ale ona v sobě dusila smích. Začala plakat, až když pochopila, že děda bude spálen. Italská babička Palmíra dorazí pozdě až na pohřební hostinu. Alenka věděla, že děda je tam s nimi. A on se jí zjeví. – Dívky vyrazí s italskou babičkou nad město Mikulov na křížovou cestu, která se podle rodinné tradice musí projít aspoň jednou za rok. – Alenka je s babičkou Palmírou v Itálii v kostele u zázračného krucifixu, jejž vyplavilo moře. Zúčastní se spolu benátského karnevalu. Toulají se po městě, koupí si v krámku mortadelu. Pak jsou u moře, kde se Alenka naučila plavat. – Nastal čas, aby se Alenka rozloučila s Malým princem. Přestala už chodit do baletu. Oblíbila si střechy, na nichž tráví hodně času a z nichž pozoruje město. Malý princ se jí náhle ztratí a s ním zemře její dětství. Vidí ho jako spolužáka a prohlíží si film svého dosavadního života, který náhle skončil. Zemřela jako dítě a byla vzkříšena jak dospělá. – Alenka se rozhodne dát se pokřtít. Při obřadu před rodinou ji křtí kněz, připomínající Jana Nepomuckého, zatímco ministrant dívce připomíná Malého prince. – Zdá se jí sen, v němž Malý princ je Pražským Jezulátkem. Sleduje ho v pražských ulicích až do „jeho“ kostela. Je ohromena kostelem i soškou Pražského Jezulátka. Nevšimne si kluka v lavici, připomínajícího Malého prince. – Alenka vyjde z kostela. Tím také vyšla na pouť slzavým údolím ke světlu. Ví, že zázraky jsou na každém kroku. Odlétá v balonu a mává rodině. Vyplouvá tak sama do opravdového života... -tbk-