Na tělo

Fotograf Jindřich Štreit navštíví bezdomovce, spokojeně vegetující dvacet let ve „vybudovaném“ přístřešku. O problému současné doby, lidech bez domova, dokončuje netradiční knihu–objekt, krabici fotografií s názvem Kde domov můj. Na tématu pracuje přes tři roky. Původně jej považoval za zprofanované, ale nakonec dal na doporučení galeristky, u níž patnáct let vystavuje. - Z rodného Vsetína se Jindřich v deseti letech (1956) přestěhoval do pohraničí, do Těchanova v podhůří Jeseníků, kam šel jeho otec z donucení učit. – Štreit navštíví dům svého dětství, který nyní obývá profesor Josef Jařab. – Městsky založená maminka byla úřednicí původem z Prahy. Po přestěhování měla zvláště v padesátých letech na vesnici těžké postavení. Pro syna byli rodiče vzorem v kulturních i v mezilidských aktivitách. – Štreit po maturitě na gymnáziu v Rýmařově absolvoval pedagogiku na UP v Olomouci a navázal na otce; učil v Rýmařově, poté v Jiříkově, kousek od bydliště pod hradem Sovinec. Jako kantor automaticky přijal aktivity na národním výboru či v osvětové besedě a bylo samozřejmé, že dostal na starost vesnickou kroniku. – Manželka Agnes vzpomíná na radostné začátky: následovala milovaného muže a vedla jeho žáky k hudbě. – Štreit fotografuje v domě manželů Rozsypalových, kteří jsou spolu čtyřicet osm roků. Poté pořizuje portréty v mladší početné rodině. Zmiňuje profesora Šmoka, jenž studentům doporučoval, aby se ve fotografii věnovali tomu, k čemu mají nejblíže a co dobře znají. Téma vesnice se tak pro Štreita stalo ústředním. Snažil se zaznamenávat všední dění v obci i v rodinách, při práci v zemědělství, ale volil i sakrální náměty. Poprvé vystavené snímky vzbudily pozornost nejen fotografů a diváků, nýbrž bohužel i „orgánů“. Zobrazením vesnického života se doposud nikdo nezabýval, navíc jeho fotografie obsahovaly výmluvné „symboly doby“. – V roce 1981 mu byl odebrán film se snímkem ruského vojáka s koštětem (jež chápal jako symbolické mírové poselství), který pořídil před olomouckými kasárnami se sovětskou posádkou. O „incidentu“ pořídila záznam StB. – Během přípravy společné výstavy fotografů v Plasech, kam vezl historičku fotografie Annu Fárovou, Štreit zjistil, že je sledován tajnou policí. Nepovolená výstava neoficiálních umělců v roce 1982 na tenisových dvorcích Sparty, kde na vystavených snímcích údajně hanobil republiku, byla obratem zrušena. Po následné domovní prohlídce mu byly zabaveny fotografie, negativy i vybavení komory a byl v poutech odvezen do Prahy. Manželka vzpomíná, jak se s ní tehdy někteří místní báli mluvit. I dcera Monika byla vystavena nepatřičným poznámkám a ve škole ústrkům. Konstatuje, že po dosud idylickém dětství tuto situaci vnímala jako nespravedlnost. – Tajná policie bezúspěšně žádala po Štreitovi přiznání, stejně tak neuspěla ani u lidí z fotografií, po nichž mámila důkazy o fotografově obohacování. Nařízené vyšetření psychiatrem pouze potvrdilo, že Jindřich má jen zvýšené samaritánské sklony. – Štreit nerad vzpomíná na složité období, kdy Monika končila základní školu a byla pevně rozhodnuta hlásit se na prestižní konzervatoř ke studiu hry na flétnu. Bránilo v tom jeho odsouzení k desetiměsíčnímu trestu s dvouletou podmínkou. Po propuštění z čtyřměsíční vazby začal Štreit ihned fotografovat, ale atmosféru doby se snažil vyjádřit bez „nepatřičných“ symbolů. Na závěr soudního procesu byl povolán na odbor školství. Na jeho doporučení „dobrovolně“ rozvázal pracovní poměr. – Propuštěný kantor si našel místo ve Státním statku v Ryžovišti. Do smlouvy propašoval dovětek, který mu umožňoval kromě dispečerské funkce dokumentovat práci v JZD, ten však po měsíci „vrchnost“ vyškrtla. – V bydlišti i v zaměstnání byl Štreit sledován, přesto se choval jako „nevinný“. Nebral zřetel na jakákoliv omezení, záměrně však neprovokoval. Začal pořádat v rámci ROH kulturní zájezdy po republice. Pro těžce pracující ženy organizoval cesty na masáže a zdravotní koupele. Osvětovou činností si nahrazoval odepřenou pedagogickou práci. – Umělec navštěvuje se svými studenty českou vesnici Šumice v rumunském Banátu, kde panují „zakonzervované staré pořádky bez techniky a pokroku“. Fotografují na statku u čilé Toničky, narozené ve stejném roce jako Jindřich. Vesničané uspořádají malou venkovní hostinu, kde přátelský Štreit tancuje se stařenkami. – V roce 1989 fotograf zaznamenával odezvu sametové revoluce v okolí Sovince, mj. shromáždění zaměstnanců statku při generální stávce. – Po Listopadové revoluci byl Štreit rehabilitován a k působení si mohl vybrat jakoukoliv školu. Jako uznávaný fotograf byl pozván na setkání studentů pražské FAMU, kde přijal vedení dokumentárního semináře, na nějž ze Sovince pravidelně dojížděl. – Štreit přednáší o cyklu fotografií Televize, součást našeho života, kterým sledoval roli fenoménu na vesnici. – Po roce studentům z FAMU navrhl, aby jezdili za ním. Tak vznikl jeho vyhlášený „seminář na Sovinci“, který organizoval deset let. Posluchači tak mohli pracovat „v terénu“. – Štreit komentuje fotosoubor o faráři Kulavíkovi z Nákla, se kterým jej pojilo přátelství. Sledoval ho od začátku osmdesátých let až do jeho skonu. – Dcera Monika nyní žije v přímořském portugalském městečku. Štreita její odchod trápil kvůli vzdálenosti, ale její úspěšná kariéra koncertní flétnistky a její spokojenost jsou pro něj satisfakcí. Rodina se Moniku snaží často navštěvovat. Společně si užívají v přímořské restauraci vyhlášené delikatesy. S vnukem se radují při trhání pomerančů. – Fotograf dokumentuje přípravy na komorní svatbu přítele Tomáše Studničky s Romkou Irenou, jimž jde zároveň za svědka. V rodině žijí čtyři děti. – Manželka Agnes těžko snáší časté odloučení od vytíženého partnera, ale pokorně respektuje jeho poslání. – Umělce přijme na olomoucké radnici primátor Antonín Staněk při příležitosti předání Ceny primátora města Olomouce 2017 za humanistické a proevropské myšlení. Před novináři Štreit mluví o práci na sociálních fotografiích. Jeho úkolem je poukazovat na problémy lidí, jež by měli řešit politici. Události se účastní olomoucký rodák, sochař Ivan Theimer. – Na vernisáži výstavy Tichá nemoc na hradě Sovinci vystupuje dcera Monika. Štreit s váháním svolil zpracovat urologické téma, zhoubné onemocnění prostaty. Během projektu podstoupil vyšetření, které ukázalo, že se týká i jeho. – Umělec fotí horníky polského hlubinného dolu Zabrze. V diakonii ve Vsetíně, kam opakovaně jezdí, seznamuje účastníky školy fotografie s problematikou focení starých a nemocných lidí. – Při natáčení a hledání pěkného výhledu na Vsetín spadne Jindřich na hlavu a je hospitalizován v nemocnici, kde se narodil. Během čtrnáctidenního pobytu fotí očima pacienta personál a má čas třídit si myšlenky a nápady. Uvědomí si, že věk pokročil a že je třeba změnit životní zvyklosti, zvolnit a „odvázat se“. Proto si za asistence Jiřího Dostála nechá oholit plnovous, a přizná tak skrývaný handicap (rozštěp horního rtu). Bez vousů a v křiklavě zelené paruce navštíví koncert v Litomyšli s Lenkou Janištinovou (zakladatelka obecně prospěšné společnosti Ruka pro život). – Štreit fotografuje v romské vesnici, kde ho přátelsky přijímají. Snaží se o pozitivně angažované fotky, které by nesly jeho rukopis a nedaly by se zaměnit s jiným autorem. – Obec pod hradem Sovinec a krajina kolem má pro muže genia loci. Rád odtud odjíždí a rád se vrací, je to jeho domov. – Na návštěvě u převora Augustina Ladislava Gazdy (Rajhrad) Jindřich mluví o zdravotních problémech ženy (pravděpodobně Alzheimerova choroba), která už nebude moct být sama. Dosud pracovně vytížený muž sbírá odvahu obětovat se pečovatelské službě. – Jindřich žije s Agnes přes padesát let. Nyní se jí snaží pomoci překonat hranici mezi „skutečným životem a snem“. – Umělec je poprvé přítomen na charitativní aukci svých fotografií. Půlmilionový výtěžek jde na pomoc dětem. – Štreitovou životní filozofií je být s lidmi, být jim nápomocný, být přímý a otevřený. Na cestě však nesmí postrádat to nejvzácnější, co člověka může potkat: svobodu a lásku... – Jindřich Štreit (nar. 1946) vystudoval Pedagogický institut na Univerzitě Palackého v Olomouci. Fotografií se zabývá více než 50 let. Za svůj život vydal 35 fotografických knih. Připravil více než 1300 samostatných výstav. Je zastoupen ve 38 českých a 45 zahraničních sbírkách a galeriích. Působil jako pedagog na FAMU, VŠMU a Slezské univerzitě v Opavě, kde učí dodnes. Od roku 1991 vychoval už stovky svých následovníků. -kk-