Můj neznámý vojín

(Archiv) Branci se loučí s nejbližšími. Někteří se vydávají na cestu vlakem, jiní už pochodují v šiku. – Anna Kryvenková listuje rodinným albem. Z několika fotografií je vystřižena postava. – (Archiv) V Praze panuje letní atmosféra. – Lidé nevěřícně sledují postup cizích vojsk. Rozhlasoví hlasatelé informují o situaci na Vinohradské třídě. Vznikají barikády, bránící průjezdu tanků k budově Československého rozhlasu. Je slyšet střelba, panuje chaos. Reportéři doufají, že zvítězí zdravý rozum a vše se vysvětlí. Nabádají občany, aby věřili dál v socialismus s lidskou tváří a demokracii a nenechali se vyprovokovat ke krveprolití. Mají vyčkat pokynů československé vlády a ústavních činitelů. Na dlažbě leží první oběti. Vojáci nechápavě hledí z obrněných transportérů na zoufalství Pražanů. – (Archiv) Rodina si užívá letní dovolenou u moře. – (Deník) Pátek 1. ledna. Anna začala psát deník s cílem uceleně zachytit důležitý rok, ale přiznává, že je ve skutečnosti únor. Deníku svěřuje tajemství, které neví ani máma. Jde o přijímačky, z nichž má radost. – (Deník) Úterý 21. srpna. Anna má studovat v Praze divadlo, ale už tři měsíce, jedenáct dnů a sedm hodin čeká na vízum. Posteskne si, že je jako Ukrajinka asi podezřelá. – (Deník) Studentka bydlí na Chodově. Mezi paneláky, podobnými těm v Aluště, to voní jako na Krymu. V Praze si připadala doma až do chvíle, než ji spolužák scénograf suše oznámí, že s Rusandou nespolupracuje; nabyl dojmu, že je republika opět okupovaná. Anně dojde, že ústrky od sousedů a prodavaček nebyly náhodné. Přemýšlí, zda bude navždy cizinka s přízvukem. – (Deník) Bez uvedení dne. Ruská federace anektuje Krym. Anna spekuluje, zda písemné paměti budou někoho v budoucnu zajímat. – Úterý 13. listopadu. Volala máma a vyptávala se na dceřinu ruskou kamarádku Darju. Jejich přátelství je paradoxem doby. Zatímco spolu jely na výlet do Moskvy, okupace na Krymu upadá v zapomnění. Anna utratila rubly, které dostala od nejmladší babiččiny sestry k narozeninám. Prateta Tamara žije na východě Ruska, ale v létě přijela na Ukrajinu. – (Deník) Anna byla v tramvaji osočena mužem, že je Rusačka a okupantka, a tak raději vystoupila. Nechce se omlouvat za vpád Sovětské armády, ke kterému došlo dvacet let před jejím narozením. Navíc ani jedna z těch zemí už neexistuje. – (Archiv) Občané Prahy a Bratislavy sledují vrtulníky a jsou rozháněni vodními děly. Na československém území přistává letectvo. – (Telegram číslo 194, Operační zpráva 001730) 21.8.1968, Kasárny Klementa Gottwalda. Ministerstvo národní obrany Československa nařizuje v rámci příchodu sovětských vojsk na území ponechat tuzemské vojsko v kasárnách, povolat štáby, zabezpečit „klid zbraní“ a hladké přistání letounů v Brně a v Praze Ruzyni. Sovětům se má poskytnout všestranná pomoc a splnění rozkazu nahlásit do dvou hodin. – (Archiv) Na postup vojska reagují občané nápisem Nikdo vás nezval, okupanti. – (Deník) Neděle 3. července. Anna přijela domů na prázdniny. Ve fotoalbech poprvé vidí snímky předků, kteří umřeli před jejím narozením. Na některých je vystřižená postava manžela pratety Tamary. Anna netušila, že příbuzná byla vdaná. – (Archiv) Vojáci Sovětské armády přísahají, že jsou připraveni bojovat za vlast. – (Deník) Středa 17. září. Anna přivezla album do Prahy. O prastrýci se jí s mámou lépe mluví po telefonu. Byl sirotek a vyrostl na vojenském učilišti. S Tamarou se brali ve dvaceti. Hned potom byl povolán do služby. Nemohl posílat dopisy a slehla se po něm zem. – (Archiv) Na konci II. světové války Čechoslováci radostně vítají Rudou armádu. – (Archiv) Složky Sovětské armády absolvují všestranný výcvik. – (Deník) Čtvrtek 18. září. Anna přemýšlí nad osudem prastrýce, jemuž nemůže přiřadit tvář. – (Archiv) Vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou plní velkou historickou misi. V Československu se staví na odpor imperialistickým silám a poskytují bratrskou pomoc. Na více místech v Praze hoří. – (Deník) Úterý 20. února. Anna se spolužáky připravuje výstavu. Během přestávky sledovala přímý přenos z Majdanu (ústřední Kyjevské náměstí), kde se střílelo po lidech; je přes sto mrtvých. Cítí se provinile, že není doma a že má obyčejné starosti. – (Archiv) V Praze se bojuje, barikády a domy hoří. – (Deník) Čtvrtek 22. února. Mámu potěšilo, že dcera na výstavě použila fotografie s vystřiženým prastrýcem, a vzpomínala na dětství v Poltavě. Tehdy na konci prázdnin doručil navrátilec z Československa dopis od prastrýce; ženy se rozplakaly a muži odešli kouřit. – (Deník) Prastrýc vjel v roce 1968 na tanku do Československa jako okupant. – (Archiv) Občané podél ulic hrozí projíždějícím tankům a transportérům, jež se občas někdo pokusí zastavit. Stroje poráží vše, co mají v cestě. Tankům se postaví dav. – (Deník) Sobota 29. března. Krym je okupovaný Ruskem. Na východě Ukrajiny je válka. Putin tuto skutečnost a přítomnost ruských vojáků popírá. Rodiče Anně volají každý den. Obávají se, že manžel její sestry bude muset narukovat. Anna pociťuje všudypřítomný strach. – (Archiv) V ulicích a na náměstích jsou tisíce lidí. Občané s okupanty diskutují. Vojáci jsou bezradní. Hasiči kropí požáry. – (Deník) Pátek 20. května. Anna nejela kvůli zkouškám na pohřeb pratety Kataríny. Nepřijela ani vlastní sestra zesnulé, prateta Tamara. Podle ruských zpráv, které Anně pustila Darja, se na Ukrajině zabíjejí malé děti a věší se každý, kdo mluví rusky. Anna chápe, že Tamara s rodinou nechce mít nic společného. Od táty se dozví, že prastrýc po návratu z Československa vůbec nemluvil a po několika měsících spáchal sebevraždu. – (Archiv) Ulice a náměstí jsou liduprázdné, jenom občas přejede vojenské vozidlo. – (Zpráva) Dnem 1. ledna 2008 je zrušen stupeň utajení svazku Protokoly o výslechu svědků. – (Film Človečina z roku 1974, režie Fero Fenič, rekonstrukce událostí z prvních okupačních dní) Muž vypovídá o srocení tisíců občanů, slyšel z davu výkřiky „pověste ji“. (Druhá strana Protokolu o výslechu svědka) Žena vzpomíná na pátek 22. srpna v Košicích. Během cesty do kina s jedenáctiletým synem spatřila plakáty s fotografií manžela a nápisem, že je zrádce. Chtěla utrhnout soukromou adresu na letáku, ale nedovolil jí to asi dvacetiletý muž černé pleti. Bránila se rusky, což spustilo nenávistnou reakci, že je Rusáčka a že je třeba ji zabít. Byla fyzicky napadena. Muž chtěl v její kabelce najít průkaz, aby zjistil, zda je Slovenka nebo Ruska. Hájila se, že je Ukrajinka a matka dětí, ale byla osočena, že to ona sem přivedla okupační vojska. Na útěku jí nikdo nepomohl, nezastavilo jí žádné auto, ani volha StB se známým nadporučíkem. (Protokol o výslechu svědka) Muž vypovídá, že mladík ženu vedl jako psa k náměstí Osvoboditelů a pak po Leninově ulici. Byla vystavena davovému lynči přesto, že ji většina neznala. On a přítelkyně se drželi bokem, neboť se styděli. Popírá jakoukoliv účast na akci. – (Hlášení v ruské televizi) Situace v Československu se stabilizovala, příchod spřátelených vojsk potlačil kontrarevoluci. – (Deník) Pátek 21. srpna. Babička vystříhala prastrýce z fotografií po jeho sebevraždě, aby sestře Tamaře pomohla zapomenout. Anna přemýšlí, zda by dnes prastrýc dokázal ochránit manželku před vlivem propagandy. Konečně chápe, proč o minulosti nechtěla máma mluvit, a není si ani jistá, zda ji chtěla znát. – Anna přemýšlí, kde je prastrýcův hrob. Do fotografií vlepuje různé tváře. Prochází lesem ke břehu moře pod majákem na místě, kde kdysi byli její předci na dovolené. – (Deník) Neděle. Aby nikdy nezapomněla, zapisuje si do deníku jméno Boris Komarov... -kk-