Central Bus Station

Yonatan H. Mishal se cítí být cizincem v zemi, kde se válčí, režim potlačuje demokracii, národ i menšiny jsou utlačovány, deportují se uprchlíci, denně se zabíjejí Palestinci a Židé zabírají jejich půdu. Nesouhlasí se systémem a současná společnost mu nedává „smysl“. Středobodem jeho života, pravým domovem, se mu stalo nádraží v Tel Avivu. – (Archiv) 17.8.1993. Na slavnostním uvedení do provozu dostane premiér země (Jicchak Rabin) zlatý klíč od největšího autobusového terminálu na světě (doposud vedl New York). Na areál dohlíží ochranka. – Nádražím fascinovaný Yonatan prozkoumává „vzrušující“ útroby stavby od roku 1999. Anonymní prostor je pro něj jediným místem v Izraeli, kam může zalézt a „zmizet“. – Budova na jihu města se začala stavět v roce 1967. Nebyla dlouho dokončena a vysávala veškeré finanční zdroje. Říkalo se jí „bílý slon“ (výraz pro vlastnictví něčeho, čeho se majitel nemůže vzdát, i když cena za vydržování převyšuje užitečnost této věci). – Yonatan provází zájemce po nádraží, jehož podoba byla záměrně koncipována též jako obrovské nákupní centrum, jemuž se však návštěvníci spíše vyhýbají. Procházejí civilizovanější polovinou objektu, druhá je dodnes opuštěná. Přechod hranice mezi „živým“ a „mrtvým“ prostorem Yonatan vnímá jako „tělesný zážitek“. Vybaven baterkou vede skupinu do tajemných temných chodeb. Přecházejí mezi patry, kde vedení nechalo odstranit informační tabule. Chybí zde denní světlo. Záměrem architekta byl vizuální chaos a koncept non-places for non-people (místo, kam jedinec směřuje, ale nemá tušení, kde je, protože to všude vypadá stejně), neboť když člověk ztratí smysl pro vlastní identitu, dá se s ním mnohem snáz manipulovat. – Yonatanovi se kdysi místo hnusilo. Jako většina lidí přišel, počkal na autobus a odjel pryč. – Cestující ozbrojená vojačka prochází davem. Všímá si rozdílů mezi lidmi různých kultur, které se v armádě smývají. Ve službě si zkorigovala vnímání společnosti. – Yonatan hodnotí strategii Izraele, jenž se dokáže vzepřít nepřátelům, ale budováním zdí rozděluje lidi, roste napětí a společnost se jednoho dne „zhroutí“ zevnitř. – Vojačka ani během jídla neodloží zbraň. – Yonatan se zastaví u bezpečnostních dveří; turisté hádají, že vedou do synagogy. Objevil je (za války v pásmu Gazy) a myslel, že vedou do skladu plynových masek, ale jsou vstupem do strategické řídící místnosti plné blikajících počítačů, telefonů a map Izraele, Tel Avivu a nádraží. – Vojačka posléze odjede autobusem. – Yonatan zmiňuje praktiky, o nichž se dozvěděl od pohraniční stráže, když spolupracoval s vojáky: pro výstrahu běžně zatýkali i nevinné příbuzné teroristů a při bourání domů teroristů vzaly za své i příbytky sousedů. – Yonatanova skupina míjí v zapáchajícím podzemí kutlochy „duchů“. – Učenec, sběratel a propagátor jidiš Mendy Cahan odemyká v průchodu nádraží své Muzeum jidiš (Yung Yiddish), kde jsou uloženy desetitisíce starožitných svazků. Sbírku buduje navzdory neutěšeným poměrům v naději na „uzdravení“ světa a pro zachování paměti. Yonatan tu klientům ukazuje výtisk, jehož autorem je jeho pradědeček Ber Borochov (1881–1917), jeden z nejvýznamnějších průkopníků studia jidiš na světě a zakladatel socialistického sionismu. Cahan mluví o předcích. Muzeem otřásá provoz autobusů. Správce se připravuje na veřejné scénické čtení a nasadí si masku klauna. Chytá protékající vodu z lijáku do kýblů. Z Belgie, kde žil, ho sem přivedla samota a sen založit nový domov. Zmatek autobusového nádraží přirovnává k nevyřešené otázce osadníků. – Představení se mění ve večírek. – Yonatanova skupina prochází další přízračná zákoutí, kde lezou švábi. Představitel brutalismu, architekt Ram Karmi (1931–2013) nemá prý toto „dílo“ uvedeno v životopisu. Developeři se domnívali, že projekt zafinancují prodejem obchodů soukromníkům. Jenže ti zjistili, že se do provozoven nedá ani dojít, firmu zažalovali a vyhráli odstupné. Společnost je chtěla vyplatit z prodeje objektu za cenu dluhu, ale o ten nikdo nemá zájem. – Z ponurého labyrintu vyvede Yonatan skupinu do pulzující „filipínské čtvrti“ v pasáži, kde mají místní i kostel. Jedno z bister provozuje mladá žena, která před sedmi lety přijela s vízem pečovatelky o seniory, aby finančně vypomohla vzdálené rodině. Teď je v Izraeli už pět let ilegálně a narodil se jí tu syn. – Yonatan se setkává s rivalitou mezi přistěhovalci. Ti dřívější (Filipínci) se těžko smiřují s dalšími vlnami imigrantů, pocházejícími zejména z Eritreje. Mylně se domnívají, že když vybudovali podniky, restaurace, kostely či komunitní centra, jsou lepší než ti, co přicházejí po nich. – Filipínka zavře bistro a jde za synkem. Pozoruje děti, které „v ulicích čtvrti“ společně cvičí. – Yonatanovi rodiče žili v Chicagu třináct let, než se vrátili do Izraele. Dorůstající syn se nemohl vyrovnat se ztrátou kamarádů, jazyka a kultury. Získal perspektivu uprchlíka: cítil se občanem Izraele, ale nikdy nebyl společností přijat. Je outsider. – Filipínci se v prostoru mezi obchody modlí. – První dveře, jež v „kopci betonu“ Yonatan kdysi otevřel, jej přesvědčily, že vstoupil do podivného „organismu“, kde lze mnohé odhalit. V opuštěných podivných interiérech, jejichž stěny zdobí množství maleb, mluví o představivosti, kterou chápe jako nosný sloup lidské existence. V „živé“ části ukazuje z výšky druhé patro, kde měla být čekárna pro masy cestujících. – Černošský uklízeč začíná šichtu s multikárou ve dvě ráno na venkovních rampách. Práci musí stihnout do čtyř, dokud nejezdí autobusy. Pokračuje uvnitř než otevřou obchody, pak projíždí spojovací chodby a sbírá odpad, každý den nejméně 17 hodin. Je tu ve dne v noci, případná otravná individua zpacifikuje. Byl tu i svědkem vraždy ženy. Vraha usvědčili díky jeho pomoci a záznamu z bezpečnostních kamer. Ve svém nouzovém příbytku žije s družkou. – Mishal během pochůzek kolem nádraží vidí chudobu, zanedbanost a prostituci. Po reakci jednoho inženýra si uvědomil, že okolím pohlcený areál nelze zbourat. Odhaduje, že by „rozebrání“ betonového kolosu trvalo čtyři roky. Má tak šanci, že tam bude provádět až do smrti. Přichází do míst, kde nikdo nebyl dvacet let. – Yonatan dorazí do rozsáhlých opuštěných toalet. Vzpomíná na službu v bojové jednotce. V Libanonu stál před těžkým rozhodnutím vydat rozkaz srovnat se zemí dům civilistů, odkud přicházel útok. Všichni zahynuli, ale v měřítku armády to byla pouhá „událost“. – Uklízeči je do zpěvu, končí mu šichta. Na multikáře veze setmělými chodbami Yonatana. Ten po skončení vojenské služby pracoval s dětmi uprchlíků, které mu nádraží ukázaly z jiné stránky. Chodily ve skautských uniformách, aby se vyhnuly problémům s policií. – Yonatan dojde do dalšího zapadlého koutu, kde na zemi leží mrtvé krysy. Z „jeskyně“ do noci vylétají netopýři, zatímco město pulzuje světly. Tvrdí, že si pamatuje své narození. Když přišel na svět, museli ho oživovat. Protože už byl jednou „mrtvý“, je připraven na všechno. – Pokud jedince pohltí autobusový terminál, získá místo, kde může být čímkoliv. -kk-