Markéta chce taštičku

Dospívající Markéta krmí rybky v jezírku na zahradě. Hodí jim i vyprázdněný kyblík. – Dívka je s mámou hostem na besedě poradce a odborníka na problematiku a diagnostiku poruch autistického spektra Michala Roškaňuka (Přicházíme v míru s mottem S autisty nejen o autismu). Podle něj se věnuje pozornost hlavně talentovaným autistům, a proto chce upozornit na „svět“ těch méně „výjimečných“. Publiku představí usměvavou Markétu, která je autorkou vystavených abstraktních obrazů. – Dívka soustředěně maluje. Dožaduje se štětců a pozornosti terapeuta Michala ve chvíli, kdy má muž mluvit na kameru. – Markéta se nedá „usměrnit“ ani na pódiu. Moderujícímu Roškaňukovi skáče do řeči a zdraví „ahoj“. Podle odborníka je známá po celé republice schopností spolehlivě odhadnout a vytočit každého terapeuta. – Na cestě do řeznictví Markétka důrazně vymáhá na asistentovi Láďovi tašku s dárečky. Povídají si o tom, co dostala k šestnáctým narozeninám a jak byli v mekáči. Markéta se ptá po tašce i během jízdy autobusem. Pozoruje spolucestující. – Matka na besedě mluví o asistentovi, který bere dceru, narušující vyučování, raději na výlety. Dívka miluje dopravní prostředky. Měla humorný incident s revizorem. Chtěla bonbon, když muž neodhadl, že má průkaz ZTP, a vyžadoval po ní jízdenku. – Markéta se hlásí o tašku a dárečky v metru. Asistent jí je slíbí, bude-li hodná a nebude-li křičet. – Dívka má konečně požadované věci. Nejprve je odmítá ukázat babičce a pak doma i mámě a malé sestře Zuzance. Nakonec však svolí, aby se na samolepky motýlů, bublifuky a různé sladkosti podívaly. Dospělé ženy nabádají Markétu, aby se podělila se sestřičkou. Zuzanka mluví o novém kole. Matka plánuje, že pojedou na výlet i s Markétou. Tu na cyklistice baví možnost zdravit protijedoucí „ahoj“ a těší ji, když lidé reagují. – Během diskuse se matka svěřuje, že bývala s Markétou často sama, neboť ji opouštěli partneři. Vzpomíná na úsměvnou etapu, kdy dcera vyžadovala, aby byly doma vždy zavřené dveře. Ona pošetilé přání omlouvala jejím autismem. Až po několika letech zjistila, že se dítě spíš bavilo tím, jak na její žádost pokaždé vstala a šla její přání splnit. – Matka se doma zmiňuje o lékařce, která ji upozornila, že dívky s Rettovým syndromem nemluví. Ale Markétka stále něco potřebovala, a možná proto se rozmluvila. V rozvoji pomohly „domácí“ fotoknížky. Babička s matkou konstatují, že mají štěstí v neštěstí; Markéta je na tom vlastně celkem dobře. Dívka si prohlíží alba. Jedno ji zachycuje při různých činnostech, aby si lépe uchovala své vzpomínky a mohla o nich mluvit. Fotky má ráda, ale běžné knihy ji nezajímají. Nad snímkem z Národního divadla se máma vrací k nepříjemnému zážitku: dcera nebyla schopna vydržet v klidu a rušila během představení. Pexeso s fotografiemi blízkých cvičí Markétinu paměť na jména a tváře. Matka chválí speciální školu, v níž je legrace, na děti se tam netlačí, výuka probíhá pomocí projektů a v duchu „škola hrou“. – Láďa doprovází svěřenkyni na vyučování. Markéta u obrazovky určuje zvířátka. Těší se na babičku. – Markéta se doma raduje z návštěvy rodinného přítele Michala Roškaňuka. Matku nedávno zaujala přednáška Já a můj postižený sourozenec. Potvrdila jí, že sestry či bratři mentálně postižených dětí bývají oproti svým vrstevníkům více flexibilní, sociálně zdatní a starostliví. Čtyřletá Zuzanka mluví s vrstevníky stejně „polopaticky“ jako ona se starší dcerou. – Markéta je s asistentem v Divoké Šárce. Chce do mekáče, který vidí v dálce. Láďa jí vysvětlí, že dnes spěchají do školy. Tam dívka se spolužáky zpívá píseň Já mám koně. V metru pak zvídavě pozoruje okolí. Doma jí matka zkouší cyklistickou přilbu. Lituje, že si dcera už nemůže hrát na dětském hřišti; skluzavky a prolézačky jsou jí „malé“ a na pískovišti ji to nebaví. Vyjížďky na kole by mohly být dobrou alternativou. Máma vyndá Markétě z pusy kus dortu, jenž v nestřežené chvilce ukořistila. Má bezlaktózovou a bezlepkovou dietu. Když ji nedodrží, trpí urputným průjmem. Spotřebuje pak mnoho plínek nebo si přes noc umaže postel. – Máma je smířená s limity vzdělávání Markétky (ne vždy pozná některá písmena). Roškaňuk ženu obdivuje: navzdory faktu, že má těžce postiženou dceru je až překvapivě málo deprivovaná. Žena je na dceru pyšná. Vyzdvihuje její veselost. Všude jsou prý středem pozornosti a tu si „užívají“. Markéta opakuje stále „ahoj“. – Doma společně zpívají píseň Dej mi pusu. Zuzanka prosazuje Kočka leze dírou a mluví o školce. Babička ji poučila, že velká Markétka má „myšlení“ jako malá. Máma přiznává, že musí brát v potaz rozdílné potřeby dcer. Zuzka je tolerantní a uvědomuje si už souvislosti. Když u nich přespávají její kamarádky, vadí jí odér domácnosti, způsobený sestřinými problémy s vylučováním. Žena říká, že se snaží trávit dostatek času s každou dcerou zvlášť, ale zároveň potřebuje i volno pro sebe. Okolnosti nutí rodiče v podobné situaci přenášet kompetence a odpovědnost na dorůstající zdravé děti. Ty poměřují tolerantnost právě přístupem okolí k postiženým a v dospělosti se pak často bojí opustit domov z obavy, aby rodina jejich pomoc nepostrádala. Brzo si uvědomují, že v budoucnu bude péče na nich, a tato role je dopředu zatěžuje. – Roškaňuk se vyptává na Markétinu budoucnost po ukončení školní docházky. Máma si přeje dceru po osmnáctinách umístit do speciálního zařízení, ale těch, co přijímají těžší pacienty je málo a trpí nedostatkem odborného personálu. Dívka se navíc musí odnaučit řadu zlozvyků. Odborník poukazuje na výčitky svědomí některých rodičů, jež jim brání svěřit dítě do ústavu, ale domnívá se, že ty nejsou na místě. Podle Markétiny mámy jsou odklady náročné pro obě strany. Dívka stále volá „ahoj“ a Roškaňuk to se smíchem uvede jako konec besedy. – Markéta se na zahradě směje své replice, že by chtěla bonbony za zlobení... -tesk-