Sólo

Klavírista Martín Perino (nar. 1984) je klientem velké psychiatrické léčebny El Borda (Hospital José T. Borda) v Buenos Aires. Na závěr oslavy zdejšího kulturního centra zahraje na elektrické piano. – Muž se často noří do svého světa a myšlenek, přičemž bojuje s výkyvy nálad, lelkuje po areálu, kouří nebo hraje na piano před náhodnými posluchači, pacienty. – Terapeut využívá během sezení stylizované hlavy loutek k demonstraci Martínových problémů. Pacient přestál sedm předávkování a shrnuje svou nelehkou situaci: minuta za minutou, den za dnem, rok za rokem jsou pro něj boj. – Martín oznámí bývalému spolupacientovi (Luisovi), že má naději na propuštění. Nejdřív z toho měl velkou radost, posléze ho však přepadl strach ze změny. Kamarád, který po odchodu z léčebny sám nevěděl kudy kam, jej povzbuzuje a nabádá ho, aby se soustředil na tvorbu. Integrace do společnosti je těžká, ale Martín má šanci díky hře na klavír a svým skladbám vše zvládnout. – Muž čte na internetu zprávy z hudební branže. – V kulturním centru se Martín dohaduje u piana s tanečnicí (Soledad) na detailech doprovodu. Mladá žena chvíli tančí. Pak jí Martín pustí záznam sólového klavírního koncertu, na němž kdysi hrál těžkou Sevillu od Isaaca Albénize. – Muzikant se uzavře do sebe a brnká po klaviatuře. Nabídne cigaretu „rozhozenému“ pacientovi, s porozuměním ho vyslechne a uchlácholí. Slíbí, že ho bude učit na piano a zahraje mu. Pak kouří v podzimním parku. – Martín je s duševně nemocnými kamarády v bistru. Vzpomíná na své pocity před hospitalizací: kvůli strachu nemohl devět měsíců vyjít na ulici, trpěl agorafobií a „self-referenčním“ syndromem. Myslel, že o něm všichni mluví nebo ho sledují. Projíždějící auto mu způsobovalo bušení srdce a třes těla. Spolupacient přiznává, že po vyladění medikace se jeho stav natolik zlepšil, že i on bude po dlouhé době propuštěn. Má obavy ze „svobody“. Martín ho přesvědčuje, aby na sebe zbytečně nekladl vysoké nároky. On sám se kvůli touze po dokonalosti „odrovnal“, vybudoval si bariéry, „ztuhla mu mentální struktura, skrz níž nejde nic ven ani dovnitř“. Těžko se teď vyrovnává s realitou a má strach z odmítnutí, z nezdaru a paradoxně i z úspěchu. – Martín přehrává tanečnici Solé úryvek z tvorby. Pracuje na čtyřech menších, zatím bezejmenných kompozicích. Popisuje, o co mu jde v zásadní skladbě Enfermania. Inspiruje ho přijetí vlastní samoty, chce zachytit rozporuplné okamžiky, jež zrovna prožívá. Skladba by měla reflektovat i jeho nostalgii a touhu po svobodě. – Pacienti přejí štěstí Martínovi, který se chystá opustit ústav. Muž o blízké budoucnosti hovoří s terapeutem. Má odhodlání a plán, ale přepadají ho i obavy. Nechce dělat věci, kvůli nimž by se cítil špatně. Musí pečovat o své duševní zdraví, „uklidit si v sobě“ a urovnat myšlenky. Hudba je smysl jeho života, občas si představuje, že by „svobodně“ hrál na klavír, ale je to těžké. – Skladatel a interpret uvede v kulturním centru Enfermanii, napsanou pro klavír a tanec. – Martína, který už bydlí „venku“, navštíví přátelský terapeut. Dům s patiem po rodičích se proměnil k horšímu po dřívějších necitlivých úpravách, ale po letech v ústavu jej muž považuje za palác. Mluví o svých pocitech. Pouští píseň, vystihující jeho současnou situaci, a spontánně se přidává ke zpěvu slov „teď, když mám duši, kterou jsem neměl, teď, když všichni tleskají radostí...“ – Muzikant v restauraci plné hostů usedá k pianu, chvíli brnká po klaviatuře, ale záhy odchází. – (Po čase) Zarostlý Martín ztratil diář s kontakty. Volá na produkci a shání spojení na lidi z hudební branže. Pozoruje noční dění na ulici. Doma ukládá nakoupené zásoby a vaří si instantní nudle v mikrovlnce. – Muzikant navštíví klasickou kytaristku a učitelku hry Maríu Isabel. Svěří se jí s těžkostmi navazovat kontakty s lidmi „po tom všem, co se mu událo v hlavě“. Pracoval tehdy na skladbě La Flor a skončil v ústavu pro duševně choré. Po letech léčby schizofrenie připouští, že část jeho nitra byla už od dětství roztříštěná. Tvořil v onen moment „chaosu“, když se odpojil od reality. Rozpolcenost reflektuje v hudbě a cítí satisfakci, když ho za ni někdo pochválí. – V páteční podvečer vyrazí Martín v doprovodu Luise na sraz motorkářů, na němž chce alespoň krátce vystoupit. Produkční ho však odmítne s výmluvou, že má pevný časový harmonogram zapsaných muzikantů. Muže ovládá fyzická potřeba hrát. Kamarádi jsou odhodlaní okamžitě sehnat „volný“ klavír. Z domova Martín obvolává známé a nabízí, že ještě dnes dojede kamkoliv, jen aby mohl hrát. Povzdechne si, že vyjednávání s lidmi je namáhavé. Připravuje si dávku léků a kouří. – Při vycházce nejistého muže iritují hluční kluci hrající kopanou. Ale po chvíli se k nim impulzivně přidá a neohrabaně běhá po hřišti. Posléze se netečně „motá“ ulicemi, doma usne oblečený v posteli. Když vstane, prsty na jídelním stole „vybrnkává“ skladbu Vezmi si můj život. Vyjde opět ven, „fyzicky vnímá“ zvuky sbíječky a pak „hraje“ na hliněné zemi. Podléhá melancholii, není ve své kůži. – Terapeut na Martínovi žádá, aby se ponořil do vzpomínek z dětství. Má si představit, že on je jeho otec, který chce zjistit, co udělal špatně, co syn potřeboval a nedostal to od něj. Pacient nervózně podupává nohou a až po chvíli se rozhovoří. Vzpomíná na matku, která jej považovala za génia. Ve snaze dovést synův talent k dokonalosti ho příliš kritizovala, přestože jiní ho chválili. On pak nevěděl, co je skutečnost, vnímal „paralelní realitu“. Vyhýbal se dětem a „utíkal“ ke klavíru. S podporou terapeuta se Martín rozhodne „nechat génia, který ho izoluje, jít“. – Muž odnese prošlapané boty do správky. Pak se zastaví u kamarádky Ceci (odbornice na klavíry) a ujistí ji, že má dobře naladěný klavír. Žena slíbí pomoc při hledání nástroje, za jehož zapůjčení by mohl nabídnout lekce zdarma. – Martín v doprovodu tanečnice přednáší studentům o hudbě a tvrdí, že muzika „leží“ mezi jednotlivými notami a „čas“ ji může zpomalit, zrychlit či „přesouvat její energií“. Solé napadlo, aby si studenti skladbu vyposlechli a pak jednoduchou formou napsali, co cítí. Některé postřehy mile překvapí. Muž konstatuje, že strávil překrásný den. – Hudebník si vybírá oblek ve specializovaném obchodě. Pořídí si avantgardní kombinaci s pastelově růžovým sakem a puntíkatou kravatou. – Vyšňořený Martín vystupuje po dlouhých letech před publikem na společenské akci. Uprostřed Beethovenovy skladby spadne ze židle a zhmoždí si ruku. Spontánně promluví k přítomným a interpretaci další „romantické“ skladby Tanec půvabné dívky Alberta Ginastery věnuje své matce-klavíristce, která ji měla ráda, a již pro ni hrál, když těžce onemocněla. – Martín získal domů přenosné piano. – Muzikant od nástroje sleduje Solé a přizpůsobuje náladu a rytmus hry jejím tanečním pohybům. – Na večírku při příležitosti svých třicátých druhých narozenin zahraje šťastný oslavenec Martín přátelům. – Muzikant sedí sám v parku, kouří a pozoruje „svět“... -kk-