Cesta k barikádám Otakara Vávry byla do kin uvedena necelý rok po osvobození. Vyrovnat se s největším vojenským konfliktem evropských dějin bez většího časového odstupu je samo o sobě nesnadné. Vávrův střihový film navíc vznikal v době, kdy se rozhodovalo o poválečném uspořádání světa i samotného Československa. Navzdory očekávání, jaké vzbuzuje zvolený název, jsou revoluční dny představovány až od necelých dvou třetin stopáže. Do té doby sledujeme rekonstrukci dění posledních sedmi let se zaměřením na české země. Ve filmu byly použity spojenecké a československé filmové týdeníky, týdeník Aktualita a tvorba jednotlivců. Pražské povstání snímalo dvacet sedm kameramanů. Vávrův střih však často nerespektuje časovou návaznost květnových událostí. Obrazově silný film, sestavený v naprosté většině z němých záběrů, doprovází komentář, jehož text je třeba nahlížet kriticky. Scénář systematicky pracuje s několika výklady, které by dnešní historiografie vyhodnotila jako reduktivní, nebo dokonce lživé. Dobově příznačné je odsouzení všech lidí německé národnosti. Bezcitná pomstychtivost je cítit z komentáře při bombardování Berlína, nebo při ostrakizaci německých dětí. Pro indoktrinaci diváka v roce 1946 bylo nicméně podstatnější představení Sovětského svazu jako klíčového účastníka války, slovanského bratra ochranitele a především osvoboditele Prahy a budoucího spojence. Ideologicky poplatný film je proto třeba vnímat jako svědectví přinejmenším ve dvou rovinách: jako dokument o jedné etapě českých dějin i o tom, jak snadno lze upravit minulost. -mb-
Pro montáž bylo ve filmu použito spojeneckých a československých filmových týdeníků, týdeníku Aktualita a soukromých archivů. Záběry z Pražského povstání natočilo dvacet sedm českých kameramanů. Přehled bojové situace z pražských revolučních dnů byl zpracován podle válečného deníku vojenského velitelství Bartoš. Snímek je věnován na věčnou paměť těm, kteří padli hrdinně v bojích za svobodu a trvalou připomínku těm, kteří budují.
Otakar Vávra (idea a montáž), Vladimír Procházka (ideová spolupráce)
Jindřich Brichta, Jiří Bronec, Josef Čepelák, František Čihák, Karel Degl, Ivan V. Frič, Václav Hanuš, Miroslav Lang, Jiří Lehovec, Jan Novák, Bořivoj Novák, Vladimír Novotný, Oldřich Payer, Ferdinand Pečenka, Karel Plicka, Jan Roth, Petr Rovný, Karel Smutný, Jan Stallich, Josef Střecha, František Sádek, Jaroslav Tuzar, Václav Vandrovec, Bohumil Vích, Čeněk Zahradníček, Josef Rudolf Zika, Karel Zrůbek
Antonín Zelenka (filmová úprava a střih)
archivní
Bedřich Smetana (Libuše), Josef Suk (Radúz a Mahulena), Josef Suk (V nový život), Ludwig van Beethoven (Symfonie č. 5 c moll /Osudová/)
FISYO (Dirigent Otakar Pařík)
Hudba k písni lidová slovenská píseň
Text písně Samo Tomášik
Zpívá sbor
Hudba k písni Fred Raymond
Text písně Max WallnerKurt Feltz
Zpívá Maria von Schmedesmužský sbor
Hudba k písni Georg Göhler
Text písně Hermann Löns
Zpívá mužský sbor
Zpívá sbor
Zpívá mužský sbor
Cesta k barikádám
Cesta k barikádám
The Way to the Barricades
Pravda vítězí
film
dokumentárnídistribuční
politický, střihový
Československo
1946
1945—1946
datum cenzury 30. 4. 1946 (konec povolení k promítání 30. 4. 1951)
vyřazení z distribuce 29. 10. 1948
premiéra 3. 5. 1946 /přístupný mládeži/ (kino Lucerna /2 týdny/, Praha)
Křížová cesta Československé republiky od Mnichova až po vítěznou pražskou revoluci. Idea a montáž: Otakar Vávra. – Utrpení našeho národa v dokumentárním filmu režiséra Otakara Vávry. – Osudná kapitola československých dějin. – Objektivní dokument nejtěžších let našeho národa.
dlouhometrážní
100 min
2 980 metrů
16mm, 35mm
1:1,37
černobílý
zvukový
mono
česká
česky, komentář, anglicky, rusky
bez titulků
české