Jiří Bělohlávek: Když já tak rád diriguju...

Jiří Bělohlávek probírá partitury skladeb, jež bude v nejbližší době dirigovat. Má rád svoje noty, vpisuje si do nich téměř vždy datum a místo provedení, uchovávají tak podle něj „atmosféru“ hudebních událostí. – Generální ředitel České filharmonie (ČF) David Mareček u příležitosti udělení čestného občanství hlavního města Prahy Jiřímu Bělohlávkovi v laudatiu rekapituluje počátky jeho hudební kariéry a úspěchy. Českou filharmonii dirigoval poprvé ve čtyřiadvaceti letech. – Umělec mluví o fenoménu hudby. Nikdy se v ní nic neopakuje stejně, i kdyby se o to interpreti snažili sebevíc. Umělecký tvar se rodí pokaždé znovu, liší se třeba jen v detailech, ale vždy jde o živý tvůrčí proces. – Režisér Roman Vávra se setká s manžely Bělohlávkovými v domě výtvarníka Jiřího Vovese, kam přišli na jehněčí. Využívá intimní atmosféry k diskusi o připravovaném projektu. David Mareček ho oslovil s představou vzniku „neotřelého“ filmu ke 120. výročí založení České filharmonie (1896). Vávra vychází z přesvědčení, že současné duo generální ředitel-šéfdirigent je pro orchestr klíčové. Právě Mareček měl představu, že orchestr by měl vést Bělohlávek. Byl si vědom, že musí instituci nejdříve významně reformovat, aby mohl jeho favorit přijmout novodobé angažmá. Přátelský vztah klíčových person dává podle Vávry smysl natáčení. – Jiří Bělohlávek se těší na večerní koncert, pojatý jako dar k jeho sedmdesátinám. Dodnes pociťuje rozechvění nad přípravou nových projektů, ale jakmile se začne pracovat, strach a nejistotu přemůže. Na neformální pracovní schůzce s Marečkem vzpomíná Bělohlávek na setkání a spolupráci se sólistkami, které na jubilejním koncertu vystoupí. Mezi ním a sopranistkou Karite Mattilaovou to nejdřív hodně jiskřilo, ale naučil se jí naslouchat a vyhovět a v umělecké práci si „sedli“. – (U Jiřího Vovese) Bělohlávek je přesvědčen, že filmaři mohou podstatné momenty zachytit pouze při jeho práci, tedy během zkoušek. Tam se vše utváří, definuje a zároveň prezentuje „hmatatelnými“ výsledky. Vávrovi to nestačí. Film si představuje jako symfonii. Její kompozice by měla obsahovat i chvíle, kdy se protagonistovi hudba odvíjí jen „v hlavě“. Zamýšlí také použít dialogy s lidmi, kteří dirigenta obohacují. – Bělohlávek zkouší se sopranistkou Hiblou Gerzmawaovou. – (U Vovese) Přítomní dále diskutují o natáčení. Vávra si ledacos o Bělohlávkovi načetl. Chce vycházet z jeho přirozenosti a z rytmu jeho života. Umělec konstatuje, že pod kůži se mu dostane jenom přes muziku. – Bělohlávek u generálního ředitele mluví o setkání s další hvězdou galavečera, Hiblou Gerzmawaovou. Okouzlila ho zaujetím a odevzdaností hudbě. – Na neformálním narozeninovém přípitku zaměstnanců ČF v kavárně Rudolfina oceňuje Mareček oslavencovu sounáležitost s kolektivem, jenž ho uznává. Šéf orchestru děkuje za atmosféru, kterou v instituci kolegové vytvářejí. Je přesvědčen o důležitosti dobrého zázemí. – Mareček mluví o obrovském břemenu šéfdirigenta: kromě samotných koncertů dohlíží na konkurzy a věnuje se uměleckým plánům. Musí mít respekt, aby byl schopen řešit vnitřní konflikty v „živém organismu“ sto dvaceti hudebníků. – Bělohlávek sleduje svého žáka a kolegu, dirigenta Jakuba Hrůšu, při zkoušce. Mluví o vztahu dirigenta a hráčů; buduje se soužitím a je třeba usilovat o oboustrannou kolegialitu. – Jubilant oceňuje originalitu dárku od zaměstnanců „pro Bělokněžníka“, elegantní a pohodlné křeslo, jež si hned vyzkouší. – Na narozeninovém neveřejném koncertu ČF (14.2.2016) uvede Mareček finskou sopranistku Karitu. Ta zazpívá árii Měsíčku na nebi hlubokém z Rusalky. Diriguje Jakub Hrůša. – Mareček s kolegou mluví o Hrůšovi. Absolventa z akademie vedl Bělohlávek od samého začátku. Nejúspěšnější bývalý žák je dnes jeho přítelem. Dovedou si naslouchat a být kritičtí. – Na komorním setkání u Bělohlávků vzpomíná dirigent Tomáš Hanus na koncert v Brně (1974), kde jako čtyřletý viděl hostitele s taktovkou (umělec tam byl v angažmá Státní filharmonie Brno). – Bělohlávkovi nepadne učitelský baret, který si zkouší před promocí. – (U Bělohlávků) Jakub Hrůša připomíná první osobní setkání s uznávaným pedagogem. Ve škole spolu zcela nečekaně a bez přípravy hráli čtyřručně na klavír „prvního“ Mahlera a zachránili vyučovací hodinu orchestru, kam nedorazil jiný pianista. – Bělohlávek vždy rád učil. Předával mladé generaci to, co během profesionální dráhy získal. Kontakt s talentovanými mladými studenty je pro něj vždy osvěžujícím dobrodružstvím. – Jiří Bělohlávek přebírá na Hudební akademii múzických umění zlatou medaili při udělení čestného doktorátu (22.2.2016). – Umělec vzpomíná na oblíbeného dirigenta a učitele Václava Neumanna: byl velkorysý, disponoval humorným nadhledem, uměl zlehčovat a uhlazovat nepříjemnosti. Jezdil za ním i na venkov. Domnívá se, že mistra štval svou horlivostí, když jako jeho asistent všechno komentoval. Ale milovaný šéf to převáděl do humoru. Orchestr si tenkrát vymohl privilegium hlasovat o Neumannovu nástupci. Zvolený Bělohlávek to vnímal jako velkou podporu. – Jubilant na rautu přijímá gratulace. – Dirigent rekapituluje působení v České filharmonii; od roku 1973 byl ve funkci asistenta, hostujícího dirigenta a stálého dirigenta vedle Neumanna. Orchestr ho znal. Po zvolení šéfdirigentem se vrhnul do práce s vervou. Po hudebníkovi s imaginací, „poetovi“ Neumannovi, který nelpěl na detailech, se chtěl zaměřit na cizelování tělesa, ale nesetkal se s nadšením. Po intervencích zvenčí a hlasování během turné v Japonsku (1991), jež vyhrál hostující dirigent Gerd Albrecht, rezignoval. Splnil závazky a byl volný. Manželka Anna Fejérová tuto událost vnímá jako největší ránu v jeho kariéře. Muž byl velký patriot ČF, kam směřoval od útlého mládí. – V těžké situaci se Bělohlávek orientoval na nabídky ze zahraničí. Hudba a práce ho „léčily“, velkou oporou mu byla rodina. Přijal nabídku na vytvoření Pražské komorní filharmonie (1994). Konflikt v nalinkovaném profesním životě mu podle něj nakonec přinesl umělecký růst. – (U Vovese) Anna mluví o manželově oddanosti kumštu. Plány rodiny se často měnily podle jeho potřeb. On se za to omlouval: „Když já tak rád diriguju...“ Bělohlávek se v profesi cítí nejlíp. Manželka, také muzikantka, to akceptuje. Od jejich svatby uplynulo čtyřicet pět let. Ji poslech hudby baví, chodí na zkoušky a koncerty orchestru, ale jejich vztah má i druhou, těžší rovinu; ona nechce hudbě podřídit úplně všechno. Muž si o to více cení její podpory. – Bělohlávek vnímá narušení řehole jako inspiraci pro další práci. Žije ve vypjatých emocích, jež jsou „podhoubím kumštu“. Je introvert, ale jeho povolání je založeno na opaku. – Hornistka ČF Kateřina Javůrková vyrábí z marcipánu figurky všech hráčů ČF na velký narozeninový dort. – Bělohlávek diskutuje s Vovesem o terminologii, kterou si muzikanti půjčují z výtvarného umění a naopak. Bělohlávek prý někdy na hudebnících vyžaduje, aby hráli „modře“. – Umělec řídí orchestr složený z mladých regionálních hudebníků. Povznáší ho jejich spontaneita, snaží se v nich probouzet obraznost nápaditými příměry. Element mládí je pro něj nakažlivý. Těší ho přirozená obnova členů ČF a nástup kvalitních mladých lidí. – Bělohlávek se při zkoušce s mladými „rozšoupne“ a skladba se rozsype, tedy „spadne řemen“. – (U Vovese) Bělohlávek zpívá písně, které umí od maminky. – Dirigenta vábili zpět do čela ČF od roku 2000, ale v organizaci se od jeho rezignace nic nezměnilo. Oslovil ho až koncept Davida Marečka (2011), který šel do konkurzu na manažerský post s ideou, že právě Bělohlávek stane v čele orchestru. Manažer přistoupil i na řadu jeho podmínek. – Generální ředitel ČF uvádí Jiřího Bělohlávka do funkce šéfdirigenta. – Hudebník od prvních chvil cítil, že jdou správnou cestou. Za minulostí udělal tlustou čáru. K funkci přistupuje s dobrou vůlí a otevřeností a vyžaduje to i od orchestru. – Cestou na Malou Stranu přes Karlův most se oba klíčoví muži ČF domlouvají, že jubilejní koncert musí zakončit orchestrálka. Obdivují panoráma Hradu. – Bělohlávek diriguje druhou část „svého“ koncertu. – Mareček se domnívá, že ČF momentálně stojí a padá se šéfdirigentem. Není to cíl do budoucna, ale zatím se bez něj neobejdou. – Komorního setkání v hotelu Aria se kromě Bělohlávka účastní Mareček, zpěvačka Magdalena Kožená, její muž, dirigent Simon Rattley, a dirigent Semjon Byčkov (pozdější Bělohlávkův nástupce). Ten vypráví příhodu s americkou policistkou, která jej zadržela kvůli vysoké rychlosti auta, ale jako návštěvnice jeho koncertů mu vyčetla pomalé tempo. Odrovnal ho její smysl pro humor. Rattley se zajímá o předešlé generace českých dirigentů. Jako kluk viděl v Liverpoolu charismatického Karla Ančerla. Bělohlávek byl na Ančerlově posledním koncertu v Praze. Neumann měl prý štěstí, že nastoupil do ČF po něm, zdědil dokonale sehrané hudební těleso, které pak mohl povznést svým smyslem pro poetiku a obrazotvornost. Ančerl byl kdysi jmenován do funkce proti vůli orchestru, ale díky charakteru se mu podařilo odpor hudebníků překonat. Přítomní se shodují, že zbožňují výsledky, ale zapomínají, co všechno obnášelo jich dosáhnout. – (Rudolfinum) Hornistka Karolína oceňuje, že má orchestr českého a zároveň světového dirigenta. Doufá, že mu dort bude chutnat. – Ministr kultury Daniel Herman gratuluje jubilantovi a předává mu ocenění Artis Bohemiae Amicis. Koncertní mistr ČF Josef Špaček moderuje předání originálního dortu. – Bělohlávek je přesvědčen, že pro zvuk České filharmonie je rozhodující český původ většiny hráčů, kteří mají srovnatelné vzdělání, prožili život ve srovnatelném kulturním prostředí a mají stejné kořeny. Oproti mezinárodním orchestrům, jejichž hudební výraz se sjednocuje, v tom vidí výhodu národního ansámblu. – (U Bělohlávků) Podle Hrůši šéf je kvůli své osobitosti srozuměn s orchestrem, dobře reagujícím na jeho podněty. Bělohlávek odtuší, že jde o výdobytek poslední sezony. Prchavé momenty mohou vytvořit unikátní atmosféru, kterou pak vnímají všichni. Rok 2016 byl mezníkem pro tři přítomné dirigenty: Jakub Hrůša se stal šéfdirigentem v Bamberku, Tomáš Hanus v Cardiffu a Bělohlávek si prodloužil smlouvu u ČF. – (Rudolfinum) Bělohlávek krátkou osobní řečí začíná týdenní zkoušky oblíbené skladby, Dvořákova oratoria Stabat Mater. Hráčům sdělí, že je s tímto orchestrem rád. – Manželé Bělohlávkovi jsou na procházce v lese. Bělohlávek mluví o nemoci, kvůli níž více přemýšlí o smrtelnosti. Jeho umělecká doba se může brzo naplnit, ale nechce se tím nechat pozřít a vzdoruje chorobě aktivitou. Nemoc vnímá i jako určitý dar a možnost k sebereflexi. Realizace uměleckých projektů ho posiluje a pomáhá mu vyrovnat se se situací. – (Rudolfinum) Jakub Hrůša mluví o unikátní Bělohlávkově osobnosti a „stopě“, již umělec zanechal. Chce být jako on plně sám sebou. Soustředí se v zákulisí těsně před tím, než vykročí dirigovat smuteční koncert na mistrovu počest (18.6.2017). – David Mareček vzpomíná na Bělohlávkova poslední slova: „Ať tak nebo tak, dopadne to dobře.“ Podle Hrůši ten, kdo zůstává, musí nést hodnoty dál... -kk-