Sarkofág pro královnu

Výtvarník a sklářský technolog Zdeněk Lhotský s dánským umělcem Bjørnem Nørgaardem procházejí katedrálu v Roskilde až do kaple sv. Birgitty, kde má být instalován sarkofág pro královnu Margrethu II. a jejího manžela, prince Henrika, na kterém spolupracují. Nyní je zde vystaven model. Zakázce dává zvláštní důstojnost „dotyk královny“ a představa, že v chrámu zůstane po staletí. – Pelechov u Železného Brodu, Studio Lhotský, ateliér tavené plastiky. Český umělec se dlouhodobě zabývá tavením skla. Ze zkušenosti ví, že až do konce nikdy nebude vědět, zda konkrétní realizace dopadne dobře. Stačí malá chyba kohokoliv z týmu. – V ateliéru vznikají objekty na zakázku podle návrhů světových designérů, mj. i prvky do barcelonského chrámu Sagrada Família podle architekta Gaudího. Lhotský ukazuje model sarkofágu pro dvě těla. Tato zakázka je největší a nejzáludnější projekt, který kdy přijal. Jeden z dílů, oblast vzhůru trčících chodidel, považuje za velmi rizikový, a proto musí provést zkušební tavbu. Neumí domyslet, jaká úskalí je překvapí při realizaci a manipulaci s nejhmotnějším taveným objektem, jedná se o světový unikát. Celá dílna se musí na projekt soustředit. Postup výroby provází tisíc faktorů, jež mohou výsledek za vteřinu zničit. – Palác Christiansbourg, Kodaň, Dánsko. Bjørn Nørgaard odříkává v trůnním sále protokol pro okamžik, kdy zemře panovník. Popisuje gobelínový portrét současné královny a jejího chotě, a sérii tapisérií z dánské historie, jež vytvořil k padesátým narozeninám panovnice. V roce 2003 jej královský pár požádal, aby pro ně navrhl náhrobek. S podobnou zakázkou neměl žádnou zkušenost, a tak si mohl svobodně představit „cokoliv“. – Podzim 2014. Lhotský otevírá pec s odlitým segmentem princových nohou a na první pohled je s experimentální tavbou spokojený; nic se „neurvalo“. – Bjørn Nørgaard až do zakázky náhrobku neměl se skleněným materiálem a s jeho vlastnostmi žádnou zkušenost. – Zima 2014. V dílně připravují další zkoušku. Do formy vkládají průzračné skleněné tyče. Cílem pokusu je nadefinovat režim chlazení přes půl tuny těžkého kusu tak, aby nedošlo k prasknutí. Právě chlazení je prubířským kamenem tavení. – Lhotský bubnuje s hudebníkem a skladatelem Jaroslavem Kořánem na skleněné vázy. Ukazuje zvláštní mísu se vzorem plástve. V místní galerii je sbírka jeho dlouholetého sklářského „bádání“, mnohotvaré a různobarevné dekorativní mísy, které i odlišně zní. Každá je unikátním „vynálezem“, neboť u jejich realizace zvolil vždy trochu jiný postup. Krédem studia je nadčasovost produktů. Sklář konstatuje, že jako samostatný umělec by si vystačil s malou dílnou, ale nyní řídí organismus, který pro realizaci určitých věcí potřebuje. Pobírá plat a není závislý na honorářích či prodeji. – Leden 2015. Skláři vytáhnou z pece popraskaný pokusný blok. Sklo se nedotavilo, a proto se ani správně nechladilo. Rozpadlo se. Lhotský práci na náročné zakázce vnímá jako rouhání a nevydařený pokus jako varování. Mají „ještě“ dva roky času. Do konce roku bude mít „nervy“, považuje se za kaskadéra. – Sklář v galerii komentuje zapůjčený skleněný kužel od legendární dvojice Stanislav Libenský – Jaroslava Brychtová. Své studio riskantně koupil právě na podnět profesora Libenského v době, kdy bylo před zrušením. Ze začátku nebylo moc zakázek; dnes má ateliér světovou prestiž a vznikají zde největší kusy skla na světě. – Lhotský projíždí Železným Brodem, kde se vyučil. V nevzhledném městě průmysl stagnuje a chybí pracovní příležitosti. Přetrvává tu však sklářské know-how a díky tradici ideální podmínky pro tavenou plastiku. Dodnes zde žije významná sklářská výtvarnice a průkopnice Jaroslava Brychtová. Rozuměla technologii a s manželem položili základy pro obor a jeho vývoj. – (Archivní záběry) Stanislav Libenský se rozčiluje nad výsledkem několikaměsíční práce. Nakonec vezme palici a dílo dvěma ranami zničí. – Lhotský si na návštěvě notuje s Jaroslavou Brychtovou: dobré výsledky jsou zpravidla důsledkem řady nezdarů, omyly v tavené plastice znamenají zároveň rozvoj a poučení. Lhotský pak ukazuje kaz na kuželu, který vznikl kvůli vlastnosti skla, ale dnes už by byl nepřijatelný. – Léto 2015. V ateliéru mají hotovou formu nohou prince Henrika i královny. Připravují finální tavení. Podle technologa Edy Šváchy se ještě nikde na světě nic podobného nedělalo. V dílně panuje napětí. Skláři pod velkou lupou kontrolují skleněné tyče. Lhotský připouští, že se po letech praxe odchyluje od zavedených výpočtů a spoléhá se na intuici. Chlazení velkých skleněných bloků považuje za šarlatánství. Do formy jsou uloženy kontrolní sondy a proces v právě puštěné peci lze sledovat přes počítač. V přípravě je díl s trupy panovníků, ale je třeba vyčkat, jak dopadnou nohy. Optimista Lhotský doufá, že vše dají na „první dobrou“. – Umělec u svých výtvorů vyjmenovává klasické tavičské školy, které však včetně té železnobrodské v současnosti prolnuly. – Lhotský fotí kříže v krajině. Z vrchu Kozákova ukazuje na Turnov, kde se kdysi dělaly imitace drahých kamenů a z bižuterie se stal fenomén. Tavená plastika je jiný obor, ale spojuje je barevné sklo. – Umělec sleduje v kanceláři lineární křivku tavení. – Podzim 2015. Studio je na nohou. V peci se v noci „něco“ odehrálo. Skončil program a přestala se zapisovat měřená teplota. Po čtyřech a půl měsících skláři vytahují popraskaný blok. Otřesený Lhotský shrnuje situaci: selhal lidský faktor, už vychlazený kus se najednou nekontrolovaně zahříval. Musí dodělat další formu a tu hned „naložit“. Pro firmu je to průšvih, možná nedodrží termín a budou platit penále. – Výtvarník prochází německo-český hřbitov. Místní vyráběli bižuterii a žili vedle sebe v klidu. – Lhotský rozbíjí vytavenou formu. Tíží ho starosti, přesto zakázku, kterou na celém světě nikdo nepřijal, stále vnímá jako výzvu. – Zima 2015. Celý tým je u pece. Šéf doufá, že je tam i anděl strážný. Vytahují čirý odlitek nohou. Až vychladne, začnou jej brousit v hale, kterou k této konkrétní práci Lhotský postaví na konci areálu. – Autor bubnuje na skleněné plastiky v galerii. – Katedrála Roskilde Domkirke, Dánsko. Nørgaard prochází místem národní identity, spjatým s Vikingy. V sídle starých králů dodnes pochovává Dánsko panovníky. Vznikající sarkofág by měl zobrazovat kulturní dědictví dlouhé historie, a proto do tří pilířů (s podobiznami slonů) zakomponuje grónský mramor, žulu z Dánska a čedič z Faerských ostrovů, tedy kámen ze tří zemí, jimž královna vládne. – Lhotský zjistil, že lidi překvapuje rozhodnutí panovnice koupit si za života hrobku. – Leden 2016. V dílně pracují na části sarkofágu s hlavami „mimořádných klientů“. Ví se, že královna má tři vysoké školy, zajímá ji umění a kouří šedesát cigaret denně. Skláři rozbíjejí formu vytaveného dílu. – Bjørn Nørgaard se svěřuje, jak uvažoval: aby měl náhrobek moderní a demokratickou podobu, musí být průhledný, tedy ze skla. – Lhotský dánskému kolegovi ukazuje snímky z výroby. Sám si pak pochvaluje přidružené „produkty“ projektu (návštěvu Kodaně, seznámení s mimořádnou osobností Bjørnem). – Nørgaard staví maketu „vrcholu“ horizontálního sarkofágu, jež tvoří symboly královského majestátu, lev s dánskou vlajkou, faerský beran a lední medvěd s grónskou vlajkou. Přibude zeměkoule, královské erby a dva jezevčíci (podle alegorie ze 17. století). Vše má svůj význam. Psi znamenají věrnost (královna byla věrnou vladařkou a vždy chovala jezevčíky). – Léto 2016. Malý taneční orchestr, v němž hraje Zdeněk na baskytaru, se připravuje na vystoupení na místní tancovačce. Přátelé v předvečer navštíví studium a obhlédnou stavbu haly. – Podzim 2016. Nørgaard přijel „na inspekci“. Je udivený, že se vytavené bloky chladí přes tři měsíce. Vzpomíná, jak hledal studio ochotné přijmout tak složitou zakázku. Neuspěl v Japonsku ani v Číně a americká firma Steuben nakonec dohodu vypověděla. Na doporučení se obrátil na pelechovské studio. Oceňuje, že zde přemýšlejí jako umělci a zároveň dokonale ovládají řemeslo. Mluví o návrhu. Horizontálně ležící postavy v zakulaceném skleněném tvaru se budou volně vznášet jako ve vodě, jako duše. Ztvárněná nicota („moc je prázdná“) je krásná a symbolizuje prázdný hrob (Ježíš vstal z hrobu). – Podzim 2016. V dílně brousí vytavené díly. Vytažený čtvrtý kus není dokonalý. – Kodaň, Dánsko. Nørgaard považuje umění za zvláštní způsob nazíraní na svět, jež může přinést nový pohled na historii. – Pět příjemných setkání s dánským kolegou Lhotského přesvědčilo, že by uměl pochopit případnou katastrofu, neboť zná slabiny takto náročné realizace. – Prosinec 2016. Ve čtvrtém bloku je v jedné části neopravitelný kaz. Sklo opět prokázalo nevyzpytatelnost. – Ze studia expedují skleněné desky s geometrickými vzory na výstavu v New Yorku. Čelní stěnu nové haly osazují reliéfem. Lhotský připouští, že jde v tuto chvíli o rozmařilost. – Leden 2017. V dílně vytahují z pece poslední zdařilou přetavbu. – Únor 2017. Do studia přišli odborníci na měření pnutí, aby definitivně posoudili kvalitu vytavené masivní plastiky. Pro tvůrce je to po měsících soustředěné práce zlomový okamžik. Pokud budou hodnoty v normě, čeká je už „jen“ pár týdnů leštění. – Nørgaard obhlíží hotový, ještě ne zcela přesně sestavený sarkofág (spáry skleněných segmentů bude spojovat kovová stuha). Je spokojený. V této výjimečné chvíli chce slyšet Bachovu hudbu. Pokorně a dojatě mluví o svých pocitech. Sen se právě stal skutečností: „Materiál je médium, a když se navíc potkají umění a řemeslo, sdělení se stává možným.“ – Leden 2018. Do konečného křišťálového lesku zbývají dva dny ručního dobrušování. V nové hale si k práci pouštějí klasickou hudbu, ale když to má být „hodně dobrý“, tak ACDC. Po třech letech práce teprve nyní z díla vystupuje magické sklo. Podle Bjørna je „až teď vidět něco, co tam není“ (dva lidi – vzduch), tedy otisk paměti v díle. – Dne 13. února 2018 umírá po plicní infekci princ Henrik. Popel zesnulého je na jeho nečekané přání rozprášen do moře. Ostatky páru tedy nespočinou podle předpokladu vedle sebe v chrámu dánských králů. – Nørgaard dohlíží na zlacení kompozice ze symbolů, v němž se objeví i oblíbená květina královny. – Březen 2018. Studio balí masivní bloky hotového skvostu. Lhotský situaci přirovnává k maturitní zkoušce. Trpký prvek do příběhu uměleckého díla vneslo princovo rozhodnutí dát se zpopelnit. – 4. duben 2018, Roskilde, Domkirke. Bedny s plastikou za dvacet devět milionů dánských korun dorazily do farnosti. Katedrála je v tuto chvíli uzavřena pro veřejnost, která kenotaf nespatří dříve, než bude do krypty uloženo tělo panovnice. Na osazení napjatě dohlíží Nørgaard. Po šesti letech, respektive patnácti letech vývoje je dnešek „okamžikem pravdy“. Český podíl byl dojednán smlouvou o jedné stránce. V posvátné chvíli se cítí autor „prázdný“. Ví však, že mu ledacos bude docházet později. – V Pelechově uklízejí. Lhotský mluví o setkání s plachou královnou, která jim věnovala nebývalou pozornost. Pocit hořkosti z nečekaného vyústění (kvůli událostem kolem princova úmrtí) vyvanul. Na oslavě u Bjørna kolegové model rozebrali a v mžiku zmizel. Lhotský chápe, že Bjørn konkrétní tvůrčí etapu v sobě „uzavřel“. – 13. duben 2018. Sarkofág bude uschován dokud nepřijde „jeho“ čas. Nørgaard nyní s královnou formálně prohovoří barvy prozatímní dřevěné etuje/ambaláže, jež už vybral. – Studiu tavené plastiky prestižní dílo, vlastně zatím utajený umělecký objekt, na slávě nepřidá, ale Lhotského uspokojuje, že slouží královně podle její vůle. -kk-