Králové videa

Současná nabídka filmových titulů (a dostupné techniky „kanálů“ k přehrávání) je rozmanitá, ale za minulého režimu se kvůli cenzuře na novinky čekalo dlouho, nebo se k divákům vůbec nedostaly. Situaci změnil rozvoj technologie videa a rozšíření domácích videorekordérů. Načerno importované blockbustery namlouvali do češtiny „rychlodabéři“ a spolu s neoficiálními distributory navzdory všem rizikům napomáhali šířit a zpřístupňovat „západní kulturu“, po níž mnozí prahli. Nelegální činnost kupodivu přežívala i po sametové revoluci 1989. – Rychlodabér a distributor Radomír Šnajdr vzpomíná na zaujetí filmy (První krev, Indiana Jones atd.), k nimž se poprvé dostal díky půjčenému přehrávači a kazetám od kamaráda. Filmový sběratel Vláďa Hradecký ocenil, když jako kluk viděl ikonického Vinnetoua; až posléze přišel Terminátor, Predátor (pro zajímavost: v ČR bylo uvedeno čtrnáct verzí rychlodabingu těchto titulů) a další trháky. Také filmový sběratel a „analogman“ Petr Svoboda se už v osmi letech těšil na půjčenou kazetu s populární indiánkou, ta však místo ní obsahovala akční thriller Komando. Zhlédl ho opakovaně a propadl „desáté múze“. Rychlodabér Ondřej Hejma považoval svět filmu za magický. V roce 1969 začal studovat jazyky a ty mu otevřely dveře k západní kultuře. Milovníka rychlodabingu a sběratele Romana Holého černý trh přivedl k žánrům, jež v republice nikdo nepromítal ani netočil. V první polovině osmdesátých let se filmy namlouvaly pro pár vyvolených. Rozmach nastal s analogovým formátem záznamu Betamax, představujícím relevantní technologii pro domácnost. Videofetišista Lukáš Gayer mluví o jeho nevýhodách. Uvedla jej na trh (10. 5. 1975) společnost Sony, jež však licenci neposkytla dalším výrobcům. Ve stejnou dobu vyvinula firma JVC systém VHS a brzo dala oprávnění na formát kazet dalším producentům. Konkurence později systém Sony „převálcovala“. Videoveterán Josef Šedý a Holý potvrzují, že se „bety“ ocitly brzy v ústraní a „véháesky“ rozjely trh na plné obrátky. Rychlodabér Petr Šaroch pořádal „videoseance“. Podle Vladimíra Veleby, distributora pirátských videokazet, se jejich prostřednictvím diváci „přenesli do jiného světa“. Fanoušek analogových dob, psychiatr Jiří Presl, v pokoutně nabízené kinematografii nalézal únik ze šedivosti socialismu. Protagonisté vzpomínají na víkendové „tahy“: obstarali igelitovou tašku kazet, sezvali kamarády a nakoupili proviant. Potíže nastaly při „dramaturgii“; v početné skupině se těžko harmonizoval vkus. Distributor videokazet Miroslav Hošek a pamětník černých burz Vlastimil Brož k praxi dodávají: „projekcí“ se účastnilo i třicet lidí, stopáž se prodlužovala pauzami na občerstvení a toaletu, jeden film tak obstaral „zážitek na půl dne“. Šaroch na promítacích mejdanech překládal „živě“. Podle rychlodabéra a distributora Jiřího Zídka trh nabízel především italské a anglické kopie; někdo kupoval filmy jiných dabérů, někdo si je přeložil sám. Svoboda konstatuje, že s rychlodabingem se začalo v sedmdesátých letech (Hvězdné války), první vznikl na 8mm kopii (Impérium vrací úder). Hradecký mluví o namlouvání do filmového pásu (Sněhurka a sedm trpaslíků). – Diváci bažili po krkolomně dovážené západní tvorbě. Hejma připomíná jeden ze zdrojů: zpěvák Karel Gott byl jakýmsi garantem „operací“ členů jeho orchestru, kteří sháněli materiál na zájezdech. Holý podotýká, že než vybudovali funkční síť, daly se sehnat slušné kopie od veksláků a taxikářů (proslulá byla stanice I. P. Pavlova). Opakované kopírování z nich však posléze udělalo „mazanice“ (doloženo verzemi traileru k filmu Rampage). „Koníček“ kvetl podle Hejmy a Veleby především díky kamarádství, v němž ctili určité zásady; například se nezabývali pornem a neprodávali kazety v místě bydliště. Hošek objasňuje další praktiku: za „čárou“ (v Německu) pořídili filmy ve videopůjčovně, ty stočili a někdo je při pracovní cestě po víkendu vrátil. Šedý nahrával filmy z rakouské televize. Rychlodabér a distributor Dušan Janota měl zdroj kvalitních kopií v bratislavské televizi, Šnajdr s kumpány navštěvovali německou půjčovnu pro americké vojáky (proto byly tituly v angličtině), Neff měl přísun z Libanonu, ale filmy byly prostoupené reklamami na mléko. – Veleba mluví o pašování prázdných kazet, jež pak prodávali nahrané. Celníci sledovali, zda jich nevezou „nepřiměřené množství“; na osobu byl limit deset kusů. I když se jezdilo plně obsazenými auty, nakoupené zboží nestačilo poptávce. Proto aktéři zřizovali u hranic bezpečnostní schránky, do nichž kazety ukrývali. Později je distribuovali po Čechách, jak se dalo. Shodují se, že činnost byla na hraně zákona a lehce protirežimní. Nevnímali ji jako „odboj“ proti komunistům (kteří stav zavinili). Bavili se a lidem zprostředkovávali „pohodu“. K tomu filmový režisér Zdeněk Troška dodává, že také touhu a zvědavost. Vidět filmy zvenku nesnižoval ani fakt, že byly v mizerné obrazové i zvukové kvalitě. Hejma je přesvědčen, že „klienti“ oceňovali aktivity rychlodabérů a oni měli dobrý pocit. Vzpomíná, že před érou videa tlumočil na „live“ projekcích z kabinky stejně jako Petr Šaroch: simultánní překlad byl součástí všech festivalů včetně Karlových Varů. Rychlodabér František Fuka považuje „ostré“ tlumočení za jednodušší, pokud měl k dispozici dialogové listiny. Přesto občas v průběhu děje zjistil, že se „ztratil v překladu“. – Rychlodabing měl původ právě v tlumočení. Nadšenci chtěli dostat „zvuk“ do obýváků. Fuka na počátku nahrával dialogy na kotoučový magnetofon (aniž by viděl obraz). Rychlodabér Josef Jehlička zmiňuje úskalí postupu: obraz se špatně synchronizoval se zvukem z magneťáku, ale i s tím si poradili, používali souběžně dvě videa, z jednoho se pustil film a na druhý se nahrával už s dabingem. Hejma připomíná „audiodílnu“ v ateliéru po Zdeňku Rytířovi. Zídek popisuje technické parametry nahrávání (na automaticky nastavených přístrojích se nedala regulovat hlasitost atd.). Jehlička realizoval „nejšílenější“ dabing naživo, na dálku a po telefonu. Podle účinkujících se namlouvalo pět až šest titulů denně, „fabrika“ jela celou noc. V praxi rychlodabér Oldřich Košťál film zhlédnul, udělal si poznámky a podruhé jel naostro. Také Fuka někdy materiál před dabováním už znal, naopak Hejma kvůli úspoře času překládal „z voleje“. Mělo to jisté kouzlo a byla to též adrenalinová záležitost. K neduhům zvukové stopy patřilo nedobrovolně zaznamenané zvonění telefonu (nažhavení diváci sháněli novinky) nebo útržky dění z domácností (ukázka z akční scény obsahuje nadávky naštvané manželky, že překládající nevynesl koš se smetím, taneční film „doplňuje“ návod k elektrickému noži atd.). Nejenom Neffovu dabingu Kvílení vlkodlaků dodává atmosféru štěkot jeho vlčáka. – Svoboda probírá úroveň překladů: vedle dobrých, otrockých či podprůměrných se objevovaly i verze od jedinců, kteří ani neuměli jazyk. Fuka připouští, že tlumočníci někdy tápají, ani on nerozumí každému slovu. Podle Šarocha bylo důležité „nemlčet“ a reagovat pohotově. Hejma tvrdí, že pokud se nechytí jádro příběhu do desáté minuty, „je konec“. Šnajdr se omlouvá za některé své překlady; mnohdy netušil, o čem filmy jsou. Aktéři připomenou překladatelské oříšky: Fuka gangsterku v hantýrce, v níž rozuměl jedné větě za minutu, Neff krimithriller v irské angličtině (Dlouhý velký pátek), jehož děj si celý vymyslel, a Hejma originální italské dialogy v Kmotrovi II. při „live“ tlumočení (italštinu neovládal). Tlumočnice a překladatelka Dana Hábová velebí vstřícné diváky na Letních filmových školách či posluchače FAMU, kterým při projekci obskurního nezávislého filmu shrnula děj do věty „předpokládám, že se baví o basketu“. Fuka se přizná, že několikrát „v práci“ během nezáživného děje usnul (Kokosy v pralese, remake Psycha). Košťál zmíní nezapomenutelné dialogy z německého erotického kusu, v nichž tvůrci použili jména komunistických pohlavárů (Jakeš, Kabrhelová) a Svoboda s Jehličkou odstrašující překlad filmu Mláďata. Autor (Branko) jazyk neovládal a dialogy si vymyslel, přesto je pobavil. Zídek má na svědomí obdobný přístup k pornografickému titulu: opil se a namluvil vlastní obsah. Přesto šel titul na burze na dračku coby komedie. Svoboda poukazuje na variabilitu překladů (jeden film v deseti dabingových verzích se rovnal deseti různým zážitkům – např. Komando) a Holý na bizarnost českých názvů, jež bývaly „mimo“ (The Terminator – Dokončovatel, Ukončovatel, Red Dawn – Rudá záplava, Revenge of the Ninja – Návrat Ninji, Robot Jox – Robot džokej, Todesseur Chinatown – Stopa smrti v čínské čtvrti, Chalenge of the Tiger – Dráždění svižníka, Legal Eagles – Státní návladní se nelíbají, Legální andělé, The Empire Strikes Back – Nečekaný návrat impéria). Ondřej Neff je hrdý na název Impérium vrací úder. Svobodův nejoblíbenější horor Evil Dead je známý jako Lesní duch, Chata smrti, Zlý mrtvý nebo Zlá smrt. – Holý „miloval“ Hejmovy a Neffovy překlady. Šnajdr tvořil „moravskou verzi“, podle Janoty byli dobří Ostraváci. – Petr Svoboda registruje šedesát rychlodabérů, většině přiřadil přezdívku (málokdo užíval civilní jméno) podle stylu (Slušňák, Šeptal, Huhňal). Jsou mezi nimi pouze čtyři ženy, Divoženka, Pištilka, Hooksová; nejznámější hlas patří Daně Hábové. Její oficiální tlumočení filmu Poslední pokušení Krista někdo nahrál na videokameru a bez jejího vědomí se posléze dostalo na černý trh. – Šnajdr připomíná, že se filmy netitulkovaly. Rychlodabing nebyl výsadou pouze Československa, využíval se i v Maďarsku, Rumunsku a Polsku. Holý mluví o různých stylech, preferuje „bezemoční“ projev, při němž se divák může více soustředit na obraz. – Účinkující se vrací k pornu. Hejma tvrdí, že není útlocitný, ale většina materiálu byla v němčině, což není „jeho jazyk“. Podle Šarocha tento žánr překládali důchodci, kteří uměli německy ze školy nebo z války a kteří byli vděční za příležitost lechtivé téma zhlédnout. Jehličku zaskočilo, když poznal svoji distingovanou němčinářku v choulostivém dabingu. Podle Veleby každý z nich nějaké porno viděl, ale ze zásady se mu vyhýbali; za minulého režimu to byl prakticky zločin, což vyprovokovalo Trošku k tomu, že natočil nezávadnou pornoukázku pro film Slunce, seno a pár facek, a čekal na reakci činovníků. – Listopadová revoluce videopirátství neukončila. Vyhladovělé společnosti nestačily hity z videokazet (v zemi působila jediná videopůjčovna ÚPF, disponující pouze distribučními tituly), ale toužili po novinkách. Žádané zboží se tak dál prodávalo přes inzeráty v novinách (zn. ruším sbírku), na dobírku a na burzách. Videopiráti podnikali za hranicí zákona. Brož prochází v Karviné bývalý fotbalový stadion a budovu zimního stadionu, kde se pořádaly burzy. Prázdná kazeta stála 250, nahraná 500 korun, což byly velké peníze. Filmový fanoušek a sběratel Johnny Wold k nim vyráběl obaly. – Kvůli vysoké poptávce potřebovali aktéři navýšit kopírovací kapacitu. K propojení více zařízení sháněli různé druhy redukcí. Šedý mluví o problémech se zakódovanými „originálkami“, jež vyřešil, když „zkopíroval“ samotný odkódovač. – Ani rozšíření oficiálních půjčoven po roce 1992 s videopirátstvím ještě neskoncovalo, filmy se „kradly“ – natáčely se kamerou přímo v kině. Podle bývalého kriminalisty Vladimíra Mirce byli lidé netrpěliví a nemínili čekat, až se snímky objeví v oficiální síti. Ex-videopirát Pavel Hewlit popisuje další vývoj, kdy český trh ovládaly dvě „party“. Přestože byly některé filmy s titulky, ty se do filmu četly (Likvidátor), diváci dál vyžadovali rychlodabing. I nekompletního Terminátora Hošek bez problémů přeprodal (pravděpodobně podnikateli Ivanu Jonákovi) za 1 500 korun. Hewlit připomíná neduhy nové „technologie“. Pro pokoutně natočené kopie se létalo do Ameriky. Film někdy neměl nahraný konec (Terminátor 2), nebo byly v kopii slyšet dohady diváků o tom, co se na plátně říká, obrazu chyběly okraje, když byl záznam pořízen z přední řady (akční drama Univerzální voják) nebo se někdo naklonil do záběru. Stočené premiéry (jež byly někdy v oběhu hned druhý den) občas mívaly i dobrou kvalitu. – Protagonisté shrnují, že činnost provozovali z fandovství, ale připouští, že posléze šlo o výdělek či o tvrdý byznys. Podle kriminalisty si z výnosů mnozí postavili baráky a pořídili si luxusní auta. – Po pádu komunistů se ještě několik let slušně „obchodovalo“, rozložená policie nefungovala a neřešila se autorská práva. Kriminalisté se v problematice postupně zorientovali a postihovali „filmové krádeže“. Přituhlo od roku 1995. Zúčastnění se snažili fintami prokličkovat mezi kontrolami (prodávali na oko něco jiného atd.) a aktivitami policie. Po čase došlo na drsné zátahy a domovní prohlídky, často na udání. Veleba před jedním zásahem vyházel na poslední chvíli kazety z balkonu. Mirc praxi potvrzuje: kriminalisté šli po prodejcích, nikoliv po dabérech; sami chtěli vidět filmy, jimž by v originále nerozuměli. Za pirátství padaly většinou podmínečné tresty, v ojedinělém případě šel šéf jedné skupiny na rok do vězení. Hewlit popisuje „labutí píseň“ branže: začalo se profesionálně dabovat a filmy byly dostupné; éru ukončil namluvený Titanik v lednu 1998. – Komunita zanechala v československé, respektive české kultuře nesmazatelnou stopu. Aktéři hodnotí minulost: jejich činnost byla dána dobou nesvobody. V některých vzbuzuje nepříjemné smutné vzpomínky (Neff, Holý, Šnajdr), v jiných nostalgii či toleranci (Fuka, Šaroch, Hejma), někteří nedokonalý „analog“ dnes sbírají. Svoboda se „retru“ aktivně věnuje a raduje se z nových objevů, Wolf zhodnotil svou vášeň otevřením muzeí s filmovými exponáty nejslavnějších filmových, komiksových a pohádkových hrdinů... – Miroslav Hošek. Od dob totality až do dnešních dnů podniká jako vetešník a bazarista. Byl průkopníkem v oblasti konzolových her. Josef Jehlička. Po revoluci podnikal v polygrafii na pozici grafika. Jakožto milovník koní vlastnil ranč a nyní v důchodu muškaří. Roman Holý. Hudební skladatel, zpěvák a producent. Celoživotní milovník italské kinematografie, brakových filmů a rychlodabingu. Vladimír Veleba. Od roku 1991 podnikatel, posléze provozoval právnickou praxi a dnes si užívá zaslouženého důchodu. Josef Šedý. Až do roku 2013 provozoval videopůjčovnu v Brně. Byla o něm napsána kniha Jmenuješ se Josef Šedý a natočen krátký film. Pavel Hewlit. Pražský tramvaják, který píše vlastní blog a také krátké povídky. Výherce literární soutěže Hledá se autor bestselleru. Dana Hábová. Tlumočnice a překladatelka, která byla v roce 2007 nominována na cenu Josefa Jungmanna. Ve volném čase chodí ráda demonstrovat. Dušan Janota. Jeden z průkopníků karvinského bigbeatu. Hrál a zpíval v kapele Admirals. Je velkým obdivovatelem kapely Beatles. Petr Svoboda. Celoživotní milovník kinematografie a sběratel filmů na všech možných nosičích. Jeho sbírka rychlodabingů čítá přes 2000 kusů a stále roste. Živí se jako ajťák. Vladimír Mirc. Jeden z prvních kriminalistů, který se zabýval tématem porušování autorských práv. Dnes si užívá klidu na své chalupě a chodí na rockové koncerty. Oldřich Košťál. Stále ho baví filmy, i když se jim už aktivně nevěnuje. Dnes působí jako projektový konzultant. Johnny Wolf. Vášnivý filmový sběratel a zakladatel čtyř muzeí Film Legends, jež se staly světovým unikátem s rekordním počtem přes 2000 kusů filmových soch, figurek a replik. Radomír Šnajdr. Ve své domácí dílně se věnuje opravám elektroniky. Koncem roku 2018 se vrátil k rychlodabingu a namluvil francouzský akční film Commando Ninja. František Fuka. Živí se jako překladatel, filmový recenzent a hudební skladatel. Od roku 2015 pracuje na filmu o svém milovaném Japonsku. Petr Šaroch. Pracuje jako dramaturg převzatých pořadů pro Českou televizi a je spolupořadatelem Festivalu otrlého diváka. Jiří Zídek. Fotograf a spisovatel, spolutvůrce časopisů DVD Movie, DVDMAG a FILMAG. Je také velkým komiksovým fanouškem a má rozsáhlou komiksovou sbírku. Ondřej Neff. Spisovatel sci-fi povídek a románů, novinář a fotograf. Je zakladatelem internetového deníku Neviditelný pes. Ondřej Hejma. Zpěvák, hudební skladatel a frontman skupiny Žlutý pes. Je znám i jako porotce z televizní soutěže Česko hledá Superstar. Napsal tři životopisné knihy. -kk-