Svět podle Muchy

Osmdesát let po úmrtí secesního malíře, grafika a designéra Alfonse Muchy svět znovu objevuje jeho význam, přínos a vliv. Jeho dědicové (sdružení v Nadaci Mucha) zajišťují expedici vybraných děl na výstavu. – Los Angeles. Americký umělec Mear One (nar. 1971) dokončuje Muchův nadživotní streetartový portrét; považuje českého umělce za vizionáře a inspiruje se jeho stylem. – Praha, Československo 1956. Jiří Mucha se cítí po letech ve vězení ve svém bytě na Hradčanském náměstí jako host. Prochází interiér plný uměleckých předmětů a pamětihodností, mezi něž patří i obraz od Toulouse-Lautreca. Probírá písemnosti, jež shromáždila „matka archivářka“. Narazí na své dopisy z vězení, v nichž slibuje, že napíše otcův životopis. Nad fotografiemi přemítá, co o otci ví. Životní pouť „přes Paříž a Ameriku“ zakončil Alfons Mucha na zámku ve Zbirohu, kam se uchýlil, aby vytvořil Slovanskou epopej. Zde strávil Jiří dětství. Často pobýval v zámeckém sále, kde otec pracoval. Dar českému národu, dvacet pláten obřích rozměrů, vznikalo osmnáct let, během nichž se umělec zřídkakdy vracel do Paříže, kde ho v době slávy znal každý a kde se jeho plakáty kradly přímo na ulici. Mnohé zaznamenal ve svých pamětech. – Jiří si připomíná počátky otcovy kariéry. Už od dětství toužil Alfons být malířem. Po vyloučení z gymnázia (Slovanské gymnázium v Brně) a návratu do Ivančic mu jeho otec s výhradami podal přihlášku na pražskou Akademii, ale obdrželi zamítavý dopis od profesora Antonína Lhoty. Alfons se svého snu nevzdal, odpověděl na inzerát firmy Kautsky-Brioschi-Burghard, vyrábějící divadelní kulisy, a jako devatenáctiletý v roce 1879 odjel do Vídně. Metropole zažívala stavitelský rozmach a umělecký rozkvět. Po výzdobě byla poptávka, vkus udával rakouský malíř a dekoratér Hans Makart. Jeho legendární ateliér, vybavený luxusním nábytkem, kde se setkávala umělecká smetánka a prominentní hosté, se stal předobrazem Muchova pozdějšího pařížského „studia“. – Po tragickém požáru divadla Ringtheater přišla firma Kautsky-Brioschi-Burghard o stěžejní zakázky, Mucha dostal výpověď a vrátil se na Moravu. Zde se setkal s hrabětem Eduardem von Khuenem-Belasim, který ho požádal o freskovou výzdobu zámecké jídelny (sídlo Emmahof u Hrušovan nad Jevišovkou). Hrabě si Muchu oblíbil (společně objevili svobodné zednářství), povzbuzoval jej ke studiu v cizině a stal se jeho mecenášem. Mladý adept umění dal před Římem přednost Paříži. Do francouzské metropole, jež procházela rozsáhlou modernizací, dorazil na podzim roku 1887; z noblesního města pociťoval úzkost. Záhy se přihlásil na soukromou výtvarnou školu Académia Julian, později přešel na Colarossiho akademii. Se dvěma sty franky stipendia od hraběte Khuena si žil nad poměry a „mohl snít“. Kromě uměleckých lekcí studoval francouzštinu. Ve volnu sledoval budování Eiffelovy věže a vstřebával ruch velkoměsta. – Americký malíř a grafický designér Stanley Mouse (nar. 1940) objevil umění Alfonse Muchy při rešerších v knihovně (navrhoval plakáty ke koncertům psychedelických skupin a obaly na desky). Linie Art Nouveau (secese), tedy dekorativnost, květinová a ornamentální koncepce, neobvyklá barevnost ho ohromily a stal se Muchovým následovníkem. Při tvorbě plakátu pro Janis Joplin se inspiroval Muchovou reklamou pro značku Job; jeho vliv nezapře ani plakát americké rockové skupiny Grateful Dead. Mouse koketuje s představou, že je reinkarnací českého umělce, ale pokorně přiznává, že nikdy nedosáhne jeho mistrovství. Musí se pořád učit. Ohromuje ho Slovanská epopej a fotografie, jež zrod cyklu dokládají. – Alfons Mucha začal pracovat na Epopeji dávno před narozením syna a dokončoval ji, když byl Jiří v pubertě. Kdo se tehdy vyskytl v zorném poli umělce, byl využit jako předobraz některé ze stovek postav; modely si výtvarník fotografoval. Jiří „stání“ nenáviděl na rozdíl od zodpovědné starší sestry Jaroslavy, která byla otci oporou i jako výtvarnice. Vzájemný vztah otce a syna poznamenal šedesátiletý věkový rozdíl i fakt, že Jiří nemaloval. – Když v roce 1889 přestal hrabě Alfonse podporovat, rozpadl se mladému umělci sen o kariéře. Odešel z akademie a přivydělával si jako ilustrátor a autor plakátů. Vykročit z nouze mu po svém příjezdu do Paříže pomohl malíř Luděk Marold. Oba přátele spojovala „buldočí“ pracovitost a nezdravá životospráva včetně náruživého kouření. Na doporučení lékaře, aby sportovali, hráli každý den v kavárně vrchcáby. – (Archiv) Jiří Mucha prochází dům č. 13 na Rue de la Grande Chaumière, kde otec bydlel v prvním poschodí nad crèmerií madame Charlotte. Vstřícná majitelka hostila mladé umělce z blízké Colarossiho akademie na dluh či za obrazy. Sedávali u ní dnes uznávaní představitelé umění konce 19. století, Paul Gauguin a Vincent Van Gogh. Výborný vypravěč Gauguin se právě vrátil z Tahiti, ale na Alfonse (který prosazoval názor, že člověk není na světě pro zábavu a že každé zpronevěření úkolu se vymstí) byl příliš „divoký“. – V hradčanském bytě Jiří Mucha medituje o podstatě osobní a tvůrčí svobody: člověk by měl jednat podle svého smýšlení i pod hrozbou kriminálu. – Ředitel Nadace Mucha John Mucha vzpomíná na otce Jiřího, jemuž po zatčení hrozil trest smrti. Skončil (po inscenovaném procesu za špionáž) v tvrdém žaláři. Rodině se podařilo zachránit dědictví a bývalého bankéře těší, že nyní může zpřístupňovat dědečkovo dílo po celém světě. – V době, kdy se Alfons Mucha živil ilustracemi pro laciné časopisy, zasáhlo výtvarnou obec znovuobjevené tradiční japonské umění (vyznačující se symbolismem, plošnou kompozicí, výtvarnou zkratkou a jednoduchými liniemi), prezentované na pařížské světové výstavě (1989). – Malíř a ilustrátor Yoshitaka Amano (nar. 1952) se s dílem Alfonse Muchy setkal už v dětství, ale seriózně je zaznamenal v pětadvaceti, kdy navrhoval postavy do animovaných filmů a toužil malovat i něco po svém. Oslovila ho Muchova výstava, jež právě probíhala v Japonsku; „propojil se s ním“. – Kurátorka a historička umění Tomoko Satoová připomíná období 1888–1889, kdy Colarossiho akademii ovlivnil japonismus díky silnému přílivu japonských studentů. Jeden z nich získal Muchův první výstavní katalog k expozici v Salon des Cent a spolu s plakáty je dovezl do vlasti. Dochovaná fotografie skupiny Hakubakai zachycuje umělce prosazující západní styl malby. Vedle svých olejomaleb vystavili Muchův plakát a rychle převzali jeho výtvarný rukopis; jím viditelně inspirované motivy a kompozice se objevovaly v letech 1905 až 1910 v mnoha japonských časopisech, na přebalech a plakátech. – Věčně nespokojený Gauguin v Muchově ateliéru dokončoval svá plátna na připravovanou výstavu; ta však propadla. – Když se Alfons s ilustracemi uchytil, investoval do harmonia. Přehrával hudbu z rodné Moravy (nástroj dodnes stojí v hradčanském bytě). Další „výstřední“ akvizicí byl fotoaparát, jímž zaznamenával předobrazy postav; ušetřil tak za honoráře modelům. – Přátelství s Gauguinem pokračovalo i poté, co se výbušný umělec odstěhoval. Muchu na měsíce skolil tyfus. Po uzdravení zjistil, že přítel odjel na Markézy (tam v roce 1903 zemřel a stal se legendou). – Komunistický režim znárodnil Muchově rodině vilu v Bubenči (v ulici V Tišině) a Jiří s manželkou Geraldine, synem Johnem a matkou (Marií Chytilovou Muchovou) se ocitli na dlažbě. Zachránila je nabídka uvolněného bytu hradní kapituly na Hradčanském náměstí po zaměstnanci britské ambasády. Nastěhovali se tam. Vzápětí byl Jiří zatčen (1951) a prošel soukolím komunistických lágrů (Jáchymov, Mikulov a Valdice). – (Japonsko) Tomoko Satoová uvádí jménem Nadace Mucha výstavu Alfonse Muchy. – Yoshitaka Amano nachází v Muchově díle laskavost. Obrazy Art Nouveau jsou v Japonsku módní, společnost se ráda oddává malebnosti přírody. I on se ve výtvarném designu globální digitální hry Final Fantasy podvolil vlivu cizí kultury, nejen Muchy, ale celé secese i severoevropské mytologie. – Alfons Mucha využíval fotografie. Aby mohl být sám sobě „předlohou“, sestrojil si samospoušť. K ženským modelům přistupoval ostražitě, nechtěl být jimi „rozptylován“. – (Archiv) Jiří Mucha rekapituluje otcovu spolupráci s hvězdou Théâtre de la Renaissance Sarah Bernhardtovou. Muchu najali na výpomoc do tiskárny Lemercier o Vánocích v roce 1894. Její ředitel Maurice de Brunoff nového zaměstnance oslovil s urgentní žádostí divy, aby zajistili do Nového roku plakát k premiéře hry Gismonda. Téma (byzantský svět) a forma byly blízké Muchovu naturelu a nabídku po zhlédnutí představení přijal. Vzpomněl si na dětství a mládí, kdy jeho život prostupovala hudba; hrál na housle, harmonium, zpíval v kostelním sboru v Ivančicích (měl krásný alt) a posléze si přivydělával v brněnském chrámu (Petrov). Propojenost malování, hudby a kostela ho povznášela. – K Muchovu návrhu byl Brunoff skeptický, ale nadšená Sarah si jej ihned pověsila v šatně. Plakát, jenž byl od 1. ledna 1895 vylepen po celé Paříži, vzbudil rozruch. – (Archiv) Jiří Mucha v Rue du Val de Grâce č. 6 připomíná období otcovy největší slávy; měl zde pronajatý ateliér, hojně navštěvovaný významnými osobnostmi, třeba Rodinem. – Po úspěchu plakátu Mucha neměl nouzi o zakázky, mohl realizovat svůj sen a zařídit si ateliér s byzantským přepychem; prožil v něm deset vrcholných tvůrčích i společenských let. Zároveň však vzdoroval odvrácené stránce popularity, drbům a smyšleným legendám. Chrlil návrh za návrhem a stal se známý na všech kontinentech. – Jiřího Muchu přivedl do vězení „malicherný“ rozhovor se zahraničním novinářem o lidech kolem Slánského. Po předčasném propuštění z vězení po třech a půl letech byl donucen podepsat spolupráci s StB. – Mear One přemýšlí o Muchovi; kromě slovanských tradic a keltských vlivů byl obdařen „skrytým věděním“, posvátnem a mystikou. Umění „zednáře 33. stupně“ prý pramení z gnosticismu. – Jiří cituje otcovy vzpomínky na vstupní pohovor do zednářské lóže; precizně formuloval svá očekávání (sílu bratrství, lásky a nadšení, aby mohl povznést český národ) a 25. ledna 1898 byl přijat. – Alfons Mucha byl k ženám nedůvěřivý, ale ve své fantazii je přetvářel v nositelky veškeré krásy a emocí; svého syna před nimi varoval. – Mear One nachází v Muchově tvorbě mimořádnou harmonii. Obdivuje, jak využíval „posvátnou uměleckou formu, kompletní kruh" (objevuje se v symbolických aureolách, ve spleti detailů, v paprscích), jež evokuje zemědělství, dělohu, lidskou mysl, oko, ušní dutinu i ústa. Podobný směr hledá (na fasádě dokončuje obraz dívky v koruně stromu s atributy, o nichž mluvil). – Na vrcholu kariéry byl Mucha v roce 1900 osloven u příležitosti světové výstavy v Paříži (ve stylu Art Nouveau) vídeňskou vládou, aby se stal hlavním architektem a dekoratérem pavilonu Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko nedávno anektovalo a přálo si ji ukázat veřejnosti v nejlepším světle. Umělec proto vyrazil za inspirací a motivy na Balkán. Během příprav pavilonu v denících popsal zrod myšlenky zúročit nashromážděné podklady a zbytek života vyplnit prací pro národ: vytvořit Slovanskou epopej. – Když v roce 1902 Alfons doprovázel do Prahy sochaře Augustina Rodina, kterému uspořádal výstavu Spolek výtvarných umělců Mánes, narazil u pražských kolegů se svými otevřenými názory i s nabídkou, že se bude podílet na výzdobě budovaného Obecního domu. Během pobytu nevědomky okouzlil dvacetiletou studentku umění Marii Chytilovou. – Jiří Mucha probírá korespondenci rodičů. Zkreslené vzpomínky na první lásku uchovaly Muchovy dopisy matce; v dospívání miloval Julii Fialovou, o rok starší učitelku. Známost trvala více let, ale pětadvacetiletá Julie zemřela na tuberkulózu (4. 9. 1884). Důkazy o (osmiletém) vztahu s Berthe De Lalandeovou Alfons zničil. S Maruškou Chytilovou se seznámil v ateliéru, kam za obdivovaným umělcem přišla jako studentka Akademie Julian pod záminkou konzultací. Záhy jí Mucha nabídl sňatek, uspokojovalo ho, že vzdělaná, mladá, krásná a umělecky založená dívka je Češka a že respektuje jeho úmysl „pracovat pro národ“. – Za druhé světové války se voják Jiří Mucha po pádu Paříže přesunul do Anglie, kde se sblížil s Janem Masarykem (i jejich otcové se znali, oba byli v úzkém kontaktu s rodinou amerického mecenáše Charlese Cranea). Politik Jiřího nasměroval k letectvu a ten pak sloužil mj. v Africe. – Alfons Mucha se rozhodl na vysněný projekt vydělat peníze v Americe, kde byl známý; v Evropě bylo Art Nouveau již za zenitem. Maruška plán rezignovaně přijala. New York Muchu uvítal jako celebritu, reklamu mu na turné udělala Sarah, prezentující se jeho plakáty. Nedělní číslo New York Daily News (3. 4. 1904) věnovalo „největšímu dekorativnímu umělci světa“ první i poslední stránku. – (Hradčany) Jiřímu Muchovi telefonuje přítel z fronty, Bryan Reed. V „civilu“ kurátor ve Victoria and Albert Museum v Londýně chce pořádat výstavu plakátů jeho otce. – Výstava v roce 1963 měla ohromný úspěch. Jiří se proto vedle spisovatelské dráhy začal výrazně věnovat propagaci otcova díla. Jezdil „s ním“ po celém světě (komunistický režim to akceptoval kvůli devizám), navíc jeho žena Geraldine (skotská skladatelka) i syn John žili od konce 60. let v Anglii, a tak měl cestování snadnější. – Alfons Mucha se v korespondenci přátelům z USA svěřuje s plány vydělat na Epopej i o chystaném sňatku. Kvůli absenci objednávek se ocitl v pracovní krizi, v osobním životě se mu naopak dařilo. V roce 1906 se v kostele sv. Rocha na Strahově oženil s Marií. – Stanley Mouse hraje na harmonium, v Alfonsově díle cítí hudbu, on sám vždy tvoří v jejím doprovodu. Propojení múz se potvrdilo v 60. letech. Muchovo grafické dílo rezonovalo s hippies; ti našli inspiraci v secesi a tedy i v jeho tvorbě. – Následovaly roky, v nichž Alfons Mucha nepřestával doufat, že získá potřebné finance. Bohatým Američanům maloval portréty, vedl výtvarné kurzy v New Yorku, Chicagu či ve Filadelfii. Byl vyčerpaný a zachránit ho mohl pouze „zázrak“. Ve společnosti byli s Maruškou ozdobou salonů smetánky a vlivných osobností (Charles Crane). Později i syn Jiří pořádal vyhlášené večírky, byt na Hradčanském náměstí se stal pro vyvolené oázou nevázanosti a svobody. – Milionář a slovanofil Charles Crane se přátelil jak s T. G. Masarykem, tak s Alfonsem Muchou, který portrétoval jeho dceru Josephine jako symbolickou postavu Slavie (později varianta plakátu pojišťovny Slavia). Objevila se též na návrhu československé stokoruny a její obdoba je součástí vitráží v katedrále sv. Víta. Při vzniku vitráží v roce 1931 měl Mucha umělecký spor s pobouřeným kolegou Maxem Švabinským (autorem klasicky pojaté protilehlé vitráže), jenž požadoval, aby Muchova byla odstraněna; později však nad jeho hrobem pěl chválu; národ si sokova „okna“ totiž zamiloval. – Když se Alfons rozhodl vrátit do vlasti, nesetkal se v ní s přátelskou atmosférou. Byl nazýván „cizákem“ a kvůli výzdobě Obecního domu narazil na závist a zášť českých umělců. Čelil štvanici, jež neměla v Čechách obdoby. – Vedle výzdoby v Obecním domě Mucha současně pracoval na zámku Zbiroh, kde našel nový domov. Představa, že Epopej namaluje za pět let, byla lichá. Nad „těžko uchopitelným celkem“, symbolem slovanské vzájemnosti, strávil osmnáct let, během nichž se svět převrátil naruby. V reakci na utrpení lidu během bolševické revoluce namaloval Mucha obraz ruské venkovanky, smířené s osudem (Zimní noc); modelem mu byla Marie. – V roce 1928 Mucha slavnostně předal Praze hotový cyklus. Kritici umění dílo přijali rozporuplně (historik Jaromír Pečírka psal o pochybeném enormním výkonu, kritik Emil Pacovský o odvážném činu, pro nějž nebylo stanoveno místo, Josef Čapek se ptal, kam s ním). Praha zvažovala, zda obří plátna přijme. Rozčarovanému Muchovi, který chtěl dát národu identitu (ale ten hledal jinou), byla v té době oporou rodina. – Jiřího Muchu později přitahovala avantgarda, ne omšelé vlastenčení a styl vyšlý z módy. – Navzdory obtížím se Alfons Mucha však nevzdal a pustil se do monumentálního triptychu Věk rozumu, moudrosti a lásky, věnovanému lidstvu. – Slovanská epopej si své diváky nachází dodnes. Výstava v roce 2017 v Japonsku se stala se šesti sty padesáti tisíci návštěvníky jednou z nejnavštěvovanějších na světě. – Jiří vzpomíná na závěr otcova života. Oslaben zápalem plic nemohl kreslit, a tak psal vzpomínky. Osud Evropy zpečetil vpád Němců 15. března 1939. Gestapem zatčenému starému muži se po návratu domů zhoršilo zdraví. Zprávu o jeho smrti obdržel Jiří (jako člen formujících se Československých vojenských jednotek ve Francii) v Rue du Val de Grâce; shodou okolností si sehnal podnájem na témže místě, kam se před pětačtyřiceti lety jeho otec přistěhoval. – Jiří Mucha vyhledá v knihovně založený telegram z 14. července 1939. Připomíná, že Alfons se v Paříži přátelil s bratry Lumièrovými, ti v jeho ateliéru promítali první průkopnické filmy. I Jiřího navštěvují filmaři z celého světa, aby si povídali o umělci, který „stvořil styl“. – Jiří Mucha (zemřel 1991) pečoval o odkaz svého otce a vrátil ho do povědomí světové veřejnosti. Životopisná kniha Kankán se svatozáří vyšla v roce 1969; sugestivně zachycuje život Alfonse Muchy, jehož dílo, o něž nyní pečuje vnuk John, je za zájmu veřejnosti vystavováno dodnes... -kk-