Jan Jedlička: Stopy krajiny

Jan Jedlička, malíř, fotograf, filmař. Krátce po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Nový umělecký domov pak hledal téměř 10 let, až jej nalezl v Itálii, v krajině toskánské Maremmy. – Umělec nanáší barvy do geometricky rozvrženého obrazu – krajiny. – Jedlička odebírá vzorky sedimentů a hornin v pobřežní oblasti. Pak nasbíraný materiál třídí a roztlouká v hmoždíři. Na prastarou přípravu pigmentů přišel náhodou; během jakéhosi výletu si zapomněl s sebou vzít akvarely a ke kreslení použil sebraný „prach z cesty“. Technika jej zaujala. Na závěr připravené roztoky nalije do talířů a nechá z nich na slunci odpařit vodu. Buduje si sadu „zemitých“ barev. – Jedlička po emigraci hledal prostor, kde by mohl začít od nuly, bez výtvarného programu a bez ideologie. Podlehl geniu loci bývalé močálovité nížiny. Opakovaně se sem vracel (do pronajatého osamoceného cihlového domu) se záměrem nechat se pohltit doposud cizím okolím a s představou využít „absorbované“ vjemy pro tvorbu. Tuto „zkoušku“ dnes považuje za ojedinělou obohacující zkušenost. – Jedlička prochází podél kanálu k moři. Dlouze pozoruje proměnlivou atmosféru (v čase pohyb světla a stínů ovlivňuje realitu). Uprostřed mokřadu maluje „vodní zrcadla“. – Muž sbírá vzorky z břehů. Vymáčené měkké půdy nechá vylouhovat a odpařit. Z lokálních zdrojů nashromáždil dvě stě padesát odstínů. „Barevné akordy“ krajiny uchovává v sypké formě. – Curych. Jan hledá díla z minulosti. V mládí byl ovlivněn symbolismem a surrealismem, ale do emigrace byla tato témata nepřenosná, ve stylu nechtěl pokračovat a nezajímal ho. – (Itálie) Jedlička zažíval v syrové domestikované rovině pod toskánskými kopci při každém návratu „iniciační momenty“. – Chodec-krajinář s fotoaparátem sleduje pukající vyschlou půdu. Maluje na pobřeží. Obdivuje antropomorfní úkazy, vodou opracované kmeny. Záměrně sem jezdí s pauzami, aby si zachoval senzitivitu „věci vidět“. – Venku u stavení si výtvarník připravuje jídlo. Zpočátku zde oceňoval svobodu, samotu a ticho, ale časem dům připomínal vězení a útočiště pro zbloudilá zvířata. – V plenéru umělec polaroidem pořizuje černobílé „optické zkoušky“ (zda to, co vidí, jsou nosná témata). Motivy pak dál zpracovává. – Jedlička rozzrňuje skoblinou tiskařskou desku, v níž pak vyškrábe „světlejší“ místa, aby z nanesené barvy „vyšlo světlo“. V tvorbě kombinuje různé metody, jako předlohu využívá i negativy. – (Švýcarsko) V dílně dokončuje Jedlička s tamní tiskařkou grafiku šerosvitu. Je spokojený s plochou jemně sametové černě. – V archivu vyhledá grafické „kartičky“, zachycující tmu po západu slunce a světlo osvětlující zpoza horizontu hladinu. Vznikly v době, kdy neuměl fotografovat. Škrábaná mezzotinta mu umožnila uchovat konkrétní zrcadlení vodních ploch. – (Itálie) Umělec fotí naplavené dřevo tam, kde nejčastěji pracoval; fascinovaly jej proměny určitého místa v dlouhém časovém horizontu. Vzpomíná na pronajímaný dům. Po smrti majitelů chátral, až ho zbourali. Oblast se za čtyřicet let změnila, mnohé „jeho“ cesty jsou dnes veřejně nepřístupné. – Dělníci boří pobřežní strážní budku. – Jedlička na vernisáži výstavy (2018) ke čtyřicátému výročí příchodu do Maremmy připustí, že pozorování změn (konflikt mezi přírodou a civilizací) v toskánském mikrokosmu ho uhranulo. – Buldozér rozhrabuje písek do moře. – Praha. Jedlička dohlíží na věšení obrazů v ateliéru; víceméně se vrátil zpět do vlasti. Chystá si podklad pro malování. Nad rodinnými fotografiemi vzpomíná, že kreslil odmala. Jeho pradědeček byl František Ženíšek, i teta Hana Autengruberová-Jedličková a sestřenice Jana byly malířky. Když uspěl ve zkouškách na výtvarnou akademii, rodina ho podporovala. – Jedlička sbírá horniny (Pražské pánve). Resuscituje tradiční metodu (umělé barvy vznikly až v 19. století). Sadu přírodních pražských pigmentů navrhl jako dědictví pro UNESCO (k použití na omítky historických domů). – Jedličkův vnuk přihlíží, jak si děda mísí zeleň původem z Kbel. Barva, jíž nyní maluje „český“ obraz, bývala vývozním artiklem (mj. jako podmalba pod obličeje), dnes se používá při restaurování. – Jedlička dozírá na tisk fotografické monografie (Jan Jedlička 200 m). – Výtvarník nanáší pigmenty do obdélníků (viz začátek). Odstíny vedle sebe působí výrazně. Přírodní barvy odrážejí podstatu krajiny, Jedlička tyto obrazy vnímá jako druh mandaly, jež se ve vodě rozpustí a odplavou. On sám nehledá konec, vyústění, ale neustálé pokračování... -kk-