Nebe

Internát umělecké školy, Peking. Studentka (Er-pao) si navzdory postižení horních končetin zručně zabalí zavazadla. – Komunistický diktátor Mao Ce-tung měl na handicapované stejný názor jako Adolf Hitler. Předsudky přežívají na mnoha místech dodnes. – Tomáš Etzler působil v Číně od roku 2006 sedm let jako zahraniční reportér pro Českou televizi a CNN. Zprvu byl z „energie, vůní, barev a zvuků“ odlišné kultury nadšený. Dva roky před olympiádou strmě rostlo hospodářství a Peking se proměnil ve staveniště, kde ve zběsilém tempu vznikala letiště, stadiony, luxusní nákupní střediska, linky metra, divadla a sídliště. – Tchien Er-pao. 25 let. Mladá žena cestuje za „rodinou“ (do sirotčince) na oslavy Nového roku. Touží být nezávislá a ráda by studovala malířství v cizině. – Etzler se zpočátku domníval, že prožívá klíčové historické události a věřil v uvolnění občanských svobod. – Řádová sestra (teta Wang) rekapituluje dětství Er-pao (naučila se pozdě chodit a byla oproti ostatním pomalejší, ale houževnatá). Svěřenkyně jí volá, že je na cestě. – Etzler dospíval v době komunismu a dnes nechápe, že dobrovolně přijal práci v „rudé“ Číně. Na rozdíl od východoevropské totality jsou v ní obchody plné luxusního zboží a obyvatelé cestují (mohou-li si to dovolit). Kdo však „vyčnívá“, je perzekvován. Reportérovi připomínal Peking postapokalyptické město (ponořené do smogu a tak dále). Po čase zatoužil po „obyčejných věcech“ či po pohledu na něco pěkného. Doufal, že pookřeje na venkově, ale uniformní vesnice nedaleko metropolí ho šokovaly. Narazil v nich na extrémní chudobu, hromady odpadků a zamořené ovzduší, jež odpovídalo stavu v Ostravě v sedmdesátých letech. Je přesvědčen, že bohatá vláda situaci neřeší záměrně (chudí a nevzdělaní se lépe kontrolují), a přiznává, že neodhadl podmínky práce v zemi tohoto typu. Během pobytu mu hrozilo vyhoštění a vězení, a byl třiadvacetkrát zatčen, přestože nikdy neporušil místní zákony. Působil v konfliktních zónách (Afghánistán, Irák a tak dále), ale bezohledná a brutální Čína překonala jeho očekávání. Beznaděj jej přivedla k zájmu o nejzranitelnější občany a opuštěné děti. – Sirotčinec Li-ming. Vesnice Biancun. Provincie Hebei. Er-pao se po čtyřech měsících vrací „domů“. V kapli poděkuje za ochranu Ježíši, jde se najíst a přivítat s kamarády. Cítí se tu uvolněně. Laskavou tetu Wang, která ji vždy podporovala, považuje za mámu. Pečovatelka mluví o šancích na vzdělání. Zakřiknutá Er-pao se nemohla účastnit přijímacích zkoušek na střední školy a zbyla na ni přípravka v Pekingu. Učitelé nevěřili, že postižená dívka, jež potřebuje každodenní péči, nároky zvládne. Postupně se však v malování ústy nebo nohama vypracovala a získala sebedůvěru. Bývala plačtivá, nyní žije jako normální lidská bytost. Sestra Wang, spoluzakladatelka sirotčince. Etzler hledal „vstřícný“ sirotčinec sedm měsíců. Spolupráce se státním zařízením nepřipadala v úvahu (pouze v jednom se natočily otřesné záběry pro dokument The Dying Rooms z roku 1995). – Jeptišky v budově se čtyřiceti sedmi pokoji pečují o desítky postižených dětí. Dětský domov vznikl spontánně v osmdesátých letech, kdy se projevily dopady politiky jednoho dítěte (rodiny se postižených děcek zbavovaly s vidinou nového zdravého potomka). Místní biskup hledal řešení a děti svěřil konventu. Sirotčincem prošlo šest set bezejmenných dětí; všechny dostaly příjmení Tchien (Nebe). Řádové sestry domov budovaly „od nuly“, některé se věnovaly dětem, jiné žebraly. Dnes žijí z milodarů bohatých, jimž se narodilo postižené dítě, přesto musí šetřit (uvnitř se chodí v bundách, protože se tu málo topí). Některé „děti“ jsou tam stále doma, přestože jim je dvacet nebo třicet. „Páteří instituce“ je sestra Wang, díky jejíž vůli, víře a odhodlání konat dobro stále funguje. – Počet věřících roste v Číně nejrychleji na světě. Vláda různá náboženství toleruje, ale má je pod kontrolou (dosazuje biskupy a tak dále); ilegální křesťany, jež se hlásí k Vatikánu (pořádají tajné mše) však pronásleduje a kněze posílá do vězení. Situace se zhoršila po roce 2012 s nástupem Si Ťin-pchinga; ten díky vyspělé technice kontroluje „každý pohyb“ v zemi. Sirotčince nejsou pro zemi prioritou, ten v Li-mingu nedostává finanční pomoc, a pokud by se zavřel, děti zemřou. Náhodné soudružské návštěvy (například na Nový rok) si „přivlastňují“ práci jeptišek. Dětem, které žijí pod hranicí chudoby a nemohou se kvůli handicapu vzdělávat, rozdají maximálně dárky. – Etzler popisuje atmosféru strachu každého před každým kvůli systému odposlouchávání, udávání a likvidace kritiků (i když mají cizí pasy). Pokud chtěl něco natočit, musel být rychlý. V Číně postupně „citově vyprahnul“ a po návratu potřeboval „sociální rehabilitaci“. Obává se o sirotčinec. – Jeptišky nikdy nemluví o politice; jejich okolí nechápe, proč pečují o postižené. Sestra Mi, pečovatelka v sirotčinci. Ony se odevzdaly Bohu, složily slib čistoty, chudoby, poslušnosti a svěřence vychovávají bez průpravy „srdcem“; každý má budoucnost, nějaký talent a potenciál, jejž pomáhají rozvíjet. Mi si prohlíží obrazy Er-pao (mladá žena jeden maluje tři dny). Tchien Ta-pao. 30 let. Biologičtí rodiče měli samé dcery, proto užívali „medicínu na změnu pohlaví“ a ona se narodila handicapovaná. – Er-pao „doma“ pomáhá s úklidem a jde ostatním příkladem, naopak nepohyblivá vozíčkářka Ta-pao podporuje děti verbálně (vyšetřuje, kdo ublížil Jiao-jiao) se záměrem udělat je šťastnější. Sestra Ming, pečovatelka v sirotčinci. Do sirotčince přišla v době, kdy asi šestiletá Ta-pao ležela jen v posteli, nic nezvládla sama a uměla říkat pár frází. Postižená má nevratně zatuhlé klouby. Našla si však na webu přítele, každý den si volají. Muž ji vyzvedne a vyveze do kostela. – Er-pao maluje dvěma štětci v ústech zároveň, kamarád vypráví příběhy, Ta-pao vyšívá křížkovým stehem, kamarádka hraje na klavír, někdo fotografuje. Pro Ta-pao je smyslem života činnost, může však používat pouze ústa. V počátcích vyšívání „cedila krev“. Je duší celé skupiny. Řádové sestry ví, že i ony budou jednou potřebovat péči; jejich svěřenci mají období bezmoci jen mnohem delší. Provází je na jejich pouti a vštěpují jim „jiné hodnoty“ (ty nejsou v bohatství a vzdělání, ale v existenci samé). – Etzler připouští, že podobných sirotčinců je na světě víc, ale tento je unikátní, neboť je v Číně. Tamní materialistická společnost je hrdá na ekonomický pokrok a nepřipouští si, že je s ní „něco špatně“. Mladá generace vytěsňuje politiku a zaměřuje se výhradně na zisk. Občané jsou slepí a hluší k utrpení druhých, nejsou empatičtí (tvrzení dokazují otřesná videa z autonehod; kolem obětí nevšímavě chodí lidé). – Jedna z řádových sester mluví o svém poslání: svět nezmění, ale může nabídnout teplou náruč, laskavé objetí a milý úsměv. Věří, že to má smysl a víra jí dává sílu. – Děti si pomáhají s běžnými úkony a s hygienou. – Er-pao maluje nohama na papír, který si přilepila na podložku. – Na obloze jiskří novoroční ohňostroj. Ta-pao klade důraz na lásku a respekt v rodině. U přítele se pozdraví s jeho matkou, upoutanou na lůžko. Pak s mužem připravují plněné taštičky. Mladá žena zručně pracuje s těstem ústy, což ji „s pomocí boží naučily tetičky“. Nemůže hýbat končetinami, ale je vděčná, že nemá mentální postižení. – Etzler věří, že děti z tohoto konkrétního sirotčince jsou šťastné (za ničím se neženou, nikoho nesoudí a mají jeden druhého). Jsou úplně jiné než většina, kterou formoval hodnotový systém komunistické Číny. Pochybuje, že vládnoucí garnitura, která se „přes mrtvoly“ drží u moci, své ideologii věří (její potomci studují na západních univerzitách, mají investice v zahraničí). Komunisté vydávají více peněz na vnitřní bezpečnost než na obranu – bojí se vlastních lidí, Ujgury separují v koncentračních táborech, unášejí jim děti a tak dále. – Sirotčinec, ostrov klidu, lásky, porozumění, tolerance, víry a empatie „omývá“ peklo kolem. – Děti jdou na koledu. Tety jim přejí důstojný život a doufají, že se duch domova rozšíří po celé zemi. Ta-pao nabádá, aby si každý vážil života i rodičů a dovedl odpouštět. Vypouštějí lampiony štěstí. – Etzler je přesvědčen, že tyto sirotky svět potřebuje... – Komunistický režim si nakonec došlápl i na tento katolický domov. Zestátnil ho. V dubnu 2021 se na sociálních sítích sestry Wang objevil následující status: „Jednadvacet dětí odešlo do státního sirotčince. Děkuji straně a vládě! Vůdci viděli naši tvrdou práci posledních třiceti let a že už jsme staré a nemocné. Státní personál převezme náš institut a dobře se o děti postará. Nikdo, prosím, nemějte starost! Děkuji za vaši podporu po všechny ty roky!“ – Lidskoprávní situace v Číně se rapidně zhoršuje. Investigativním novinářům a nezávislým filmařům dnes hrozí přísné tresty. Z bezpečnostních důvodů proto nemohu uvést jména několika odvážných čínských filmařů, bez kterých by film nikdy nevznikl. Tomáš Etzler, květen 2021. -kk-