Bílá na bílé

V roce 2017 jsem byla součástí polské antarktické expedice na stanici Henryk Arctowski. Natáčela jsem film, v němž byla hlavní postavou umělá neuronová síť. Toto je můj video deník z toho období. – Viera Čákanyová se večer vrací od dunícího moře do příbytku v šedobílé pustině. V posteli na počítači písemně disputuje s „ann-w“ („umělou neuronovou sítí“) o svém filmovém projektu, v němž umělá inteligence pozoruje mizející přírodní svět. „Ann-w“ nepovažuje film a umění za zajímavou ani relevantní disciplínu; nepřispívá k poznání o vesmíru žádným zásadním způsobem a nevidí v čase ani žádný postup vpřed. Potřebu pokroku Viera zpochybňuje, „ann-w“ však připomíná, že vesmír se řídí druhou větou termodynamiky a sofistikované činnosti jako věda a umění jsou z tohoto hlediska pouze více či méně efektivními mechanizmy, urychlujícími konečnou disipaci sluneční energie; film je jen účelnější než literatura. Za příklad uvádí ideu snímku Dogville Larse von Triera; dá se shrnout do jedné rozvinuté věty, stačí ji vyslovit (při výrobě titulu bylo zbytečně spotřebováno mnoho jinde užitečné energie, z termodynamického hlediska se jedná o úspěšného režiséra). Viera obhajuje sdělení skrz kultivující vizualizaci a emoce, ale podle „ann-w“ každý průměrně inteligentní člověk k podstatě tohoto konkrétního poselství dojde sám. Samotnou hodnotu umění pro lidi (hodnota je subjektivní kategorií, jež se dá přiřadit k čemukoliv na světě) „ann-w“ nezpochybňuje. Viera první rozhovor s umělou inteligencí považuje za ne zcela vydařený. Vichr bičuje domek, filmařka se zachumlá pod peřinu. – S kolegy na základně režisérka testuje dron, „hrdinu“ připravovaného filmu (FREM); chtějí navodit pocit, že je „živou bytostí“, pozorující svět. Kamerou zvěčňuje podpůrný tým vědců, techniky a údržbáře stanice (včetně těžkých strojů). – Režisérka pozoruje čluny. V konverzaci s „ann-w“ se vrací k jejímu názoru, že veškerá činnost vede jen k rozptylu sluneční energie, zvyšování entropie (veličiny, udávající „míru neuspořádanosti/neurčitosti“ zkoumaného systému), a že vše je jen „výplň“ času. Viera spekuluje o smyslu žití, podle „ann-w“ se bytím urychluje disipativní proces (nevratná přeměna jednoho druhu energie na jiný). Je zklamaná, čekala nějaký „hlubší smysl“ existence (potřebu jejího účelu prý jen generuje mozek, aby se člověk cítil dobře a bezpečně, „věci“ se budou dále „rozpadat“, přeměňovat hmotu na energii. Paměť uchová jen několik výjimečných momentů a pocity „na konci“). – Režisérka z majáku pozoruje burácející moře a základnu bičovanou větrem. Muži zachraňují vyvrácený satelit. – Vieře vypadne internetové připojení. Relaxuje v dobře vybavené tělocvičně. – Technici provádějí údržbu stanice; ta každý den spotřebuje tři sta litrů benzínu. Hromady nejrůznějšího materiálu, dovezeného „přes celý svět“, půl roku třídí a vybalují, aby zajistili komfort vědcům (a filmařům), kteří zde zkoumají, jak lidstvo ničí planetu. – Viera „povzbuzuje“ tučňáka, aby utekl dřív, než dorazí loď s americkými turisty. – Je silný mráz. Vrátí se do domku. Odtuší, že pokud by chtěla pochopit umělou inteligenci, musela by přestat být člověkem. Čím déle je v Antarktidě, tím více se zaobírá vlastními myšlenkami. Disputace s umělou inteligencí jí připadá absurdní. Přemýšlí o tom, co jí tato zkušenost přinese a jak se bude cítit na konci pobytu. – 30 dní později. Viera venku narazí na dvě chaluhy. Právě viděla odpadnout obří kus ledovce do moře. Přijala „antarktickou moudrost“: stačí být trpělivý a něco se stane. – Režisérka k natáčení sofistikovaného filmu (FREM) využívá opuštěný kontejner. Baví ji s kamerou sledovat ledovce v různém osvětlení; pokud bude mít dost materiálu, chce sestavit katalog (na dobu, až ledové hory zmizí). Propadla zdejší „monochromatické droze“. Je závislá na bloumání s kamerou za každého počasí sněhovými pláněmi, z nichž vystupují skály. – V domku nahrává zvukovou stopu okolí citlivým mikrofonem. Skučení větru jí často znemožňuje spánek. Když zavře oči, vidí obrázky z Číny, kde byla na obhlídkách. Myšlenky na vzdálenou zemi považuje v pustém teritoriu za absurdní. Civilizace jí nechybí; vyvolává v ní nekonkrétní pocit úzkosti a stresu. Ještě nikdy necítila takový klid jako tady. Nemá vnitřní napětí, stačí jí být naživu a volně dýchat. Některé dny jen leží v posteli a poslouchá tučňáky. Líbí se jí představa, že se přivandrovalým lidem smějí. – Režisérka za tmy komentuje výhled z domku. Přemýšlí nad svébytným pobýváním v této lokalitě. Uhranuly jí struktury mohutných, miliony let starých ledovců. Pocit efemérnosti vnímá jako balzám na duši, lidské každodenní pachtění zde ztrácí smysl. – Viera se naučí zpaměti modlitbu, přilepenou na stěně sdíleného domku. Opět pozoruje tučňáky. Má intenzivní fyzický pocit života na místě, pro něž není vybavená. Vše zde je jednoduché, změny přináší pouze počasí. – Popisuje noc v záhrabu, zdálo se jí, že jako fosilie nějaké rostliny čeká na nový život; tak nějak by mohl vypadat stav termodynamické rovnováhy. – Viera pozoruje desítky minut tulení matku s mládětem, jak se s naříkáním drápají na sněhový val. Neví, o čem má s „ann-w“ mluvit. Umělá inteligence jí doporučí pravidlo sportovních komentátorů: ať mluví o tom, co vidí. Viera je vděčná, že má oči, v hmotě spatřuje krásu („ann-w“ definuje krásu jako prostorovou kategorii, geometrickou kvalitu, schopnost libovolného kusu hmoty rozpoznat jemu vlastní adekvátní tvar v každém časovém okamžiku, přijmout ho za svůj, vyladit a zviditelnit). Podle „ann-w“ anorganická hmota, ponechaná sobě napospas, za dostatečně dlouhý čas vygeneruje život, neboť potřebuje „pozorovatele“, schopného vyjádřit svoji zkušenost; bez toho vesmír nemá smysl. Viera doufá, že ona je obstojný „divák“. Leží na prknech na pobřeží. Sleduje oblaka. Občas se jí prý podaří „splynout“ s počasím a stát se součástí migrující vzduchové masy. Má pocit, že se časové intervaly prodlužují a rozpínají ve vertikálním směru. Fyzické jevy vnímá jinak než umělá inteligence. Nedovede si představit, že se vrátí domů, bude jezdit na kole, sedne si do kavárny a koupí si cigarety. – 51. den, 3 dny před odjezdem. Filmařka pozoruje moře a kry, stíny mraků na ledovcích v různém osvětlení, tuleně, tučňáky. Jako „hmota s vědomím“ cítí povinnost vyslat o té kráse zprávu. V sentimentální chvíli si poslechla měděný pozlacený disk s poselstvím pro případného inteligentního nálezce sondy Voyager 2, vypuštěné v roce 1977 (deska obsahuje záznam sto patnácti obrázků v analogovém formátu, padesát pět pozdravů v různých jazycích, třicet pět přírodních a umělých zvuků – některých dnes už možná vyhynulých jedinců – a dvacet sedm záznamů hudby). Nyní se sonda pohybuje za hranicemi sluneční soustavy. – Viera se vrací v myšlenkách do Číny (do muzea s kostrami zvířat a lidí, do ústavů a nemocnic se starými lidmi). Křupavý zvuk kroků ve sněhu se mění v tlukot srdce. Leží na pobřeží v těsné blízkosti hejna tučňáků. Nahá vleze do moře. Důkladně popisuje pestré struktury a formy sněhu, oblaků, světla (bílou tmu), intenzitu větru. Nikdy si nemyslela, že bude schopná pojmenovat a rozlišit tolik nuancí počasí... – Musela jsem udělat celý tento film, abych vyjádřila tuto jednu myšlenku. -kk-