Rekonstrukce okupace

Režisér Jan Šikl sbírá archivní rodinné snímky řadu let. Cení si jejich uvěřitelnosti (obsahují záznamy skutečnosti) a fascinuje ho jejich paradox: prolínání banalit s jedinečností. V ukázkách z němých, převážně černobílých, amatérských filmů se kromě všedních privátních událostí nebo inscenovaných „příhod“ objevují záběry tanků a vozidel okupačních vojsk. – Před časem režisér našel u jednoho kamaráda několik desítek plechových krabic s 35mm filmy (materiál pro profesionály), údajně zachycujících události srpna 1968. Z pásů nechal udělat digitální přepis a ten prochází ho na monitoru počítače. – (Archiv, dále A: Praha v době invaze, Vinohradská třída, ohně a zranění.) – Podle Šikla srpnovou okupaci natáčelo několik štábů ze studia Barrandov a Krátkého filmu. S jejich materiálem se ale nalezené filmy neshodují. Režisér nechce uvěřit tomu, že by se po tak dlouhé době mohly objevit čtyři hodiny záběrů, které dosud nebyly zveřejněny. (A: Václavské náměstí). Režisérovi bylo v době okupace jedenáct. Uvědomuje si, že má v rukou jedinečné svědectví, umožňující rekonstruovat, co se s českým a slovenským národem tehdy odehrávalo. – Režisér zajede do Černošic k Markovi Petrů, od něhož má krabice s filmy. V garáži je měl uložené minimálně deset let. Předtím byly u jeho známého, který je kdoví odkud získal. – Na monitoru režisérova notebooku sledují záznamy hořícího autobusu, čehož byl Petrů tehdy přítomen. – Studio České televize v den 50. výročí okupace. Před televizním objektivem vysvětluje režisér moderátorovi Martinu Řezníčkovi, jak je nalezený materiál podle něj unikátní. Řezníček nabádá diváky, aby záběry pozorně sledovali, a v případě, že na nich naleznou sebe či své blízké, se ozvali. – (A: Zničený most, patrně v Karlových Varech. Divák v telefonátu vzpomíná na zážitek z dětství, kdy dva tanky najely na most, který se pod nimi propadl. – Děti ležící na Ortopedické klinice Dětské fakultní nemocnice v suterénní místnosti. Divačka si vybavuje střelbu z Palackého mostu a z Karlova náměstí na nemocnici, kde byla hospitalizována. Mimo obvyklé pokoje se skrývali asi týden. – Diskutující mládež u plzeňské budovy Československého rozhlasu. Další divačka, na webových stránkách projektu Rekonstrukce okupace identifikovaná jako Jindřiška Eichlerová, mluví o tom, jak tam denně i s kočárkem jezdila, dokud vojska nebyla odvelena.) – Ozve se herec Zdeněk Mucha, který se našel v pouličních záběrech z Karlových Varů. Režisér mu navrhne osobní setkání a pak se vydá za ním na motorce (BMW GS R1200). Ukazuje mu záběry na monitoru a on si vybavuje, že tehdy vykřikoval jméno Alexandra Dubčeka, u něhož hledal v zoufalé situaci naději. – Režisér navštíví dalšího pamětníka, Jana Lukšíka, který se poznal na záznamech z Liberce, kde zažil první dny invaze. Muž dodnes v sobě nezpracoval ponížení, jaké pro něj představovalo srpnové obsazení Československa. – Pro srovnání tehdejších záběrů se současnou realitou jede režisér na motorce do pohraničí, k Českému Jiřetínu. Stejným způsobem poměřuje hraniční přechod Cínovec a silnice v krajině. – Dvě hluchoněmé expertky odezírají ze rtů nafilmovaného příslušníka československé armády jeho údiv a rozhořčení nad invazí vojsk Varšavské smlouvy. Jejich zjištění tlumočí režisérovi Jaroslav Švagr, odborník na znakovou řeč. – Plzeňská budova Československého rozhlasu v současnosti, u níž probíhá rekonstrukce srpnových událostí. Jedna z žen pozná na archivních filmových materiálech matku a sebe. Přišly tam tenkrát podpořit rozhlas, vysílající nejdéle ze všech stanic v republice. – (A: Davy postávajících u obležené budovy plzeňského Československého rozhlasu. Na stromě visí oběšená slepice s cedulí „Než bych Rusům vejce dala, radši jsem si život vzala!“) – Režisér a pedagog FAMU Karel Vachek pozoruje na monitoru počítače záběry ze srpna 1968, aby případně identifikoval svou práci, neboť tehdy události – v rámci svého zaměstnání a navzdory obavám o svůj život – natáčel. – Režisér cestuje vlakem a do toho zní záznam telefonátu Slováka Petera Kalmuse o tom, že doma našel zajímavou 16mm filmovou kopii. Tchán ji zakopal v zahradě do zacínované kovové krabice. Jsou na ní záběry z Košic, kde lidé holýma rukama dávají v ulicích najevo nesouhlas s „bratrskou“ pomocí. – Na ministerstvu obrany u příležitosti setkání veteránů vchází do auly čestná stráž. Přítomní sledují na velkoplošné obrazovce srpnové záznamy. – (A: Nápisy na obrněných transportérech a vozidlech, například „Dokud tu budeme, vlast nezradíme!“ Českoslovenští vojáci, kasárna v Českých Budějovicích a v nich nápisy vyjadřující odpor k invazi.) – Muž ve vojenské uniformě Zbyněk Čeřovský se domnívá, že mezi záběry poznal podle čísel na trupu MiG stíhaček letiště v Hradci Králové, kde působil jako zástupce velitele. Doma vzpomíná, kolik letadel tam 21. srpna 1968 přistálo. Zdůrazňuje, že tenkrát dostali první rozkaz až o půl čtvrté ráno. Rozkazy od ministra obrany a prezidenta republiky si vzájemně odporovaly. V jednom měli poskytnout okupantům pomoc, ve druhém nikoliv. – Záběry z jízdy autem ze současnosti se prolínají s černobílými záběry z minulosti, kdy na cestách stály kolony obrněných vozidel. Režisér přijede opět na Slovensko navštívit další pamětnici srpnových událostí. Katarína Rubínová, jíž tehdy bylo deset let, mluví o svém bratru Michalu Hamrákovi, kterého v první den okupace zasáhla v Košicích kulka. S matkou se na něj šly zeptat do vojenské nemocnice, kde se velmi drsným způsobem dozvěděly, že Miško zemřel. Matka poté zkolabovala. – (A: Lidé na Slovensku stojí rozpačitě v ulicích. Žena v šátku rozdává tiskoviny, před kamerou prochází církevní hodnostář.) – Pan Richard Kraus se setká s režisérem u Hybernské ulice, kde dříve pracoval v pobočce Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu. Z prvního patra budovy natáčel jízdu tanků, načež po něm jeden z vojáků střelil. Kotouč s filmem, na němž je vedle incidentu zaznamenán pohřeb Jana Palacha, předá Šiklovi. – Režisér navštíví filmového amatéra Ericha Jauceho, který vlastní záznamy z Vinohradské třídy. (A: Jsou na nich zranění a především mrtví. Ulice je zahalena do dýmu z požárů budov.). – Další filmařská identifikační akce se koná v Prostějově. – (A: ÷Smuteční akt se třemi oběťmi invaze, jehož se zúčastnilo velké množství lidí.) – Na prostějovské události vzpomíná žena, která posléze emigrovala do Austrálie, a Leo Dostál, jenž odešel do Německa. – Režisér si dělá nástěnku s výpověďmi jednotlivých pamětníků. – Jauce vytváří časovou osu svého života. Rok 1968 označuje za zlomový rok, kdy se začal zajímat o politiku, a zároveň se zklamal tím, co se dělo ve společnosti. (A: Tribuna se Svobodou a Dubčekem, kteří radostně kynou davu.) – Jauce prožíval pražské jaro i se svými dětmi (osm a sedm let). S nadějí tehdy přihlíželi volbě prezidenta Ludvíka Svobody na Pražském hradě. – Jiný pamětník Josef Středa, pocházející z rodiny prvorepublikových živnostníků, očekával od druhé poloviny 60. let návrat poměrů před druhou světovou válkou. Šiklovi předá dvě krabice se svými filmy. – (A: Záběry z Prahy, ulice Na Příkopě a Václavské náměstí.) – Vachek hodnotí reformní proces jako největší výkon Čechů od doby národního obrození. Leden až srpen 1968 byly podle něj měsíce výjimečné lidské tolerance, kterou nepřevýšily ani události roku 1989. – Dostál vzpomíná, že byl členem hudební kapely. Vystupovali i na Prvního máje a lidi jim házeli do krabice peníze, což bylo na tu dobu nevídané. – Zvukové záznamy telefonátů od dalších pamětníků. – Kouřící Pavel Kačírek si vybavuje nadšení, s jakým vnímal nástup Svobody do prezidentské funkce. Vztah národa k Dubčekovi charakterizuje až za kýčovitě sentimentální. Zdůvodňuje to nadějemi, které tehdejší vláda falešně vzbuzovala. – (A: Na liberecké radnici instalují obrovský portrét Ludvíka Svobody. Kolem jsou protisovětské nápisy.) – Režisér se u stanice metra Háje setká s panem Alešem Zapletalem. Jde s ním do bytu, kde mu muž ukazuje památku: košili zakrvácenou od průstřelu pravého ramene. Utrpěl ho u Ústředního výboru KSČ, kde vylezl na transportér a byl zasažen při výstražné střelbě do vzduchu. Šlo o odpověď okupantů na reakci davu, rozvášněného tím, že transportér přejel jedné ženě nohy. – Další filmový amatér Vladimír Bubník poskytne režisérovi cívku se svým filmem. V době invaze běžel nakoupit zásoby na Strossmayerovo náměstí, kde byl ve frontě před potravinami svědkem velké lidské solidarity. (A: Záběry na řadu lidí čekajících před obchodem). – Muž ukazuje prostřelený plášť. – (A: Zranění mladíci a muži v pražských ulicích.) – Hana Posadovská mluví o svém bratru Jaroslavu Mackovi, jenž byl okupanty zasažen do břicha a následně hospitalizován v nemocnici (A: Záběry na mladíka upoutaného na lůžko. Na stolku stojí vázy s květinami.) Při hovoru drží dózičku, v níž schovává střepinu, jež byla bratrovi vyoperována z těla. – (A: Na archivních záběrech jsou před budovou Československého rozhlasu do aut nakládáni mrtví v rakvích.) – Jana Líbalová popisuje, jak vedle ní zastřelili mladíka držícího prapor. (A: Se zakrvácenou státní vlajkou pak chodili městem a protestovali.). – (A: Občané Československa diskutují v ulicích s vojáky Varšavské smlouvy.) – Kačírek vzpomíná, že pociťoval pýchu nad intelektuální formou odporu československého národa. – Sběratel Gabriel Gössel mluví o tuposti okupantů a vybavuje si, jak se pokoušeli poklopy od kanálu strčenými pod pásy stojících tanků zabránit v jejich dalším pohybu. – Petrů uvádí, že házeli Molotovovy koktejly na projíždějící tanky. – (A: Zranění muži upoutaní na lůžko ve vinohradské nemocnici.) Gössel, který tam byl také hospitalizován, viděl tehdy řešení v maďarské cestě, tzn. v aktivním odporu proti invazi. – Petrů vypráví o svém roztrpčení z reakce jednoho občana, považujícího invazi vojsk Varšavské smlouvy za záchranný akt. – (A: Psaní protestních nápisů). – Režisér fotografuje haldu hlušiny, na jejímž vrcholu byla v roce 1968 vztyčena státní vlajka. – Zpráva z vrátnice České televize: neznámý člověk tam přivezl krabici s filmem a odjel. Nenechal na sebe žádné spojení. – Režisér si promítá filmový kotouč. – (A: Záběry z rakouského pohraničí a z hraničního přechodu, jímž emigrující projížděli. Náměstí v Českých Budějovicích s nápisem „Byli jsme a budem“.) –Jauce vzpomíná, že po odjezdu prezidenta a předsednictva strany do Moskvy šli protestovat do ulic, ale nemělo to patřičný efekt. – (A: Lidé, zejména mladí, s transparenty v průvodu. Postávající dělníci u kladenské hutě. Mládež v Teplicích drží hladovku od 21. do 25. srpna.) – Jan Škrkal se poznává na archivních záběrech. Byl tehdy na vojně, měl funkci velitele stráže a hodnost četaře. (A: V oněch dnech vpadla do kasáren okupační vojska a všichni si museli vyslechnout od vyšší šarže projev.) Hluchoněmé expertky na odezírání ze rtů se ho pokoušejí pro režiséra rozšifrovat u monitoru počítače. Škrkal nařídil vojákům zachovat klid a byl za to odměněn hodinkami a týdnem dovolené. – (A: Pražskou Letnou projíždějí vozy s protestujícími lidmi. Dojatí starší občané jim z chodníků vyjadřují podporu.) – Petrů chtěl jít tehdy bojovat. Zašel proto na vojenskou správu, kde mu však bylo řečeno, že se o žádné mobilizaci neuvažuje. – (A: Na demonstrující mládež mávají se sympatiemi zaměstnanci Generálního štábu Československé lidové armády na Vítězném náměstí. Nápisy na zdech v ulicích, například Svoboda – Černík – Dubček – Smrkovský = jediná legální vláda.) – Kačírek hodnotí jednání lidí jako statečné. Protestující však nenašli podporu u domácích vládních činitelů. – (A: Návrat Dubčeka z Moskvy na Pražský hrad. Davy lidí u Kanceláře Národního shromáždění.) – Zapletal si s odstupem času nedovede představit jiný postup vzdoru, který by zabránil krveprolití. Sám by proti němu ale nebyl. Kriticky hodnotí jednání Alexandra Dubčeka, jenž podle něj věděl, že naděje pražského jara nejsou reálné. – (A: Vzdorující občané v Jungmannově ulici bouchají víky od popelnic a mlátí do rolet výloh.) – Bubník si myslí, že malý pracující člověk nemůže na vývoji země nic změnit. Dnes nečte noviny a nevěří v pravdivost výsledků voleb. – Kačírek vzpomíná, že v pozdějších dnech se ke vzbouřené skupince mladých na Václavském náměstí už nikdo nepřidával. – Jauce zmiňuje oslavy Říjnové revoluce. Na škole, kde působil, tehdy dva kluci podpálili sovětskou vlajku. Viníky znal, ale řediteli školy je neprozradil. – (A: Jaroslav Macek ležel ve vinohradské nemocnici deset měsíců, a stejně zemřel.) Posadovská si vybavuje, že po jeho skonu vyvěsila matka synovu zakrvavenou košili z okna. – Dostál konstatuje všeobecné národní podrobení se. – (A: Nápisy na zdi, například Tak dlouho nám budete házet klacky pod nohy, až jeden zvednem! a jiné.) – Kolem hory Říp projede na motorce režisér. Navštíví chatu, kde v roce okupace napsal v koutě nápis „Komunisti jsou kurvy. Velký.“ – Zapletal nechce režisérovi odpovídat na otázky týkající se Jana Palacha. Nechápe jeho čin, navíc provedený tak „orientálním“ způsobem. – (A: Palachův pohřeb na pražském Starém Městě.) – Dostál se ho taky zúčastnil. Mladíkův čin hodnotí jako dobrý protest, ale měl mu to někdo vymluvit. – Zapletal uznává, že národ potřebuje symboly. Pokud je nemá, chybí mu hrdost. – Jauce byl vyhozen ze školy kvůli tomu, že vzal žáky na Palachův pohřeb. O zaměstnání přišla i jeho manželka. – Posadovská nevidí v Janově činu velký smysl, poněvadž nezasáhl nejvyšší společenské struktury. – Kačírek konstatuje, že Palachův čin společnost nevyburcoval, naopak ji srazil na kolena. – (A: Pohřeb Jana Palacha na Olšanských hřbitovech.) – Režisér v archivu Československého armádního filmu. Nechá si pustit tajný dokument, v němž jde o nácvik zásahu Veřejné bezpečnosti a Československé lidové amrády proti výtržníkům a kontrarevolučním živlům. – Podle Zapletala bylo po roce jasné, že je konec. Na 1. srpnové výročí zasahovali na Václavském náměstí proti demonstrantům už vlastní lidé. – (A: Použití vodních děl v ulicích.) – Jauce vzpomíná, jak byl při jiné demonstraci zadržen. V antonu se setkal s bývalým žákem, který ho propustil na svobodu. – Lukšík zmiňuje paradox, kdy jeden z protestujících měl mezi povolanými vojáky vlastního syna. – (A: Prchající demonstranti v ulicích, občasné potyčky s tyčemi.) – Gössel si při pohledu na zasahující jednotky Lidových milicí uvědomil konec všech nadějí, které se lehce objevily, a možná proto se brzy ztratily. – (A: Fotografující se vojáci a každodenní život v Československu.) – Lukšík vstoupil do strany, poněvadž to vyžadovala pozice technicko-hospodářského pracovníka uranových dolů. Jezdil k nim sovětský ministr středního strojírenství J. P. Slavskij, do jehož gesce spadal i atomový průmysl, a on se s ním setkával. Nebylo mu to příjemné, ale chtěl zajistit rodinu. – (A: Dny všední i sváteční v Československu.) –Dostál vzpomíná, jak rozvážel po sovětských domácnostech televizory, které mu naložili do náklaďáku na olomouckém vlakovém nádraží. Podřídil se a bylo mu jedno, že se chová vstřícně k Sovětům. – Středa byl za svůj postoj k srpnovým událostem přeřazen z postu vývojáře do dělnické profese. Dvacet let dělal na metru montéra a svého rozhodnutí nelitoval. – Vachka mrzí, že nemohl dvacet pět let točit. Vynahradilo mu to však dalších dvacet pět let tvůrčího života. Jeho otec přišel po únorovém puči o hotel, ale dostal nabídku, že když vstoupí do komunistické strany, bude národním správcem hotelu. Nesouhlasil s tím, a proto se on sám nemohl nikdy zachovat hůř, než jeho tatínek. – (A: Letní dovolené v autokempech. V barevných záběrech rozbalování vánočních dárků a generální tajemník Gustáv Husák a další zástupci socialistické vlády na tribuně.) – Petrů považoval za nutné emigrovat, poněvadž nemohl v Československu déle žít. – (A: Amatérskou kamerou natočené záběry z televize: Svoboda s Brežněvem a dalšími politiky, první člověk na Měsíci...) – Rubínová si vybavuje prohlídky StB u nich v bytě, kdy v osm ráno vyrazili dveře, vše popřehazovali a šli pryč. Policisté ani nedovolili zapálit bratrovi svíčku na hrobě. (A: Barevné záběry na chlapce cvičící na spartakiádě.) Matku dohnali na psychiatrii. Několikrát se pokusila o sebevraždu, což se jí nakonec podařilo. Sama Rubínová si s přibývajícími roky stále intenzivněji uvědomovala, jak se jí srpnovými událostmi výrazně změnil život. – Režisér projede horizontem a leze na haldu, kde dříve byla vztyčena československá vlajka. Při výstupu odolává drolící se hlušině. – Koláž z úvodních a koncových filmových pásů. – 35mm filmové záběry natočila v srpnu 1968 řada kameramanů někdejšího Armádního filmu. Malá část záběrů byla použita v jiných dokumentech. Většina však byla považována za ztracenou. -hal-