Jednotka intenzivního života

Moderní medicína a technologický vývoj 21. století umožňují lékařům prodlužovat lidský život i přes selhání základních životních funkcí. Před lékaři se tak otevírají medicínské i etické otázky, které nemají jednoznačná řešení. Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová založili první Kliniku paliativní medicíny v České republice s cílem naučit lékaře hledat na tyto otázky odpovědi spolu s pacienty. – Zdravotnice odečte z přístroje přesný čas úmrtí pacienta. Po nezbytných náležitostech (citlivé oznámení rodině, uzavření zdravotnické dokumentace) personál uloží tělo zemřelého do vaku. – Vedoucí lékař MUDr. Ondřej Kopecký seznamuje početnou skupinu mediků s případem sedmdesátiletého, doposud zdravého muže; skončil s vážným zápalem plic na dýchacím přístroji, při první diagnostice mu objevili plicní nádor a neví se, zda bude léčitelný. Lékař na studentech vyzvídá, jak by postupovali a zda by pacienta např. při zástavě srdce resuscitovali (on ne). V „seminárce“ se dále zamýšlí nad pojmem život a podstatou paliativní péče (všichni jejich pacienti zemřou, oni rozhodnou jak, respektive kdy jim „dovolí odejít“). Podstatou medicíny je zachraňovat život a díky technologickému pokroku lze nemocné udržovat dlouhodobě na přístrojích, ale je otázkou, zda je to „dobře“. Člověk by měl mít šanci zemřít důstojně a pokud možno s ohledem na svá „přání“. – Vážně nemocnému mladému muži (Jiří s lymfomem) se představuje za paliativní tým vedoucí lékařka MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D. (poprvé se setkali při urgentním nočním zákroku, kdy mu odsála vodu z hrudníku). Paliatrička klade důraz na informace a na orientaci nemocného v nich. Chce zjistit, co těžce snáší. Muž, profesí kuchař, byl doposud zvyklý na zápřah, vadí mu, že teď jen leží, není mu dobře, stýská se mu po dětech a nudí se. Lékařka navrhuje dát „jeho času tvar“; pacient s manželkou by rádi znali „horizont“ (prognózu). Možnost ambulantní léčby by je motivovala. Rozhovor lékařka pokládá za důležitý: Jiří měl o svém stavu informace, ale ona se dozvěděla, co ho konkrétně trápí. Nastínili si plán pro nejbližší budoucnost, včetně podpůrné péče, již mu oddělení může poskytnout. – Kopecký za přítomnosti kolegů rozmlouvá s letitou, doposud činorodou paní Královou. Ta odtuší, že navzdory snaze už nic nebude jako dřív. Stýská se jí po zemřelém manželovi. Není věřící a jako fyzička uvažuje „hmotně“. Na lékaři však vyzví, že je katolík a jeho žena protestantka. Odborník s kolegy analyzuje rozhovor (co stojí za to ještě z medicínského hlediska pro ženu udělat, přestože její očekávaní uzdravit se a pracovat na zahradě jsou nereálná). – S další pacientkou a za přítomnosti jejího manžela Kopecký probírá možnosti medicíny (díky mnoha přístrojům dokážou život prodlužovat a prodlužovat) ve snaze zjistit, co je pro ni ta správná cesta a co by chtěla ještě stihnout, pokud by byl její čas krátký. Lékař se ujistí, že si vyložil vše správně (pokud se stav ženy zhorší, nebude se bránit tomu, že život končí). – Vedoucí lékařka si vyslechne o pocitech medičky na stáži, která byla u rozhovoru s příbuznými umírající pacientky. Neumí jí odpovědět na otázku, jak se vyrovnává se stresem (když je nepřetržitě s lidmi na konci života). – Rusinová s Kopeckým diskutují o otázce medičky. Cílem jejich práce je život a aby byl čas před odchodem „na věčnost“ lidsky slušný. Sám okamžik smrti je i pro ně těžko popsatelný (pro každého znamená něco jiného: tajemství, napětí, očekávání, konec, rozplynutí a tak dále). – Kopecký je u nemocné, pro kterou neexistuje léčba. Ženě není dobře, doufá, že se stav zlepší, nechce nic řešit a plánovat. Bojují jenom o čas. – Odborníci diskutují o bariérách, znemožňujících rozvoj paliativní péče (malá medializace, špatná komunikace, malé povědomí pacientů, stigma konce). Obor musí změnit paradigma. – Rusinová jde za kuchařem. Vzpomínají na urgentní zákrok, při němž se viděli poprvé. Muž přibral, je nadšený z pobytu doma, cítí se dobře, rodina se semkla, chodí za ním kamarádi. Občasné deprese jsou podle paliatričky v pořádku. – Kopecký se zastaví u pana Lázničky, odkázaného na dýchací přístroj; muž nemůže mluvit a komunikuje přes tablet. Stařeček dá na názory lékaře; ten mu vysvětluje varianty „souboje mezi zlým a dobrým“. Pro pacienta je klíčové zemřít doma a ne, jak dlouho ještě bude žít. Tým u lůžka vystřídá manželka s dcerou. S těmi pak vedoucí lékař probírá (se svolením pacienta) jeho přání a prognózu. Ženy nejsou na situaci připravené. – Při noční službě Kopecký hraje na violoncello ve svém lékařském pokoji. Pan Láznička usíná další noc na nemocničním lůžku. – Rusinová telefonuje s příbuznou cizince po fatálním infarktu. Zvažuje, co „dobrého“ ještě jako doktorka může udělat, chce rodině s malými dětmi poskytnout „čas“ vstřebat drsnou realitu. Zjistí, že muži odumřel mozek. Je na přístrojích, lékařka má dilema, kdy ho prohlásit „za mrtvého“. – Kopecký s Rusinovou přednáší na semináři techniky správné komunikace (zdravotníci se musí zajímat kromě medicínských problémů o žebříček hodnot nevyléčitelně nemocných). S účastníky diskutují o předvedeném modelovém rozhovoru lékaře s maminkou těžce zraněné dcery (jedináčka), která patrně nepřežije. Odborník zvládl ve čtyřech minutách zpracovat matčiny emoce, a ta mu věří. – Kolegové z neurologie konzultují s Kopeckým další případ s nepříznivou prognózou. Paliatr diplomaticky připraví ženu, která si dělá starosti o syna, co s ním bude, až ona tady nebude, že situace se takto nevyvine (ona bude pozůstalá), na nemoc není léčba. Muž, profesí automechanik, už špatně mluví. Kolektiv se snaží zjistit, jak mohou ve vymezeném čase pomoci. On chce jít domů a nechat nemoci volný průběh. Vyloučí, že by si nechal odebrat vzorek mozkové tkáně na vyšetření. – Silvestr. Lékaři si o půlnoci připíjí šampaňským přímo na pokoji s lidmi na přístrojích. – Pacientka Jitka Kudrnová je na morfinu. Strojí se na svoji svatbu. Na závěr obřadu, konaném v nemocnici, Kopecký pronese ke svatebčanům obdivný přípitek. Po čase žena sotva mluví přes dýchací masku. Vedoucí lékař na její přání neoddalovat konec přivolá manžela a dceru. – Rusinová je přesvědčena, že závěr lidské existence je „velký kus života“. S Jirkovou mámou a sestrou si prohlíží fotografie z jeho posledních dnů, podle nich „odešel jako král“, obklopen milující rodinou. Příbuzné mluví o pocitech z období, kdy komunikovaly s paliatry; pomohla jim jejich lidskost... – V České republice stejně jako ve světě umírá 60–70 % lidí v nemocnicích. Přitom specializovaná paliativní péče je ve většině nemocnic nedostupná. Podle Světové zdravotnické organizace bude její globální potřeba nadále růst v důsledku stárnutí populace a rostoucí zátěže civilizačních chorob. – Náš obdiv patří Kateřině, Ondřejovi a celému paliativnímu týmu za úsilí, které věnují naplnění svého poslání a za lidskou i profesionální péči, kterou vnáší do nemocničního systému. Poděkování patří i všem pacientům a jejich rodinám, kteří nám umožnili být v jejich blízkosti v tak křehkých životních situacích. -kk-