Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti

Student filozofie se obrátí kvůli diplomové práci na přátele a kolegy proslulého autora Milana Kundery, aby zjistil, proč je nemožné pořídit s ním rozhovor. Spisovatel, dramatik a Kunderův přítel Milan Uhde vyjmenuje předpoklady, jež by vedly k úspěchu: znát do detailů Kunderovo dílo a vše, co s ním souvisí, stát se autorovým přítelem, být přijímán v jeho domácnosti a dvacet let přízeň pěstovat. To se povedlo redaktorovi Českého rozhlasu Tomáši Sedláčkovi (1950–2019). Brno. Reportér vzpomíná, co rozhovoru v roce 2004 předcházelo. Kundera mu zavolal z Paříže v nadšení po koncertu ke sto padesátému výročí narození Leoše Janáčka, který dirigoval Pierre Boulez. Sedláček ho vybídl, aby jako syn muzikologa, hudebního pedagoga, prvního rektora JAMU a bývalého Janáčkova žáka Ludvíka Kundery (1891–1971) písemně vyjádřil, co pro něj skladatel a jeho dílo znamenají (Můj Janáček), a pak pořídil ojedinělý rozhovor (Nepravděpodobný osud). Uhde u hrobu spisovatelova otce zmíní, jakou byl pro syna autoritou. (Archiv) Kundera vzpomíná na milovaného předka. Nešťastný klavírista a muzikolog byl propagátorem moderní vážné hudby, tedy umění, jež šlo proti konvencím a hrávalo se před prázdnými sály. – Vliv prvního rektora Janáčkovy akademie múzických umění na jediného potomka připomíná také hudební vědec a skladatel Miloš Štědroň. S domem rodiny (Purkyňova 6, Královo Pole) je podle Uhdeho spjata Kunderova básnická prvotina. Člověk zahrada širá (1953). Začínající básník se v ní věnoval stavu společnosti; je poznamenána dobou a jejím slovníkem. – Monology (1957). Podle literárního historika Tomáše Kubíčka tato lyrická sbírka zahájila slávu Kundery jako básníka (byla však jeho poslední). – Student navštíví Besední dům, kde sídlila redakce časopisu Host do domu. S tou Kundera spolupracoval do chvíle, než se odklonila od jím prosazovaného směru, aby se stala moderní kritickou literární revuí. Rozcházel se s ní i v lokálním sporu o Janáčka: v konkurzu na oponu pro novou operní scénu vyhrál malíř Alois Fišárek (s tématem lesa s Liškou Bystrouškou), proti němuž se Brňáci (s návrhy poplatnými režimu) vzbouřili. Aféra Kunderu přesvědčila, že v Brně má žít a psát, ale zaměstnání má hledat v Praze. – Praha. Milan Kundera po maturitě v roce 1948 nastoupil na obor literární věda a estetika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po dvou semestrech byl vyloučen (událost se stala inspirací pro román Žert) a dostal se na FAMU (studoval režii a posléze scenáristiku, absolvoval v roce 1953). – Majitelé klíčů (1962). Kunderovu první divadelní hru uvedlo Národní divadlo. Moderně napsané drama o souboji jedince s dějinami, v nichž i ta nejbanálnější rozhodnutí mohou mít fatální následky, mělo triumfální úspěch. Ptákovina (1968). Druhá hra, v níž hrdina vyšetřuje to, co sám spáchal, byla metaforou na temnou komunistickou dobu a zrcadlem pro pokřivené lidské charaktery. – Směšné lásky (1963–1968). Kunderovu slávu odstartovala povídková sbírka; u čtenářů rezonovala kritičností, erotikou a ironií. Filosof Alain Finkielkraut poukazuje na příznačnost názvu sbírky. – (Kavárna Slavia Praha) Herec a režisér Jan Kačer vnímá Kunderu jako nepřehlédnutelnou oslňující postavu. Byl obsazen do filmu podle jedné z jeho povídek (ukázka). Měl pocit, že postava je autorovi předlohy podobná. Uhde připomíná, že z původních tří „sešitů“ přísný autor několik povídek posléze vyčlenil, včetně zfilmované Já, truchlivý Bůh (ukázka). – Milan Kundera po absolutoriu zůstal na FAMU jako asistent, později jako docent. Ovlivnil jednu generaci filmařů (Miloše Formana nebo Agnieszku Hollandovou) a stál za nástupem československé nové vlny. – Spisovatel Karel Steigerwald byl přijat na FAMU v roce 1967. Popisuje Kunderovu svéráznou výuku světové literatury a tvůrčího psaní: přinesl povídku nebo román slavného spisovatele, někdo přečetl úryvek a pak se posluchači pokoušeli styl napodobit. Při následné prezentaci se ukázalo, jak je kdo schopný text „padělat“. Názorná metoda jim otevírala svět myšlení a techniky úspěšných autorů. – Režisér a výtvarník Karel Fuksa navštěvoval Kunderovy přednášky nad rámec svého rozvrhu. Usmyslel si, že s pedagogem pořídí rozhovor. Ukazuje třetí, proškrtaný rukopis (Portrétní rozhovor s Milanem Kunderou). Doprovodný seriál fotografií zachycuje Kunderu výjimečně v pohybu. – Kundera bydlel v Praze v Bartolomějské ulici, rád navštěvoval kavárnu Klubu spisovatelů v domě U Topičů. Na víkendy se vracíval do Brna. – Žert (1967). (Ukázky: film Žert). Uhde interpretuje podstatu osudného „žertu“, literární historik Jiří Brabec komentuje základ celého textu, tedy ironický přístup (záměr člověka nemilosrdné dějiny odkrývají jako škleb). Román považuje za klíčové umělecké dílo, jímž ve své době dal jeho autor do pohybu myšlení a literaturu. – Kubíček připomíná Sjezd československých spisovatelů z 27. až 29. června 1967, na němž Kundera přednesl ostrou kritiku režimu. Fuksa míní, že se nechtěl angažovat, ale pokud vystoupil, stálo to za to. Uhde odtuší, že se v něm při „kázání“ pravd tehdy musel bouřit ironik. – 21. srpen 1968. Okupace Československa. – Kačer se setkal s Kunderou jedinkrát v životě, na náměstí Krasnoarmějců (dnes Palachovo), kde s davem truchlili nad smrtí Jana Palacha. Steigerwald mluví o následné destrukci společnosti. Kunderu vyhodili ze školy, byl nezaměstnaný, žil ve „vzduchoprázdnu“. Publikoval v Mladém světě horoskopy pod pseudonymem Emil Werner. Prozrazená „recese“ stála novináře a spisovatele Petra Prouzu místo. Podle Uhdeho byla léta 1965–1973 dobou velkého poznávání. Kundera v Žertu věřil, že se společnost ze svrabu vyhrabe, a ještě v roce 1969 hájil projekt socialismu. Život je jinde (1969). V šokujícím románu je však už náznak, že „sen je bludný“. – Valčík na rozloučenou (1972). Steigerwald po přečtení černé románové frašky, původně nazvané Epilog, usoudil, že Kunderovi stát neumožní normální literární existenci. Autorství divadelní hry Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971, premiéra 1975) vzal na sebe Evald Schorm. Brněnský dramaturg Jiří Záviš vzpomíná na Schormův úlek, když se Ivan Rajmont rozhodl hru inscenovat (Činoherní klub v Ústí nad Labem); v Záhřebu měla totiž už premiéru pod pravým jménem autora. Za minulého režimu kupodivu „manévr“ nepraskl a Fatalistu nestáhli. Herec Jiří Bartoška, ztvárňující jednu z hlavních rolí, podotýká, že podle precizních pokynů k dramatizaci odhadli, že Schorm hru nenapsal. Popisuje odezvu diváků na repliky, která se po roce 1989 při představeních v Divadle Bez zábradlí objevovala na jiných místech než tehdy; geniální text dále rezonoval. Kundera slíbil, že se na představení přijede podívat, proto vždy hráli s obrovským nasazením, jako by tam byl. – Paříž. Podle Kubíčka bylo pro Kunderův vstup do francouzského prostředí nejdůležitější vydání Žertu. Lektorka české literatury však román prohlásila za špatný a nakladatel Claude Gallimard práci zastavil. Antonín J. Liehm proto část přeložil a dal přečíst uznávanému Louisi Aragonovi. Ten se nabídl, že napíše předmluvu (text považoval za velké dílo). To dle nakladatele Antoina Gallimarda pozitivně ovlivnilo názor jeho otce a román vydal. Spisovatelé Jean-Paul Enthoven a Guy Scarpetta shrnují okolnosti a přijetí Žertu (dílo disidenta, vyznění v rámci aktuální politické situace), Antoine vřelé vztahy otce Clauda a Kundery; čile si dopisovali a Gallimard autora, který se cítil izolovaný, několikrát navštívil v Praze. Literární teoretik Jakub Češka upozorňuje, že román Valčík na rozloučenou vzbudil ve Francii dojem, že jde o literárně zpracovanou autorovu skutečnou emigraci. Ale Kundera na ni mlhavě pomýšlel až v roce 1973, když dostal cenu za nejlepší román, přeložený do francouzštiny (Život je jinde) a napodobil hrdinu (literatura se stala vzorem pro skutečnost, ne naopak). – Kundera opustil vlast v polovině sedmdesátých let. S manželkou Věrou odjel na rok vyučovat literaturu do Rennes (kam vjeli ulicí Brněnská/Allée de Brno, Ville Tchécoslovaque) na LʼÉcole des Hautes Études en Sciences Sociales (Brabec připomíná Kunderovu precizní přípravu). Posléze pochopili, že návrat domů je nemožný. Začátky byly tvrdé. Filosof a spisovatel Bernard-Henri Lévy mluví o úloze Věry (doma patřila mezi nejpopulárnější televizní hlasatelky), skrytě přítomné v celém Kunderově díle, spisovatelka Yasmina Reza se připojuje s tvrzením, že o Kunderových se nedá mluvit odděleně, že jsou propojený pár. – Uhde hodnotí Kunderovy kresby. Skicák „groteskních nestvůrek“ uschoval autor u kantorky, která ho před výjezdem zdokonalovala ve francouzštině. Před lety byla na Kunderovo přání jedna kresba použita na přebalu jeho románu a od té doby je většina světových nakladatelů používá jako „značku“. – Kubíček objasňuje Kunderovu nedůvěru k překladatelům; vyděsily ho výrazné posuny francouzské verze Žertu, jeho analytický a věcný jazyk (a kritický přístup k myšlení) měl najednou romantizující podobu a květnatou řeč. Antoine Gallimard je přesvědčen, že kýč zakrývá pravdu: Kundera udělal v textu obrovské množství škrtů, aby dostal správnou podobu. Bohemista a germanista Mojmír Jeřábek mluví o Kunderově pobouření, úpravy vnímal jako zásah do suverenity. – Řecký spisovatel Lakis Proguidis vstoupil po vojenském převratu (1967) do opozice a byl dlouho vězněn. Pod dojmem Žertu se rozhodl Řecko opustit. Do Francie dorazil začátkem osmdesátých let. Esejistické řemeslo se učil na Kunderově univerzitním semináři s tématem středoevropský román. Tam přednášející přijal na základě krátkého dopisu ve špatné francouzštině i spisovatele Massima Rizzanteho kvůli jeho vášni pro literaturu. – Kniha smíchu a zapomnění (1978). Po zveřejnění ukázky zbavily české úřady, jež čekaly na příležitost, Kunderu občanství (1979). Jean-Paul Enthoven připomíná obsah výňatku s názvem Clementisova čepice (komunistický převrat v roce 1948). (Archiv) Kundera definuje zapomnění jako negativní energii, která dokáže pohltit a požrat úplně všechno; dnes existují mocnosti, které ji umí využít a přímo ji organizovat. Podle spisovatele Guye Scarpetta každý něco podobného dělá v osobním životě; když se vracíme do minulosti, „gumujeme“ to, co nám vadí. Kundera propojuje politickou a subjektivní realitu (subjektivní zkušenost, kterou nechceme vidět). Scarpetta připomíná Françoise Mitterranda, který ihned po zvolení prezidentem (1981) udělil dvěma uprchlickým spisovatelům (Kundera, Julio Cortázar) francouzské občanství. – Herec Nicolas Briançon během dospívání objevil hru Jakub a jeho pán. (Archiv) Kundera si oblíbený román Denise Diderota zvolil pro adaptaci poté, co odmítl „solidární“ nabídku zpracovat Dostojevského Idiota. Když Briançon dělal druhou verzi Fatalisty pro divadlo Michodière, sešel se s Kunderou na obědě. (Archiv) Spisovatel shrnuje rok 1968: Rusové odtrhli malou západní zemi a násilně ji začlenili do své civilizace; nostalgie po Západě (historii a kultuře) byla tedy zcela přirozená. – Nesnesitelná lehkost bytí (1984). Spisovatelka Sylvie Richterová analyzuje důvody, proč je znepokojivý a „erotický“ román vyhledávaný mladými čtenáři: je mnohoznačný a v mnohém relativní (některé hodnoty však nejsou nikdy relativní – pravda, dobro a láska). (Ukázky: film Nesnesitelná lehkost bytí). Podle filosofa Alaina Finkielkrauta spočívá veškeré Kunderovo snažení ve vytržení „lásky“ ze sentimentality a kýče. Spisovatelka a novinářka Florence Noiville je přesvědčena, že interakce v jazyce je založena na nedorozuměních, jež jdou skrze slova a jsou silnější než my. Scenárista Jean-Claude Carrière rekapituluje vznik snímku: na doporučení Miloše Formana americký producent Saul Zaentz Kunderovi nabídl spolupráci, on sám měl zájem text adaptovat. Trojice se setkala v Paříži. První verzi napsal Jean-Claude ve francouzštině a Kundera ji doplnil o repliky, jež v knize chybí. S režisérem Kaufmanem (už bez Kundery) odletěl do San Francisca, kde vznikla anglická verze; způsobila, že z výsledku zklamaný autor předlohy už nikdy nedovolil adaptovat žádné své dílo; podle Yasminy Rezy ho v tom tento film utvrdil. – Lévy připodobňuje Kunderovy proměnlivé románové postavy k „hypotézám“, jež se ve zfilmovaném díle bohužel stanou jistotou (díky rysům protagonistů). Uhde vyzdvihuje právě Kunderovu velmi křehkou a účinnou stylistiku, jež nenápadně naznačuje, jak se má čtenář k příběhu vztahovat. „Velká literatura“ není podle Jeana-Paula Enthovena filmovatelná: Kundera je odpůrce „imagologie“, staví se proti triumfu obrazu, a proto do svých děl vpisuje poznámku Jakékoli adaptace filmové, divadelní i televizní jsou zakázány. Yasmina Reza popisuje s Kunderou společný obsedantní až hysterický vztah k práci; Milan nechce vidět adaptaci, která jeho dílo změní, což platí i o překladech jeho textů. Jako příklad Uhde uvádí Kunderovu esej z hudební oblasti, Nechovejte se tu jako doma, příteli (v níž komentuje dopis jistého dirigenta, který skladateli, jehož skladbu se chystá dirigovat, oznamuje, že část třetí věty škrtá). Brabec dodává, že spisovatelé jsou netrpěliví a Kundera (jenž má logickou představu že může ovlivnit interpretaci svých děl) zvlášť. – Scarpetta připomíná Kunderovo rozhodnutí přerušit tvorbu, aby do francouzštiny přeložil vše, co napsal česky. K románům tak mohl dopsat poznámku „francouzská verze, revidována Milanem Kunderou, má stejnou hodnotu autenticity jako verze česká“. Cílem dodatku bylo zařazení díla do „regálu“ francouzské, nikoliv slovanské literatury (nechtěl být mezi Rusy, které nesnášel). – Nakladatelka Teresa Cremisiová (Groupe Flammarion) obdivuje Kunderovu schopnost posoudit rozdíly a kvality (nedostatečnost) překladů (podobně jako Nabokov, který zasahoval do francouzského překladu Lolity). Podle Antoina Gallimarda to byl i důvod, proč se rozhodl psát ve francouzštině. Yasminu Rezu nepřestane vzrušovat fakt, že během své tvůrčí dráhy změnil Kundera jazyk a nyní píše „krystalicky čistou“ francouzštinou (nemá styl cizince). Scarpetta provokativně prohlašuje Kunderu za francouzského spisovatele, i když akceptuje jeho české kořeny. – Introvertní Kundera až na výjimky nevyhledává média. V roce 1985 se rozhodl už nikdy neposkytnout žádné interview. Jeho výroky by měly být nadále vnímané jako podvod. Jeana-Paula Enthovena okouzluje Kunderův způsob bytí, ve Francii je „neviditelný“ (odmítá obscénnost, tedy to, „co je před scénou“). Jeřábek to dokládá citací z Kunderových esejů (kdo dělá rozhovor, klade otázky, které ho zajímají, a nezajímá ho to, co říká ten druhý, není tedy důvod taková interview poskytovat). Spisovatelce a novinářce Florence Noivilleové se nikdy nepodařilo s autorem udělat rozhovor pro Le Monde. Chlácholila se Kunderovou tezí, že vše je v jeho díle. To ji inspirovalo ke vzniku „falešného interview“, kdy odpovědi, respektive úryvky na různorodá témata, jež odpovídaly otázkám, hledala v jeho textech. Jean-Paul Enthoven dokládá Kunderovu snahu zmizet za svým dílem i skutečností, že u sebraných svazků v proslulé edici Pléiade má uveden pouze seznam svých knih. – (Audio) Kundera cituje Faulknera a Nabokova, kteří vnímali podobně jako on svou stopu ve společnosti (pouze dílo). Což podle Kubíčka neznamená, že Kundera žije v jakési separaci; naopak vede čilý společenský život a je aktivní součástí světového „kulturního prostoru“. Lévy oceňuje Kunderův exaktní pohled na střední Evropu (slavné eseje Únos Západu, Únos Evropy/Tragédie Evropy), obsahující i apel na historickou paměť (mimo jiné předpověděl pád Berlínské zdi, smrt komunismu a opětovné spojení částí Evropy). Vnímá Kunderu rovnoměrně jako romanopisce a esejistu. – Nesmrtelnost (1990). Teoretik Češka připomíná Kunderovy obavy, že nebude schopen po Nesnesitelné lehkosti bytí napsat další epické dílo či román, navíc zasazený do francouzského prostředí. Nesmrtelnost, poslední česky napsaný román, je však vyvrací. Richterová analyzuje hrdinův „boj za dobro“ proti euthanasii zmrzačeného člověka, který umírá a nevidí, jak ho mučí. (Audio) Kundera vysvětluje hlavní téma, vznik zkresleného „obrazu“ člověka, který si tu nepodobnost musí nést celý život i po smrti. Kubíček autora ještě doplňuje: „Kdyby chtěl někdo román převyprávět, neměl by to dokázat,“ neboť Kundera čtenáře vybízí, aby přemýšleli „po svém“ o existenciálních otázkách „rozvrácené“ současnosti, což ostatně napovídají i názvy jeho děl. – Pomalost (1995). První titul, který Kundera napsal francouzsky. Nevědění (2000). Scarpetta představuje podstatu zápletky: dva odlišní hrdinové mají při návratu do Československa pocit, jako by třicet let v cizině neexistovali, jejich přátele tato etapa života v emigraci nezajímá. Cítí utrpení z nemožnosti návratu a deziluzi. – Kundera se bezprostředně po revoluci příležitostně a „neviditelně“ vrací do Čech, zvláště do Brna. (Archiv) Věra Kunderová popisuje týdenní soukromou návštěvu. – Kubíček a Gallimard objasňují důvody, proč Kundera poslední dva texty vydal nejdříve v Katalánsku a v Itálii (bál se negativní francouzské kritiky; pozitivnější přijetí „v cizině“ udá tón pro další vydání). Richterová je přesvědčena, že nejlépe o Kunderovi psali filozofové a velcí spisovatelé, naopak profesionální kritici podléhají narcisismu z potřeby být „lepší“. Jean-Paul Enthoven to dokládá tvrzením, že francouzská kritika je velmi nespravedlivá: byla připravena udělat z Kundery poloboha za předpokladu, že se přizpůsobí požadovanému obrazu (odpůrce komunistického režimu, disident), na což nepřistoupil. Kubíček připomíná, že být vydán v Plejádách, kam patří francouzští klasici, je jako vyhrát bitvu, a Kundera se nejvyšší pocty dočkal ještě za života. Pro Gallimarda to bylo důležité. Slavnost bezvýznamnosti (2013). Vydal i romanopiscův „finální“ titul. Kubíček vysvětluje vznik mýtu o Kunderově negativnímu postoji k českým čtenářům; byl pouze přesvědčen, že své dílo může přeložit jen on sám. Až nedávno pochopil, že mu nezbývá čas a požádal o spolupráci Annu Kareninovou. Pečlivě sledoval vznik překladu posledního románu, neboť si zájmu Čechů váží. Podle autorky doslovu Sylvie Richterové jde o Kunderovo nejgeniálnější dílo (ke všemu, co chce říct, čtenáře pouze nasměruje). (Audio) Kundera chápe podstatu románu jako ironické umění, jeho pravda je skryta, nevyslovena a nevyslovitelná. Ironie dráždí, zbavuje nás jistot tím, že odhaluje svět v jeho mnohoznačnosti. – Richterová i Florence Noivilleová shrnují Kunderovo literární finále, odrážející současnost (úpadek evropské civilizace, společnou vášeň-lhostejnost, jež se stává bezvýznamností). – Alainovi Finkielkrautovi setkání s Kunderou v roce 1978 změnilo život, umožnil mu otevřít literaturu světu, protože mu ukázal, že románové dílo je hledáním pravdy. Podle Brabce si Kundera uvědomoval, že „příběh“ potřebuje osvěžit a vnesl do prózy reflexi. Pro Yasminu Rezu jsou jeho romány eseje metafyzického řádu (polemizuje o bytí, morálce a tak dále). Richterová oceňuje, jak naléhavě klade základní otázky (co je pravda, co je dobro, kde je duše a tak dále), Lévy to, jak píše o univerzálních věcech, Scarpetta hudebnost a kompozici románů, Jean-Paul Enthoven jeho zaujetí lidskou přirozeností, již nechce zušlechtit. Brabec si je jistý, že svět potřebuje Kunderovo dílo a nadčasová témata. Finkielkraut hodnotí jeho českou ironii a odolávání lyrismu. Kubíček nalézá v jeho díle zrádnost ve faktu, že se napoprvé čtenáři „neotevírá“ a při čtení je třeba myslet. Vyzývá zapomenout na autora Kunderu a soustředit se na hlubiny jeho textů. – Student na závěr „výpravy“ uzná, že lpět na rozhovoru s Kunderou je nesmysl. (Audio) Kundera sní o světě, v němž by byli spisovatelé zákonem donuceni skrývat svou totožnost. – Florence Noivilleová „výpravu“ uzavírá: „Jestli chceme pochopit Milana Kunderu, je to jednoduché, stačí číst...“ -kk-