Můj život s Bohuslavem Martinů

(Prolog) Charlotte vzpomíná při projekci archivních filmů na manžela. Bohuš byl vášnivý kuřák. Při procházkách ztrácel pojem o čase a „skládal“. – Great Barrington, 1946. Kouřící skladatel, zaujatý hudebním motivem, se zřítí z terasy poté, co se opře o uvolněnou balustrádu. Paris 1966. Charlotte připomíná tragédii: byla tehdy v Evropě vyřizovat dokumenty, protože Bohuš toužil po návratu do Československa. Cesta zpět, plná obav o manžela, jí trvala tři měsíce, přednost měli američtí vojáci, vracející se z války. – Polička 1899. Prvním domovem Martinů, jenž se narodil 8. prosince 1890, je věž kostela sv. Jakuba. „Prostor“ s rozhledy a výškou, ve kterém vyrůstá, má později vliv na jeho hudební kompozice. Všech pět členů rodiny žije v jedné světničce. Otec jako pověžný vyhlíží požáry a chová andulky. Celodenní prozpěvování energické maminky Bohuše irituje. Krejčí Černovský, ke kterému chodí hoch na housle, ho nabádá, aby si zapisoval improvizace. Mladík v šestnácti složí zkoušky na pražskou konzervatoř; na studiích ho finančně podporují spoluobčané. Místo cvičení však chodí denně se spolužákem Stáňou Novákem do opery, na koncerty a do divadel. Z konzervatoře je vyloučen pro nenapravitelnou nedbalost. Rodiče nesou neúspěch těžce, syn nikoliv. Odjede do Paříže. V kosmopolitním velkoměstě vládne skvělá atmosféra. Martinů se seznámí s československým atašé Milošem Šafránkem; spojuje je zájem o kulturu. Diplomat rozpozná Bohušův talent a podporuje ho. V Café Les Deux Magots sedávají s umělci ze všech koutů světa, mimo jiné s krajany, malíři Františkem Kupkou a Janem Zrzavým, se skladatelem Igorem Stravinským nebo s fotografem Man Rayem. Modelka a múza pařížských umělců Alice Prinová zvaná Kiki uhrane i Bohuslava. Ten se však necítí být bohémem; sice rád diskutuje, ale nejšťastnější je, když skládá. S oblibou navštěvuje lidové divadlo ve čtvrti Belle Ville; fascinuje ho prosté publikum. V cirkuse Medrano poprvé spatří budoucí ženu. Charlotte se živí jako švadlena. Je mu oporou, muž se může nerušeně soustředit na komponování. Ke svatbě Martinů sbírá odvahu pět let, jelikož má obavy z rodičů. Aby si mohli zařídit byt, komponuje dobře prodejné skladby pro výuku dětí. Ve vzpomínkách na vlast složí scénickou skladbu, balet se zpěvy Špalíček, inspirovanou domácími lidovými zdroji. – Paris 1931. Během hospodářské krize se manželé přestěhují na předměstí. V nepohodlí Martinů záměrně skládá rozvernější skladby, například komickou jednoaktovou operu Veselohra na mostě. Uvažuje o návratu do Československa, ale nezíská místo na konzervatoři. Ponoří se do komponování opery Julietta, v níž naplní touhu stvořit „hudební divadlo“. Spolupracuje na ní s divadelním režisérem Jindřichem Honzlem, s dirigentem Václavem Talichem a s výtvarníkem Františkem Muzikou. Po úspěšné pražské premiéře v Národním divadle 16. března 1938 Martinů napíše dirigentovi vřelý dopis o splněném snu, že „je radost najít někoho, kdo vycítí, co dílo žádá“. I po nástupu Adolfa Hitlera touží po vlasti, ale pracovní příležitost na konzervatoři opět nedostane. V Paříži nakrátko podlehne milostnému vzplanutí ke skladatelce Vítězslavě Kaprálové (1915–1940). Na objednávku švýcarského mecenáše a patrona hudby, dirigenta Paula Sachera, zkomponuje Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Okupace je pro vlastence velká rána a chce narukovat do zahraniční československé armády. U odvodu však neuspěje kvůli věku, pro pluk alespoň složí Polní mši na texty Jiřího Muchy. Manželé, varováni 9. června 1940 Rudolfem Firkušným o postupu Němců na Paříž, se nalehko a pěšky vydají až na hranice Španělska. Martinů žádá v Marseille o výjezdní víza do USA. Během nejistého období opět skládá optimistické melodie. Při opakovaném pokusu získat doklady předběhne frontu a odvážně tvrdí, že je na černé listině. Je překvapen, že má pravdu, a víza získá. Po tříměsíčním čekání na loď v Lisabonu dorazí v březnu 1941 do New Yorku. Záhy uvede v Bostonu Concerto grosso. Díla se ujme dirigent Sergej Kusevický s Bostonským symfonickým orchestrem. Světová premiéra autora přes noc proslaví. – New York 1941. Skladatel si v rušném velkoměstě nemůže zvyknout a často zabloudí. Angličtinu se učí odposlechem při sledování westernů v autokině. – Massachusetts 1942. Martinů je zpočátku v USA, jež se v tu dobu od války distancují, vnímán jako nepřítel. Až vyhlazení Lidic změní postoj Američanů a Češi se stanou spojenci. Tragický osud obce Bohuše zasáhne a věnuje jí jako pietní hold orchestrální skladbu Památník Lidicím. – Po konci války obdrží Martinů pozvánku na Pražské jaro. Je však vázán vyučováním na hudební škole v Tanglewoodu (Lenox, Stockbridge, Massachusetts), a tak do Evropy vyrazí jen Charlotte hledat bydlení. Během její nepřítomnosti si skladatel při pádu z terasy rozrazí lebku, poškodí nervy, poláme žebra a upadne do bezvědomí (viz prolog). O pacienta pečuje přítelkyně Roe Barstowová, naváží milostný vztah. Ale muž chce stále zpět do vlasti. – Smrt přítele Jana Masaryka v roce 1948 nepovažuje Martinů za nehodu. Opustí myšlenky na návrat do Československa, dokud tam budou vládnout komunisté. Diplomat Šafránek situaci „neodhadne“. Příslušník StB na něj naléhá, aby skladatele přemluvil pod záminkou vznikající monografie k návratu. Touží totiž získat jeho peníze. Šafránek využije situace k psaní, ale na přítele prý nedonáší. Charlotte smutně konstatuje, že o jeho „aktivitách“, jež před nimi tajil, tušili. Je zklamána, jak se zachoval k propůjčené pozůstalosti, knihy rozprodával po antikvariátech. – Během padesátých let zavládne v USA strach z nebezpečí komunistické ideologie, vrcholící „honem na čarodějnice“. Manželství Martinů prochází krizí. Skladatel se necítí v Americe dobře a stále častěji jezdí do Evropy v doprovodu milenky. – Ženeva 1955. Charlotte si na ně jednou počká na letišti. „Moderní přístup k manželství“ pod hrozbou ultimáta muži deštníkem vyžene z hlavy. Pár se natrvalo vrátí do západní Evropy, kde najde druhý domov. – Antibes 1957. Manželé hodně cestují, Martinů komponuje, vychutnává si radost ze života, přírodu, jídlo, slunce. Těžká nemoc jej přivede k základním otázkám lidské existence a k nadčasovým tématům. Zkomponuje vokální oratorium Epos o Gilgamešovi. – Liestal 1959. Při pobytu v nemocnici úředně oddaní manželé uzavřou i církevní sňatek. Bohuslav umírá 28. srpna 1959. Je pohřben na Sacherově pozemku na Schönenbergu. Na náhrobním kříži má napsáno Bohuslav Martinů, český skladatel. – Tělo Bohuslava Martinů bylo v roce 1979 převezeno a uloženo v Poličce. Bohuš se tak konečně vrátil domů... -kk-