Můj otec Antonín Kratochvíl

Antonín Kratochvíl fotí tanečnici Johanu Pockovou v industriálním prostoru. Jeho nejstarší syn Michael Kratochvíl, vyrůstající v Československu, se až do dospělosti domníval, že jeho otec je mrtvý. Poprvé tátu potkal v devatenácti, Antonín jako emigrant o jeho existenci „jenom“ věděl. Michael má smíšené pocity ze skutečnosti, že nejbližší předek patří ke stovce nejuznávanějších fotografů světa, vyhrál mnoho soutěží a spoluzaložil prestižní agenturu Sedm. – Vernisáž VII Photo Agency, Praha, 2016. Antonín představuje Michaela slavným kolegům. Syn označuje otcovy vystavené snímky za „podivné“, divoké, pocitové. Ron Haviv a Ed Kashi hodnotí um „českého“ kolegy, pro něhož je fotoaparát prodloužená část těla. – Kratochvíl starší dohlíží na tisk své monografie. Nad archy s fotkami přizná, že vznikají bez přemýšlení, impulsy mu vycházejí „z podbřišku“: na okamžik pouze zastaví „děj“. Jako reportér působil v oblastech humanitárních katastrof a válečných konfliktů po celé zeměkouli (Afghánistán, Bolívie, libanonský Bejrút, Mongolsko, Sierra Leone, ukrajinský Černobyl, Venezuela, Rwanda a tak dále). Prozrazuje okolnosti zrodu portrétů slavných osobností, Jeana Reno nebo George Clooneyho. Prostřednictvím fotoaparátu sleduje svět a nezavírá oči před realitou, k fotce si „dojde“. – Státní okresní archiv v Lovosicích. Michael pátrá po historii rodiny. Otec se v severočeském městě narodil jako jediný kluk a nejmladší ze tří dětí. Není mu jasné, proč děda, fotograf Jaroslav, odešel v červnu 1945 do bývalých Sudet, kde zbyly po vystěhovaných Němcích prázdné nemovitosti. Archivní dokument dokládá, že se děda stal národním správcem a mohl si splnit sen provozovat vlastní fotoateliér, jenž přebral v roce 1946. Živnosti po roce 1948 však přešly pod národní podnik a ateliér byl zlikvidován. – (Ukázky z filmu) Praha – Vinoř 1999. Antonín prochází městskou část, kam rodinu po perzekuci otce, jemuž znárodnili majetek, komunisté násilím přesídlili do pracovního tábora. Tady mu začala „škola života“. Táta pracoval v továrně, matka v JZD. Na noc obyvatelé stavěli hlídky, aby odháněli hladové krysy. V roce 1953 se rodina mohla odstěhovat. – Praha, Karlín 1999. Přijetí nových obyvatel „buržoazního původu“ odtažitými starousedlíky poznamenal „třídní boj“. Svobodomyslný Antonín odtud toužil zmizet „ven“ i za cenu, že se dá k cirkusu, kam ho však nevzali. Nyní sedí před kostelem svatého Cyrila a Metoděje, kde se modlíval za lepší známky, ale Bůh ho zklamal. – Michael ve svém ateliéru mluví o otci, připodobňuje ho k „vysavači energie“, jenž za sebou občas nechává apokalypsu. Jako fotografa jej obdivuje, jako tátu a dědu o poznání méně. Antonín připustí, že se ženatým synem, který má dvě dcery, nemůže tolik „vorat“. Muži nemají zcela urovnané vztahy, podle Michaela má otec dobré srdce, ale v některých situacích je „posera“ a „řeší jen sám sebe“. – Archiv bezpečnostních složek, Praha. Kratochvíl mladší pročítá spis. StB otce sledovala už od dospívání: neměl dobrou pověst a jezdil s trampy. S jeho matkou Olgou se seznámil v lázních, kde dělal plavčíka. Podle „legendy“ potomka zplodili v poli melounů. – Antonín se snažil těhotnou milenku přesvědčit, aby šla na potrat. V roce 1967 se vzali, ale manželství nefungovalo. Mladík měl ambice, nemohl však studovat, a na radu otce emigroval ještě dřív, než se syn narodil. Z Jugoslávie podle nákresu na toaletním papíru přešel do Rakouska. – Michael se s otcem a jeho mladšími syny Waynem a Gavinem vydají vlakem na rodinný výlet do Rakouska, kde Antonín skončil na osm měsíců v uprchlickém táboře. Muž popisuje divoké poměry ve špinavém zařízení plném štěnic. Hned první den ho okradli a míval tam hlad. Emigranti mezi sebou „bojovali o život všemi prostředky“, dodnes má jizvy po napadení břitvou. – Traiskirchen. Čtveřice dorazí k lágru. Areál bývalé císařské kasárny dnes vypadá udržovaně. Antonín tu přežil, neboť se v dospívání naučil rvát. – (Archiv) Stockholm 1968. Zástupci švédského červeného kříže nabídli běžencům v Rakousku politický azyl a Kratochvíl starší šanci využil. – Michael čte úryvky ze spisu. Na otce donášeli i zahraniční informátoři. – Azylant se uchytil na jihu Švédska jako plavčík v grandhotelu. Tam viděl v televizi záběry z okupované vlasti. – (Archiv) Praha 1968. Zprvu nepochopil, že jde o realitu, záběry považoval za válečný film. Zvažoval návrat domů, ale otec Jaroslav mu to rozmluvil. Po letní sezoně prošel Antonín různými profesemi. – (Ukázky z filmu) New York, 1999. Kratochvíl mluví o existenci ve Švédsku, kde „seděl“ za překupnictví včetně drog. Dnes k tomu dodává: vězení nebylo špatný, mohl odpočívat, dostával jídlo a díky bohatým zkušenostem a představám se mohl oddávat kvalitní autoerotice, v lochu se stal „vizuálem“. – Michael si přeje strávit nějaký čas s otcem sám a přijme jeho nabídku odjet na „pietní cestu“ do Černobylu. Antonín se na místo výbuchu elektrárny často vrací a pořádá tu workshopy. Zamýšlí aparátem „sledovat“ tátu, jak fotí „oblíbenou“ destrukci. Během pobytu by rád probral své dětství a jisté události ze Švédska. Začátky tam měl otec těžké a tvrdí, že se snažil, aby se za ním rodina dostala. – Vesnice vědců, Černobyl. Večer na ubikaci muži probírají privátní minulost. Když Michaelova máma dorazila do Švédska, Antonín byl ve vězení, nepotkali se. Československý stát tlačil, aby dali dítě k adopci, ale šedesátiletí prarodiče se vzepřeli a vnuka se ujali. Michael v Karlíně cítil lásku a bezpečí. Neví, kdy si ho máma vzala zpět. „Odkopnutí“ otcovi rodiče jej pak chodili tajně sledovat ke škole. – Pripjať. Třicet let po havárii atomové elektrárny prochází dvojice zdevastovanou a pustou oblastí. Navštívili ji spolu už před osmnácti roky, ale Michael tu fotí poprvé, tehdy „přísnému“ šéfovi pouze asistoval. Inscenuje sedícího otce, který má předstírat, že čte nalezenou knihu o Leninovi. Při návratu oba procházejí dozimetrické brány, jsou „čistí“. Před lety museli kvůli neviditelné radiaci chodit v ochranných oděvech. – Muži se baví o potomcích. Michaelovi rodičovství změnilo „perspektivu“, některé reportáže, na nichž otci asistuje, by už neunesl. Antonín konstatuje, že když se mu narodil syn Wayne, byl fotit genocidu ve Rwandě. Michaela zajímá, zda otec, o němž tvrdí, že je cynik, někdy brečel. Ten přizná, že tajně na záchodku, když mu zemřel táta. Michael zmíní, že s ním pohnula realita Mongolska a Maroka („děti v kanálech“) na otcových fotografiích, autor cyklu připouští, že sebe i své emoce schovává za aparát. Společně se shodnou, že se při práci ocitli v mnoha obtížných situacích, ale ze všech zatím vyvázli. – (Archiv) Čad 1970. Michael odhaduje, že otec má „dobré instinkty“ z působení ve francouzské cizinecké legii, kam se „ukryl“, když neměl doklady. Kvůli zranění se z terénu, kde zabíjel, vrátil do Marseille. – (Archiv) Marseille 2009. Kratochvíl starší ukazuje hradby, jež zdolal při útěku z legií. – Máma si našla nového partnera, Michaelova otčíma Petra, o tátovi dezertéru dlouho mlžila. Syn nakonec uvěřil, že je mrtvý, a bylo mu to jedno. – (Archiv) Amsterdam 1970. Antonín se dostal do Nizozemska, jež ho oslovilo uvolněnou atmosférou. – (Ukázka z filmu) Amsterdam 1999. Kratochvíl starší dostal v zemi politický azyl. Prochází město, kde půjčenou flexaretou nafotil snímky, jež mu otevřely cestu do druhého ročníku umělecké akademie Gerrit Rietveld Academie. Seznámil se tu s Američankou, svou budoucí druhou manželkou. Na její přání odjeli zkusit štěstí do Kalifornie. – (Archiv) Los Angeles 1973. Antonín za „velkou louží“ fotil módu a muzikanty, měl úspěch. Po čase jej celebrity před objektivem omrzely, prodal studio a za utržené peníze vyrazil na roční „cestu kolem světa“. Mnohá teritoria opouštěl v „bodech zlomu“ (revoluce v Íránu, ruská okupace Afghánistánu). Nonstop fotil. Snímky z Afghánistánu pro časopis Rolling Stone vyhrály národní cenu. – Po návratu do USA a rozvodu se Antonín přestěhoval do New Yorku, kde potkal třetí manželku Jill. – (Archiv) New York 1976. „Velké jablko“ mělo vibraci a energii. – Otec se synem procházejí City. Antonína tu kdysi nadchla inspirující hra světel a stínů, jež vrhaly mrakodrapy. V kariéře pokračoval prací pro prestižní noviny a časopisy. Málokdy se mu stalo, že by se snímky neuspěl. Portrétované celebrity Bob Dylan, Keith Richards, David Bowie nebo Harvey Keitel oceňovaly právě jeho cit pro světlo. Dvojice brouzdá po West 37th Street. Z bistra pozorují „Antonínovu čtvrť“, kdysi „provoněnou“ jatkami a rybím trhem, kde pořídil stovky zdařilých fotek. – Michael Persson, kreativní ředitel, Boston University. Nejlepší Antonínův kamarád a jeho bývalý asistent, fotograf „malý Miky“, vzpomíná na „staré časy“. S Čechem se seznámili v Centru pro nezávislou žurnalistiku. Kratochvíl starší, který spolupracoval mj. s prestižními časopisy Vogue, Rolling Stone, Newsweek, Times Magazine, byl jako jeho „otec“. – V osmdesátých letech se Antonínovi zprotivila sláva a související „mamon“. Rozhodl se věnovat „humanitárním reportážím“ ve východním bloku, vyjma Československa, kam nesměl. – Černobyl – Kupovate. Muži obcházejí původní obyvatele, kteří se po havárii vrátili do oficiálně „zaniklé“ obce. Fotí „bábušku“ a věnují jí bochníky chleba. – Fotografové pokračují v soukromé „revizi“. Mladý Kratochvíl mluví o „bojích“ s matkou, jež mu vyčítala podobu s otcem. Vzpomínají na náhodný telefonát, z nějž syn pochopil, že táta žije, a emoce z prvního setkání. Michael dělal posunovače a do restaurace za otcem, vedle něhož seděla krásná modelka, zdrhnul z práce. Oba šokoval vzájemný, téměř identický vzhled. Hovor byl rozpačitý, neměli se „čeho chytit“, ale otec byl vstřícný a okouzlil ho. – Muži fotí v Černobylu. – Michael za totality uvažoval, že bude emigrovat za otcem, ale po udání přišel o pas a musel na vojnu. Po dvou letech služby v roce 1989 potkal tátu znovu. Snažili se vzájemně „převychovat“. Michaelovi, který prý „nic neuměl“, táta pomohl „najít směr“ a učil ho řemeslu. Dnes jde v jeho „stopách“, ale vlastní cestou, názory otce jako profesionála už ho nezajímají. – (Ukázka z filmu) Antonín konstatuje, že v profesi uspěl, měl talent a nápady. – Čtvrtá manželka Gabriela poznala Antonína na jeho první výstavě v Čechách před třiceti lety, jí bylo dvaadvacet a šarmantní umělec jí učaroval. Doposud neusazený muž po dalším sňatku začal ctít domov a jezdit na reportáže v zemích konfliktů bylo pro něj těžší. O odtažitém vztahu mluví prostřední syn Wayne: dlouho si myslel, že otec pracuje na letišti, protože spolu byli jen málo. Antonín přiznává, že jako rodič selhal, protože se věnoval kariéře. Současná žena si vystačí sama, ale nejmladší syn ho potřebuje. Proto ho doprovází třeba na hokejový trénink. – Kratochvíl starší komentuje zneklidňující záznamy konfliktů v Iráku, Bejrútu, Maroku. V extrémních situacích uměl překonat strach, byl zocelený a se zvěrstvy se dokázal vyrovnat, díky tomu přežil a navíc měl dobrého anděla strážného. – Gabriela popisuje soužití s mužem, kterému na cesty balila neprůstřelné vesty. I doma manžel čelil nočním běsům, býval ostražitý a podléhal obranným „tikům“ (spal oblečený, barikádoval dveře a tak dále). – Podle Michaela citlivý otec málokdy nechá nakouknout pod svou pečlivě vybudovanou ochrannou vrstvu. – Michael s dcerou navštíví Antonína, který se zotavuje v nemocnici z vážného kolapsu. V roce 2017 mu selhaly všechny orgány kromě srdce a byl týdny v umělém spánku. „Restartovaného“ muže krize přivedla k jisté pokoře a k revizi dosavadních hodnot: fotografování ho živilo, ale není tak důležité, jistotou je pečující žena. – Doma Kratochvíl starší sleduje televizní reportáž o sobě: americké kolegyně ho nařkli ze sexuálního obtěžování v aféře #MeToo. Na protest se vzdal členství v agentuře VII. Gabriela dodává, že ostatní obvinění uzavřeli s údajnými oběťmi dohodu, ale Antonín se nemohl bránit. Muž o „jedovaté atmosféře“ v Americe už nepřemýšlí. Podle Waynea se Spojené státy změnily v policejní stát. Kauza otci ublížila, přišel o kamarády, ale tvůrčí reputaci má i nadále. – Rwanda 2018. Kratochvíl starší se vrací do Rwandy. Jako fotoreportér zde sledoval jednu z největších celosvětových genocid, nyní má pro nadaci The Peace zmapovat změny, fotí zabijáky, žijící s těmi, kteří jejich řádění přežili. Mluví o brutální realitě a o odvrácené tváři lidstva, již vnímá přes „kameru-cedník“. Sugestivním stylem fotografií usiluje o určité sdělení, považuje za úspěch, když divák pozná jeho rukopis. – Vernisáž agentury 400 ASA, Praha roku 2019. Neúnavný oceňovaný fotograf založil s kamarády novou agenturu, nazvanou po oblíbeném negativu. Společně vystavují v Národní galerii ve Veletržním paláci. Třiasedmdesátiletý umělec bilancuje. Pohyboval se na hraně, málem byl zločincem, ale fotografování, jemuž se věnuje dobrých čtyřicet pět let, ho zachránilo. Ženy přicházely a odcházely, ale pro syny, vlastní krev, měl „být víc“. – Michael brouzdá po pobřeží oceánu. S otcem jej pojí intenzivní, ale rozporuplný vztah... -kk-