Nic bych neměnila

Kateřina se jako malé dítě dostala do Dětského centra ve Strančicích. Narodila se s vrozenou vadou omezující pohyb, takzvanou artrogrypózou, tedy se ztuhlostí končetinových kloubů způsobující zakrnělost svalů. Biologičtí rodiče o ni odmítli pečovat. – Dospělá Kateřina, upoutaná na vozík, tráví čas se svou adoptivní rodinou v Písku. Trvale bydlí v Praze. – Manželům Janě a Vladimírovi Morozovým se narodily tři děti. To jim nezabránilo v adopci dalších dvou: Marka a právě Kateřiny. – Kateřina vypráví, že vždy věděla, že je adoptovaná. Vůči biologickým rodičům necítí zášť, přestože se o ni nikdy nijak nezajímali. – Vzhledem ke Kateřininu handicapu fungovala Jana jako pěstounka vlastně až do konce dívčina bakalářského studia. – Morozovi váhali ujmout se handicapovaného dítěte, rozhodlo až osobní setkání, kterého se zúčastnily také jejich vlastní děti. – Kateřininy nevlastní sestry vzpomínají, jak se s novým sourozencem sžívaly. Líbila se jim její schopnost používat k manuálním úkonům ústa místo rukou a sestru v tom napodobovaly. Nejmladší dcera Morozových Šárka vůbec nevnímala, že je Katka adoptovaná. Marek vypráví, jak početnost dětí v rodině způsobovala, že matka byla skoro vždy na někoho nazlobená. Jana ale říká, že výchova a starost o děti pro ni vždy představovaly životní poslání. – Kateřina navštíví bývalý areál domova ve Strančicích, v němž strávila prvních pět let života. Ředitel Pavel Biskup vzpomíná, že byla navzdory motorickému handicapu neobyčejně milým a přátelským dítětem. – Věduna Bubleová ze Střediska náhradní rodinné péče vypráví o úsilí najít Kateřině novou rodinu. Byla by nejšťastnější, kdyby žádné dětské domovy nebyly potřeba a všechny děti mohly žít ve funkční rodině. – Jana mluví o přednostech pobytu v náhradní rodině oproti institucionální péči. Podle ní se mnoho lidí bojí pěstounství kvůli neuvěřitelné byrokracii, která je s ním spojená. Domnívá se také, že v sociální správě bohužel mnohdy pracují i lidé, pro které jde o pouhé zaměstnání, nikoliv poslání. – Vladimír hraje na kytaru. Spolu s dcerou zpívají píseň o důvěře v Boha. Morozovi jsou věřící rodinou. Kateřina mluví o tom, jak důležitá pro ni byla víra při vyrovnávání se s vlastními fyzickými omezeními. – Po absolvování základní školy v Písku začala Kateřina studovat střední školu při Jedličkově ústavu v Praze. Když se v reportáži k výročí ústavu médiím zmínila, že ji láká filmový střih, oslovil ji rektor Filmové akademie Miroslava Ondříčka, sídlící v jejím domovském městě, s nabídkou studia. To poté skutečně úspěšně absolvovala. – Kateřina pracuje ve vývojářské firmě Newton Technologies. Práce ji baví, vedení je s ní velmi spokojeno, do kolektivu dobře zapadla. Kolegové i nadřízení si s ní vyzkoušeli jízdu na invalidních vozících. – Kateřina je Janě vděčná za to, že ji naučila samostatnosti. V některých věcech je však nevyhnutelně odkázaná na pomoc své spolubydlící, kterou je biologická dcera Morozových, Kateřinina jmenovkyně. – Kateřina se účastní protestu proti nízkým příspěvkům na péči před Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Mluví o omezeních, která handicap přináší. Svůj život však považuje za plnohodnotný. Rodina ji naučila vážit si toho, co má. – Kateřina by se ráda provdala a měla děti. V minulosti již prožila dva kratší vztahy. Druhý z nich skončil bohužel kvůli odporu přítelovy matky, která si nepřála, aby měl její syn vztah s handicapovanou dívkou. – Kateřina potká v metru spolužáka z Jedličkova ústavu Tomáše. Vždy se prý jeden druhému líbili, byť spolu nikdy nechodili. – Kateřina vysvětluje, že z náboženských důvodů odmítá mít sexuální styk před sňatkem. – Na Staroměstské radnici Kateřina přebírá čestný diplom pro zdravotně postiženého zaměstnance roku. – Jana zmiňuje, jak jí dcera často říká, že vlastně nelituje svého handicapu, protože jinak by se nedostala k Morozovým. Jana věří, že vše je součástí Božího záměru. Říká, že Bůh dokáže naplnit pohár života až po okraj a Kateřině přeje, aby ten příslovečný pohár v jejím případě přetekl, tedy aby byla v životě co nejšťastnější. Těší se, že v nebi ji jednou Kateřina porazí v běžeckém závodě. – Středisko náhradní rodinné péče se od roku 1994 věnuje opuštěným a ohroženým dětem. – Jeho posláním je změnit současný systém ústavní péče a nahradit ho péčí rodinnou. – Čím dříve se opuštěné dítě dostane z ústavní péče, tím větší má naději prožít šťastný život. – Právě teď je za zdmi ústavů 8 000 dětí. Čekají na naši pomoc. – Dejme jim, prosím, společně naději na nový domov.