Střihový dokument Československá pohádka sestavil francouzský scenárista a cinefil Christian Paigneau (nar. 1970). Film se soustředí na osudy Jana Procházky (1929–1971), spisovatele a scenáristy, jenž se od nadšeného budování socialismu dostal až k naprosté deziluzi z režimu, který jej nakonec zahubil. Skrze Procházku Paigneau předestírá komplexní obraz československé kinematografie šedesátých let. – Stylisticky čistý snímek se skládá výhradně z archivních záběrů, které doplňuje režisérův komentář a mluvené vstupy historiků i pamětníků. Je zde zřejmá autorova fascinace československou novou vlnou a soudobými československými filmy obecně. Paigneau si vybírá ikonické záběry a pomocí střihu mezi nimi vytváří pozoruhodný a mnohdy vtipný dialog. Některými ilustruje dobové společenské okolnosti, jiné nechává na diváka hypnoticky působit bez širšího kontextu. – Poučenému českému divákovi nepřináší dokument mnoho nových informací. Tvůrcům se nicméně podařilo sugestivním způsobem zprostředkovat dobovou atmosféru a především vystihnout obsahovou hloubku i vizuální krásu citovaných filmů.
Většina lidí se oddává přeludu dvojí víry: Věří zároveň v nepomíjivost paměti… a v možnosti ji napravit. Pravda je právě opačná: Všechno bude zapomenuto a nic nebude napraveno. Milan Kundera – Žert. – Na veřejné schůzi v březnu 1968 ohlásil spisovatel a scenárista Jan Procházka konec cenzury v Československu. – Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa předznamenala konec československé nové vlny a celého československého filmového zázraku. Stala se osudnou také pro Jana Procházku, jehož život, rozkročený mezi členstvím v Ústředním výboru Komunistické strany Československa a k režimu kritickou tvorbou, se s dráhou mezinárodně známějších filmařů nové vlny všemožně prolínal. Procházkovy osudy jako by byly otiskem osudů celé jeho země. – Procházkovy dcery, Iva a Lenka, vysvětlují, jak blízce film Ať žije republika reflektuje dětství jejich otce. – Pražská FAMU se v šedesátých letech stala ostrůvkem tvůrčí svobody ve stále nedemokratickém Československu. – Iva Procházková vypráví o vstupu svého otce do komunistické strany. Podle ní nemohl tušit, jakou podobu režim získá. – Historici popisují vývoj Procházky jako typického komunistického intelektuála padesátých a šedesátých let. Jeho raná filmová tvorba se nesla v duchu doznívajícího socialistického realismu. Kolem roku 1961 se však i v československé kinematografii začaly ve velkém objevovat hlubší a nápaditější snímky. Jedním z nich bylo Trápení, první z mnoha společných filmů Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni. Místo komunisticky angažované tvorby se spisovatel začal věnovat tématům bližším jemu samotnému, jako dětství, dospívání, osobní nejistota, ale brzy také kritická reflexe nedávné minulosti. – Československé snímky získávaly úspěch na obou stranách železné opony. Zanedlouho bylo jasné, že se v zemi odehrává skutečný filmový zázrak. Zatímco režim se pokoušel jednotlivce učinit co nejvíce bezvýznamným, filmaři jej stavěli přímo do středu svého zájmu. – Sílící novou vlnu sledoval Procházka se zájmem. Mladí filmaři možná ovlivnili jeho vlastní styl. – Iva Procházková vidí ve filmu Noc nevěsty, pochmurném obrazu kolektivizace, vyrovnávání se jejího otce s vlastní minulostí. Procházka se totiž jako ředitel státního statku združstevňování účastnil. – Historici hovoří o tom, jak filmy z šedesátých let reflektují přechodná uvolňování a zase utužování cenzury. Odrážejí realitu, ale často pomocí jinotajů, intertextuálních odkazů, surrealismu. – Mladší generace filmařů si vůči Janu Procházkovi jako režimnímu prominentovi zachovávala odstup. Procházka ovšem vedl ve Filmovém studiu Barrandov tvůrčí skupinu, která je podepsána mimo jiné pod několika významnými díly nové vlny. Měl zásluhu na tvůrčím nástupu Pavla Juráčka a Jana Němce. – Některé tehdejší filmy, zejména Sedmikrásky Věry Chytilové a O slavnosti a hostech Jana Němce, vyvolaly nepřátelskou reakci režimu a ani v uvolněných poměrech se téměř nepromítaly. – V březnu 1968 Procházka veřejně mluvil o zrušení cenzury a o nutnosti svobodné výměny názorů. Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku ale zmařil veškeré naděje demokratizující se společnosti. – Film Ucho, vrcholné Kachyňovo a Procházkovo dílo, vznikl již v utužující se normalizaci a bez naděje na uvedení v kinech. Spisovatel, už tak vnímaný jako nepřítel staronového režimu, se provokativním scénářem definitivně připravil o možnost dále oficiálně tvořit. Ucho, stejně jako mnohé další filmy, skončilo v pomyslném trezoru a po následujících dvacet let nesmělo být uváděno. – Státní bezpečnost proti Procházkovi brzy zahájila dezinformační kampaň. V roce 1971 spisovatel podlehl rakovině. Juráček si tehdy do deníku poznamenal, že jej „měl rád až po osmašedesátém“. – Československý filmový zázrak normalizaci nepřežil. Výjimečná díla, která stvořil, však ano.
Ve filmu jsou použity ukázky z následujících snímků uložených v Národním filmovém archivu: Anděl blažené smrti (1965; režie Štěpán Skalský), Ať žije republika (1965; režie Karel Kachyňa), Až přijde kocour (1963; režie Vojtěch Jasný), Bloudění (1965; režie Jan Čuřík, Antonín Máša), Černý Petr (1963; režie Miloš Forman), Česká rapsodie (1969; režie Vojtěch Jasný), Ďáblova past (1961; režie František Vláčil), Dějiny československé kinematografie II: Zvukový film do roku 1945 (1968; režie Vojtěch Količ), Démanty noci (1964; režie Jan Němec), Děti (1960; režie Jiří Papoušek), Dovolená s Andělem (1952; režie Bořivoj Zeman), Ecce homo Homolka (1969; režie Jaroslav Papoušek), Fádní odpoledne (1964; režie Ivan Passer), Hmoty zítřka (1960; režie Vladimír Kabelík), Holubice (1960; režie František Vláčil), Hoří, má panenko (1967; režie Miloš Forman), Hudba z Marsu (1955; režie Ján Kadár, Elmar Klos), Intimní osvětlení (1965; režie Ivan Passer), Každý mladý muž (1965; režie Pavel Juráček), Když má svátek Dominika (1967; režie Jan Valášek), Kočár do Vídně (1966; režie Karel Kachyňa), Krabice filmu (1958; režie Václav Sklenář), Lásky jedné plavovlásky (1965; režie Miloš Forman), Lidé jako ty (1960; režie Pavel Blumenfeld), Marketa Lazarová (1967; režie František Vláčil), Mládí a krása (1960; režie Jiří Papoušek), Mučedníci lásky (1966; režie Jan Němec), Naděje (1963; režie Karel Kachyňa), Návrat ztraceného syna (1966; režie Evald Schorm), Nejkrásnější věk (1968; režie Jaroslav Papoušek), Nikdo se nebude smát (1965; režie Hynek Bočan), Noc nevěsty (1967; režie Karel Kachyňa), O něčem jiném (1963; režie Věra Chytilová), O slavnosti a hostech (1966; režie Jan Němec), Ostře sledované vlaky (1966; režie Jiří Menzel), Ovoce stromů rajských jíme (1969; režie Věra Chytilová), Perličky na dně (1965; režie Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš), Postava k podpírání (1963; režie Pavel Juráček, Jan Schmidt), Případ pro začínajícího kata (1969; režie Pavel Juráček), První občasník (1961; režie Jiří Menzel, Věra Chytilová, Pavel Mertl, Jan Schmidt, Evald Schorm, Jiří Hraběta, Karel Němec), Pytel blech (1962; režie Věra Chytilová), Sedmikrásky (1966; režie Věra Chytilová), Šest otázek pro Jana Wericha (1964; režie Dušan Hanák), Spalovač mrtvol (1968; režie Juraj Herz), Strakonický dudák (1955; režie Karel Steklý), Šumavská suita (1965; režie Zdeněk Kopáč), Touha (1958; režie Vojtěch Jasný), Trápení (1961; režie Karel Kachyňa), Ucho (1969; režie Karel Kachyňa), U nás v Mechově (1960; režie Vladimír Sís), Valčík pro milión (1960; režie Josef Mach), Valerie a týden divů (1970; režie Jaromil Jireš), Veliká příležitost (1949; režie K. M. Walló), Všichni dobří rodáci (1968; režie Vojtěch Jasný), Vysoká zeď (1963; režie Karel Kachyňa), Zabitá neděle (1969; režie Drahomíra Vihanová), Závrať (1962; režie Karel Kachyňa), Žert (1968; režie Jaromil Jireš), Zítra se bude tančit všude (1952; režie Vladimír Vlček). Použity jsou ukázky z filmů uložených ve Slovenském filmovém ústavu: Dobrý deň Sorrento (1969; režie Štefan Ondrkal), Katka (1948; režie Ján Kadár), Každý týždeň sedem dní (1964; režie Eduard Grečner), Nylonový mesiac (1966; režie Eduard Grečner), Obrazy starého světa (1972; režie Dušan Hanák), Organ (1964; režie Štefan Uher), Panna zázračnica (1966; režie Štefan Uher), Prípad Barnabáš Kos (1964; režie Peter Solan), Slávnosť v botanickej záhrade (1969; režie Elo Havetta), Slnko v sieti (1963; režie Štefan Uher), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969; režie Juraj Jakubisko). Dále je užit úryvek z dokumentárního snímku Ein Anlaß zum Sprechen (1966; režie Haro Senft), poskytnutého Deutsche Kinemathek Berlin, z pamfletu Československé televize Svědectví od Seiny (TV–1971; režie Karel Kohout) a další ukázky, poskytnuté Národním filmovým archivem, Slovenským filmovým ústavem, Českou televizí, ústavem Institut National de l'Audiovisuel a Sveriges Television. Rovněž jsou využity fotografie poskytnuté Českou tiskovou kanceláří, Národním filmovým archivem (fotografie Jaromíra Komárka, Jindřicha Panáčka, Karla Šebíka), Slovenským filmovým ústavem, firmou Terryho ponožkami (plakáty Bedřicha Dlouhého, Františka Forejta, Jiřího Hilmara, Josefa Hvozdenského, Karla Vacy, Stanislava Vajce, Zdeňka Zieglera) a pocházející ze soukromých sbírek Ivy Procházkové, Lenky Procházkové a Karla Fuksy.
dcera Jana Procházky
dcera Jana Procházky
filmová historička
historik
filmový historik
filmová historička
kameraman
filmový historik
Tereza Brdečková, Ivana Pauerová (ČT), Anneli Kustfält /ž/ (redaktorka SVT)
Jan Hrubý
Françoise Bernard /ž/, Aurélie Noury /ž/
Morgane Bonnaud /ž/, Pierre Montali
Václav Flegl, Petr Plechač, Yann Ruffieux (záznam komentáře), Baptiste Guichot (mix zvuku)
Pixel & Décibel (obraz a zvuk), Christelle Bordat /ž/ (Pixel & Décibel), Guillaume Parrain (Pixel & Décibel)
Jiří Vlach (ČT)
Julie Meigniez /ž/ (Talweg), Vincent Gazaigne (Talweg), Simona Kadrnková (Sirius Films), Václav Kadrnka (Sirius Films)
Sabine Lange /ž/ (vedoucí programu Arte), Claire Isambert /ž/ (vedoucí programové skupiny Arte), Alena Müllerová (kreativní producentka ČT), Peter Dubecký (generální ředitel SFÚ)
Heike Lettau /ž/ (Arte), Yvette Durrenberger /ž/ (Arte), Zdeněk Hala (ČT), Michaela Ledecká (ČT)
Martin Pavol Repka (Sirius Films), Vincent Dammann (Talweg)
Yoann Crez (grafické práce)
Světlana Tvrdíková (rešerše archivních materiálů ČT)
David Čeněk, Markéta Hodoušková
Czech-In Film Festival
Thomas Février
Hudba k písni Mirko Miki Ryvola
Text písně Mirko Miki Ryvola
Zpívá skupina Hoboes
Československá pohádka
Československá pohádka
A Czechoslovak Fairy Tale
Un conte de fées tchécoslovaque
film
dokumentárnídistribuční
historický, střihový, umělecký
Francie, Česká republika
2022
2021
začátek natáčení 31. 5. 2021
konec natáčení 6. 6. 2021
konec distribučního monopolu 16. 3. 2033
slavnostní premiéra 10. 3. 2023 (Francouzský institut, Praha)
distribuční premiéra 16. 3. 2023 /přístupné bez omezení/
festivalová premiéra 31. 7. 2023 (49. Letní filmová škola Uherské Hradiště /kino Mír/)
Film Christiana Paigneaua.
Talweg, Sirius Films, Arte (koprodukce), Česká televize (koprodukce), Tvůrčí producentská skupina Aleny Müllerové (Česká televize), Slovenský filmový ústav (spolupráce)
Sveriges Television, Státní fond kinematografie ČR, Procirep – Společnost producentů, Angoa, Centre National du Cinéma et de l'Image Animée, Région Île-de-France, Région Grand Est (scénář), Centre de résidence de l'Écriture à l'image Prieuré de Saint-Quirin (scénář), Direction régionale des affaires culturelles Grand-Est (scénář), Département de la Moselle (scénář), Commune de Saint-Quirin (scénář)
Arte G.E.I.E., Talweg S.à.r.l., Sirius Films s.r.o., Česká televize, Slovenský filmový ústav
dlouhometrážní
68 min
DCP 2-D, MP4
1:1,85
barevný
zvukový
5.1, digitální zvuk
česká
česky, francouzsky, slovensky
české
české