Holka Ferrari Dino

Filmový režisér se před plátnem, na nějž se promítají dokumentární záběry, zlobí do kamery na štáb. – Režisér vzpomíná na události z 21.8.1968, kdy ho ve čtyři ráno probudil z kocoviny telefonát kamaráda, že Sověti okupují Prahu. Vyrazil pak ve svém Fiatu 850 Sport Spider Bertone k Ústřednímu výboru KSČ a pak k rozhlasu. – Domluvil se telefonicky s produkční Krátkého filmu Mášou Charouzdovou, která mu s kameramanem přivezla čtyři kotouče materiálu. On pak vyhledával situace a natáčeli starou ruční kamerou realitu, jakoby dělali hraný film. Všude vládl zmatek, zněla střelba a výbuchy. Na dlažbě byla krev. Když si filmařů všiml ruský oficír, natáčeli dál z bytu ve třetím patře domu u rozhlasu. Poslední záběry patřily dvěma mrtvým v průjezdu, přikrytým vlajkami. Když už nebylo na co točit, vyrazil režisér do bytu svých rodičů na Vinohradské. Otec mu doporučil, aby materiál ihned vyvezl za hranice. On se spojil s přítelem z italské ambasády. Pak zavolal kamarádce Janě Lichtenbergové (Lichtě), která tehdy měla za milence syna italského velvyslance Enrica. Všichni tři se sešli na ambasádě, kde jim kamarád dal papíry. Pak ve dvou autech vyrazili k hranicím, přes něž prý měli Italové volný průjezd. – Režisér vzpomíná na Janu. Byla tak úžasná (a také tak nedostupná) jako bylo auto Ferrari Dino z limitované série, sen všech mladíků. Režisérův fiat byl nazýván ferrarim chudých. – Jana na čas přesedla k režisérovi a on jí neúspěšně vyznal lásku. Při zastávce v hospodě došlo k hádce, když Enrico objevil krabice s filmem. Odmítal s nimi jet, neboť se obával průšvihu. Jana však byla neústupná. – Na hranicích dvojice bez problému projela, avšak režiséra, předstírajícího, že je Ital, pohraničníci nepustili. Jana se k němu vrátila, nenápadně vzala pytel s krabicemi a přešla přes hranici zpět k Enricovi. Zoufalý režisér pak řekl pohraničníkům pravdu. Protože měl platný pas a vízum do Rakouska, pustili ho a on pak dvojici našel v rakouské restauraci. Společně dojeli do Vídně do televize. Režisér znal jejího ředitele dr. Helmuta Zilka, pro nějž předtím pracoval. Předal mu zadarmo materiál, který šel okamžitě do laboratoře. Později si film bez zvuku promítli. Rakouská televize ho zařadila ihned do vysílání a pak i další televize. Viděla jej asi miliarda diváků, tedy víc lidí, než vidělo Spielbergovy filmy. – Zilk nabídl trojici ubytování v nóbl hotelu. Režisér tam napsal vzkaz Janě a Enricovi, že je miluje, a vrátil se do Československa. Odjížděl s pocitem, že zachránil svět, ale láska mu utekla. – Později se rozhodl spojit materiály z okupace s dokumenty z doby před srpnem a realizoval snímek Oratorio pro Prahu (1968), který byl s úspěchem uveden spolu s Formanovou hořkou komedií Hoří, má panenko v New Yorku i v americké distribuci. Tehdy s Formanem a Kadárem odmítli nabídku šéfa Paramountu v domnění, že dostanou lepší. – Režisér vzpomíná na rozhovor s Claudem Chabrolem v newyorském hotelu Algonquin. Podle Francouze si Rusové jen vzali to, co jim patřilo, neboť kam vjedou se svými tanky, tam je to jejich (a bylo to tak už od roku 1945). Kamarád prý má točit jen hrané filmy a vykašlat se na politiku. – (Viz začátek) Režisér před plátnem křičí, aby to štáb stopl. Má toho dost, jde na večírek. – Jan Němec konstatuje, že od té doby uplynulo čtyřicet let. Je rád, že může natáčet obskurní malé filmy. Touží však po velkém snímku o ruském miliardáři, o jeho milenkách a o brankáři Čechovi, v němž by odhalil zákoutí kremelské politiky. Ale porušil by tím Chabrolovo pravidlo. Nakonec si znovu připomene Janu, krásnou holku Ferrari Dino. -tbk-