Osmdesát dopisů

Anotace

Debutující režisér Václav Kadrnka (nar. 1973) v autobiografickém rodinném dramatu rekonstruuje jeden den v komunistickém Československu tak, jak ho prožil ve svých čtrnácti letech. Prakticky jediným dalším aktérem vyprávění je matka dospívajícího hrdiny. Dvojice během onoho dne absolvuje další pochůzky po úřadech, od nichž se matka snaží získat povolení vycestovat do Velké Británie. Každou volnou chvilku žena tráví psaním dopisu manželovi, který tam nedávno emigroval. Se synem ji spojuje mlčenlivé, pevné pouto. Emocionálním vrcholem dne pak není úspěch v jednání s úřady, ale četba manželova/otcova dopisu. – Než se Kadrnkovým v roce 1988 podařilo vycestovat, napsala režisérova matka manželovi několik desítek dopisů. Ten, na němž pracovala 29. března 1987, byl čtyřicátý čtvrtý. – Film nezobrazuje 80. léta pomocí obvyklých prvků (chybějí v něm rudé hvězdy, uniformy VB i budovatelské nápisy na ulicích). Autor si při popisu komunistické reality vystačí s monotónní barevností, chladnou odcizenou atmosférou a akcentovanými detaily a zvuky (např. zabouchávaných dveří). Záměrná absence „příznačných“ dobových reálií posouvá vyprávění do obecnější roviny, k abstraktnímu existenciálnímu dramatu. Minimalistický, úsporný, jemně cizelovaný komorní snímek pracuje s přesahem ke spirituálnímu poselství, svázanému s pocity stesku a touhy, jež sdílí rozdělená rodina. Využívá i svébytného, přetržitého rytmu vyprávění, spojeného se střídáním „nekonečného“ čekání a pohybu (jízda autobusem, rychlá chůze). Hybatelkou veškerého dění je přitom matka, naplňující s mlčenlivým odhodláním přesně stanovený plán pochůzek. – Snímek sice pracuje s esencí normalizační zkušenosti, ale sotva osloví diváky tematicky obdobných, ale „uživatelsky přátelštějších“ snímků typu Občanského průkazu. Má však zřejmě nakročeno k mezinárodnímu úspěchu, čemuž napomáhá reflexí absurdní vypravěčské poetiky 60. let i evropské „duchovní“ kinematografie (např. Andrej Tarkovskij). Svědčí o tom i jeho zcela mimořádné uvedení v sekci Forum na MFF v Berlíně 2011. Film, který vznikl skutečně nezávisle na strukturách české kinematografie, pomohli debutujícímu autorovi dovést k výslednému, poněkud odosobněnému tvaru zkušení spolupracovníci; vedle kameramana Braňa Pažitky především dramaturg a scenárista Jiří Soukup, který se zasloužil o filmy Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem a Sentiment. – Do hlavních a vlastně takřka jediných rolí obsadil režisér neherce s profesionální hudební zkušeností, kteří neobvyklým způsobem dokázali zviditelnit intimní vazbu mezi matkou a synem. Zvláštní uznání zaslouží zejména známá cimbalistka a zpěvačka Zuzana Lapčíková.Rastafariáni v Etiopii oslavovali sedmdesáté třetí výročí korunovace posledního etiopského císaře Haile Selassieho, kterého považují za ztělesnění Boha a spasitele afrického lidu. Rastafariáni, kteří nejčastěji pocházejí z Karibiku, Spojených států a Velké Británie, začali do Etiopie přicházet v roce 1955, kdy se Haile Selassie rozhodl věnovat pět set hektarů půdy všem Afričanům, kteří se budou chtít vrátit tam, odkud byli kdysi jejich předkové odvlečeni do otroctví. Darovaná území se nacházejí v malém jihoetiopském městě Shashemene a pro rastafariány, kteří se tam usadili, představuje nový život v Etiopii naplnění jejich víry.

Obsah