Hrad z písku

Před zchátralým velkým domem zapaluje matka svíčky na hradu z písku. Její dcerka předčítá o Babylonské věži. Večer matka hraje na klavír, dcerka jí leží u nohou. Ráno obě chytají ryby. Když spatří v ohybu řeky loďku, ukryjí se v domě. Zavřou dveře i okna. K domu přijde cizinec s elegantní překladatelkou. Marně se však dobývají dovnitř. Muž spatří za oknem matku a mluví k ní (fiktivní) cizí řečí. Žena odmítá otevřít: má obavy, že by se všechno opakovalo znovu. Překladatelka tlumočí mužova slova: dlouho ji hledal a konečně ji našel. Matka je okouzlena: „Věděl o mně na takovou dálku...“ Cizinec zapálí svíčky na hradu z písku. Se svou průvodkyní stráví noc venku. Až ráno jim obyvatelky domu otevřou. Pochopily, že dvojice by zřejmě stejně neodešla. U čaje překladatelka mluví o tom, jak si ji cizinec najal v agentuře a jak je hledali. Netají se svým odporem k domu a k jeho obyvatelkám. – Cizinec pozoruje dívenku, která si píše u své skrýše na zahradě. Dcerka tuší, že matka je k muži přitahována, a varuje ji: „Dej si na něj pozor... Nikdy mu úplně neporozumíš.“ – Překladatelka se nastěhovala do dívčina pokoje. Tváří se na holčičku vlídně, ale vzápětí jí vynadá, že strká nos do jejích věcí. – Matka hraje před cizincem na klavír. Vyruší je překladatelka. – Podle dcerky matka neumí číst ani psát, nestará se ani o vaření, ani o úklid. Žena to přeloží. – Ráno dítě tajně sleduje muže s překladatelkou při rozhovoru v posteli: ona na něj naléhá, on ji uklidňuje. Cizinec dívku spatří a později ji objeví v zahradě u její skrýše. Odnese ji v náruči dovnitř a udělá jí snídani. Dívka pak odjíždí na kole do školy. – Muž dlouze pozoruje spící matku, která se na něj po probuzení usměje. – Obě ženy sledují z okna cizince v louce plné chrp. Při návratu ze školy se k němu přidá dívenka a on si s ní na louce hraje. Matka pochybující překladatelce tvrdí, že věří na zázraky, jež mohou být jen dobré. – Dcerka objeví ve skrýši panenku z kapesníku, kterou jí udělal cizinec. – Muž zastihne matku při koupeli v plechové vaně. Žena se před ním vůbec nestydí. Vyruší je stále více žárlící překladatelka. – Matka si vybírá šaty a dcerka jí čte dopisy od babičky z Moringenu, jež si píše sama. Žena se dívence omlouvá za to, jak málo se o ni stará. – Čtveřice se sejde u stolu s množstvím připravené syrové zeleniny. Matka pozoruje cizince, jak s rozkoší a hltavě jí. Překladatelka jí sice distingovaně, ale poživačně. Během jídla tlumočí mužova slova o jeho domě a o jeho dětství. A pak také o jeho zoufalém hledání jedinečné lásky. Překladatelka se rozpláče a zmlkne. – Dívenka se ráno probouzí na střeše. Z výšky pozoruje muže při štípání dříví a vzpomíná na otce, který od nich odešel. Společně se potom dívají na překladatelku, která se se smíchem sprchuje pod konví. – Muž se prochází s matkou. Mluví k ní, ale ona mu vůbec nerozumí. Jeho to rozčilí tak, že ji udeří. Žena s pláčem přiběhne k domu, kde ji překladatelka pokrytecky utěšuje: všichni muži jsou stejní, ani tento není jiný. – Dívenka je s hostem na loďce. – Cizinec s matkou leží na louce. Probudí je překladatelka. Tvrdí, že je pro ně nepostradatelná, ale nepřiměje se přeložit matčino vyznání. – Večer dcera opět tajně pozoruje dvojici v posteli. Předstírá kašel a pošle matku pro sirup k mužově posteli. Chce, aby ho viděla s druhou ženou. Muž spí sám, ale matka tam najde překladatelčinu náušnici. Matka dcerce vyčítá, že je stejná jako babička: chtějí ji chránit, ale přitom ji svými „dobrými skutky“ pozvolna zabíjejí. – Matka ráno vášnivě vyčítá cizinci, že ji zradil. Chce, aby odešel. – Překladatelka uzavře s dcerkou spojenectví. Obě mají stejný cíl: chtějí, aby vše bylo jako dříve. – Dvojice se mezitím usmíří. Poslepu se vzájemně krmí. Dívka, navedená překladatelkou, strčí cizinci do úst živého cvrčka. Muž ho mlčky sní. – Večer matka požádá druhou ženu o překlad: „Chtěla bych vás milovat, ale bojím se, že by se všechny ty hrůzy mohly znovu opakovat.“ Muž se náhle zvedne a odejde. – Ráno dívka cizince hledá, marně však volá v jeho řeči. – Překladatelka je okouzlena přírodou. Chce tu zůstat a naučit se řeči zvířat. – Ženy spolu krájejí brambory a baví se o významu a smyslu slov. Překladatelka přizná, že matčinu včerejší větu „drobně“ pozměnila. Místo „chtěla bych vás milovat“, přeložila „nikdy vás nebudu milovat“. Marně se hájí, že nechtěla ženě ublížit. Matka ji vyhodí. – Překladatelka odchází se svým kufrem. Na pramičce se vrací cizinec. Najde na louce matku s dcerou. Lehne si k nim. Nastane zázrak porozumění: dospělí si dokážou říci (každý v řeči toho druhého): „Mám tě rád.“ – „Slova, slovíčka, lepší než pastičky na myši,“ říká si překladatelka, jdoucí po dálnici plné aut. – A dívenka dál píše dopisy jako babička z Moringenu, a na zdi v domě visí starý obrázek Babylonské věže... -tbk-