První filmy Vojtěcha Jasného stejně jako zbytek dobové produkce oslavovaly budování socialismu. Jednalo se o dokumenty, které jeden z prvních absolventů FAMU od konce čtyřicátých let tvořil v tandemu s Karlem Kachyňou. Během zájezdu s Armádním uměleckým souborem například natočili několik optimistických portrétů života v Číně.
Jasného samostatným hraným debutem byl snímek z vojenského prostředí Zářijové noci (1956) podle předlohy Pavla Kohouta. O rok později napsal první synopsi k moderní pohádce o touze a spravedlnosti Až přijde kocour. Na její realizaci ovšem došlo až v roce 1963.
Mezitím Jasný natočil poetickou Touhu (1958), kterou se poprvé nápadněji vydělil z domácí kinematografie padesátých let, a komediální Procesí k panence (1961). Obě díla předznamenala Kocoura – Touha svým lyrickým humanismem, Procesí humorem a satirickými tóny.
Příběh filmu Až přijde kocour je zasazen do malebného českého městečka (natáčení probíhalo v Telči), kam přijíždí kouzelník s artistkou Dianou a kocourem schopným odhalit skryté vlastnosti dospělých. Pod pronikavým pohledem magického zvířete se každý vybarvuje podle jeho pravého charakteru: lháři zfialovějí, milenci zčervenají, zloději zešedivějí…
Když je kouzelné zvíře uneseno lidmi s podlými úmysly, děti z místní školy se pouštějí do jeho záchrany.
Spoluautory scénáře byli Jiří Brdečka a představitel hlavní dvojrole moudrého vypravěče a kouzelníka Jan Werich. Pro něj šlo o první větší filmovou příležitost od pohádky Byl jednou jeden král… (1954). Nestárnoucí podobenství o pokrytecké morálce dodnes oslovuje diváky nejen Werichovou bodrostí, ale též obrazovým cítěním Vojtěcha Jasného.
Na výtvarném konceptu s režisérem úzce spolupracoval kameraman Jaroslav Kučera. Množství novátorských trikových scén, vyžadujících mimo jiné použití speciálních barevných líčidel, vedlo k prodloužení doby natáčení. Kučerovo čarování s barevným materiálem je zároveň předzvěstí neméně pozoruhodných optických triků, jež využije při natáčení filmů Věry Chytilové Sedmikrásky (1966) nebo Ovoce stromů rajských jíme (1969).
Jasného satirickou moralitu hýřící barvami i důvtipnými slovními obraty v květnu 1963 jako první zhlédli návštěvníci festivalu v Cannes. Porota mu společně s japonským filmem Harakiri (1962) udělila Zvláštní cenu. Oceněn byl rovněž Nejvyšší technickou komisí. V červenci následovalo uvedení v Locarnu.
V září 1963 Jasného féerie vstoupila do domácích kin. Do konce roku ji zhlédlo 1 310 291 československých diváků. Poselství a technické kvality Kocoura vysoko hodnotila také kritika.
Po roce 1968 se nicméně snímek oceňovaný doma i v zahraničí octl na seznamu pozastavených děl, jež neměla být nadále uváděna. Jasný ve vlasti ještě dokončil dlouho připravovanou historickou fresku Všichni dobří rodáci. Ta ovšem jeho československé působení na dlouho uzavřela. V roce 1970 odešel z politických důvodů do exilu.
Martin Šrajer
