Němci vstoupili na české území s propracovanou strategií, jak české obyvatelstvo zbytkového státního útvaru přimět k akceptaci nastalé situace a minimalizovat vůli k odporu. V nacistických plánech měly české země pro svůj průmyslový potenciál zůstat klidovou zónou a podporovat vojenskou kampaň Třetí říše – namísto likvidace státu, jaká postihla kupříkladu Polsko, měl tedy formální státní útvar vyhlášený Hitlerem 16. března 1939 garantovat Čechům určitou formu kontinuity podepřené ovšem říšskou interpretací českých dějin. V ní se Bohemia jevila jako odvěký prostor německý, kultivovaný skvělými reprezentanty německé kultury, mezi nimi i německými staviteli, z jejichž rukou povstala i perla všech měst, stověžatá Praha, „die goldene Stadt“. Slovanské etnikum zde historicky přebývalo v nevýznamném, protože podřadném postavení, velkoryse tolerované vládnoucím etnikem německým. Takový obraz šířili němečtí historikové a protektorátní aktivističtí publicisté jako Emanuel Moravec, Karel Lažnovský či Emanuel Vajtauer. Projektování novodobých národů do středověkého dávnověku patřilo k charakteristickým rysům národních hnutí 19. století a i ve 20. století nacházelo, jak vidno, široké uplatnění. Co se z českých tradic tomuto obrazu vzpíralo, bylo vytěsňováno na okraj nebo rovnou zapovězeno jako v případě tradice husitské. Tak se příkladem odvěké spolupráce Čechů s Němci stal v německé a aktivistické propagandě okamžitě sv. Václav a naopak nežádoucím elementem kupříkladu historik František Palacký, který svůj výklad českých dějin postavil na vzdoru českého etnika vůči německému živlu.[1]
Jestliže se odboj formoval a rozvíjel neviditelně, protože v skrytu, a kroky domácí politické reprezentace vedla ústupná snaha „zachránit, co se dá“, našla si potřeba vyjádřit odpor proti okupační moci volný prostor na poli kulturního života. Pod domnělou ochranou Hitlerem přislíbené kulturní autonomie zažívaly nebývalý rozkvět všechny formy návratů k domácích kulturním tradicím a jejich klasikům. Snad nejemotivněji prožívána byla hudba znějící ve veřejném prostoru. Sdílený zážitek jednotně naladěného publika posiloval návštěvníky koncertů i divadel ve společném odporu k okupantům a řada akcí tak byla také dramaturgicky orientována.
Na léta Protektorátu Čechy a Morava připadla hned dvě a v jistém smyslu vlastně čtyři smetanovská výročí lemující krušnou dobu německé okupace českých zemí – 115. výročí narození i úmrtí v roce 1939 a 120. výročí téhož v roce 1944. Třebaže základní situační rámec – země porobená cizí mocností – zůstával zachován, prožívání těchto výročí se s odstupem pěti let odehrávalo ve značně proměněném kontextu, a to jak z hlediska domácího publika, tak z hlediska okupační moci. V roce 1939 byla hudba zvláště Smetanova či Dvořákova spolehlivou zbraní nikdy neminoucí účinku. Snad nejvýmluvněji to dokládá pozapomenutý film Martina Friče Jiný vzduch z roku 1939. Adaptace realistického dramatu Matěje Anastasii Šimáčka z roku 1894 udeřila diváky hned prvními třemi titulky.
Prezentovat toto žánrově standardní drama jako film „hudební“ by ještě o rok dříve stejně jako dnes nikoho nenapadlo ani ve snu, a přece v atmosféře roku 1939 vynesli původci filmu aktuálně nejreprezentativnější těleso české hudební kultury s velkým mezinárodním renomé a jeho nastupující dirigentskou hvězdu na pozici superstar. Dobově hvězdné obsazení filmu odsouvá grafika úvodních titulků na druhou kolej.
Film vrcholí sekvencí z koncertu České filharmonie ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, na programu je Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast. Za přítomnosti hlavních postav v postranní lóži zde orchestr pod taktovkou Rafaela Kubelíka odehraje celou Vltavu. Kamera nás záhy přenese z koncertního sálu do přírodních scenérií vltavského toku, okouzleně sleduje malebnou krajinu a zase nás vrátí zpět do sálu k publiku, k hráčům orchestru, Kubelíkovi i k dramatickým postavám. Jiný typ odskoku se za neutuchajícího zvuku Smetanovy hudby v pozadí věnuje rozuzlení dějového proudu, který dramaticky kulminuje právě v okamžiku, kdy hudební i vodní tok dospívá k Svatojánským proudům a k Praze. „Proudí sem jiný vzduch,“ pronáší Smolíkův malíř Elis. „Kdyby Bůh dal, tatínku,“ dí nato jeho paní. Smetanova hudba se tak podílí na finální očistné katarzi. Účin Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast na posluchače byl tak mocný, že od května 1939 až do září 1940 bylo zapovězeno provozovat ji koncertně jako celek. Zákaz prolomil teprve kolosální úspěch Mé vlasti v podání České filharmonie s Václavem Talichem na koncertech v Berlíně a Drážďanech. Talich si dal uvedení cyklu jako podmínku uměleckého zájezdu do Říše, když už nedokázal vzdorovat německému tlaku.[2]
Obdobně zužitkují filmaři veřejné provádění Smetanova díla také v adaptaci Raisovy románové idyly Pantáta Bezoušek (r. Jiří Slavíček, 1941). Venkovský tatík v podání Jaroslava Vojty zde zavítá do Národního divadla, kde se dává oproti Paličově dceři J. K. Tyla v Raisově předloze Smetanova Prodaná nevěsta – pro protektorátního filmaře opět příležitost klidně opustit vyprávění děje a popřát času bohatému průřezu Smetanovou operou. Tu je dobré připomenout, že Prodaná nevěsta byl jen v Národním divadle vůbec nejreprízovanější operní titul protektorátních let – hrála se zde 237x, následována Hubičkou se 104 reprízami, teprve na třetím místě pak figuruje Dvořákova Rusalka s 88 reprízami.[3] Oba zmíněné filmy ale představují v české produkci výjimku, častěji bychom v hraných filmech narazili na skladby Antonína Dvořáka.
Smetanova osobnost i dílo se ale do kin celkem vydatně dostávalo hlavně prostřednictvím filmových týdeníků, a to zejména Aktuality, přinášejících šoty z oficiálního kulturního života, pražského i regionálního. Kameraman Aktuality zachytil kupříkladu zahájení provozu Prozatímního divadla v Karlíně (2 – Atualita č. 37/1939), jak jinak než Prodanou nevěstou s Václavem Talichem za dirigentským pultem. Obdobnou událost zprostředkovala Aktualita divákům ještě zkraje roku 1940, kdy se ansámbl Národního divadla vypravil speciálním vlakem do Písku, aby zde opět Prodanou nevěstou slavnostně otevřel Městské divadlo (4 – Aktualita 7B/1940). Jiný filmaři zaznamenaný smetanovský ceremoniál se odehrál v Bělé pod Bezdězem (1 – Aktualita č. 28). Smetanovo jméno však mělo posílit i význam dalšího jubilanta roku 1939, pamětníka Smetanových časů, skladatele a ve třicátých letech prezidenta České akademie věd a umění Josefa Bohuslava Foerstra, jemuž byla věnována výstava v Muzeu Bedřicha Smetany (3 – Paramount Praha). Další příklady lze vyčíst z přiloženého seznamu šotů.
Na rozdíl od ostatních oblastí umělecké kultury, těšila se česká hudební kultura, skladatelská i koncertní, v německém prostředí skutečnému respektu. K jejím velkým obdivovatelům patřili říšský ministr propagandy a osvěty Joseph Goebbels, stejně jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jehož hudební kompetenci navíc nelze brát vůbec na lehkou váhu. Pocházel z hudebnické rodiny – jeho otec Bruno Heydrich byl skladatel, operní pěvec (tenor) a zakladatel konzervatoře v saském Halle, dědeček z matčiny strany zase ředitelem vyhlášené konzervatoře v Drážďanech, Heydrich sám hrál odmalička na housle a na klavír. Pro tyto kulturně vzdělané reprezentanty okupační moci bylo naprosto nepřijatelné, že by mohl porobený národ v nějaké oblasti německé výkony převyšovat. Pražský hudební život jim proto dělal nemalé starosti. „Musíme mít nad Čechy převahu ve všech oblastech a nesmíme soupeřit tam, kde nemáme žádné vyhlídky. Tedy buď prvotřídní německý orchestr, nebo vůbec žádný,“ zapsal si Goebbels do deníku v předvečer silvestra roku 1939. Německou protiváhou České filharmonie se nakonec stal původně Sudetoněmecký filharmonický orchestr z Liberce přejmenovaný po přesunu do Prahy na Německý filharmonický orchestr řízený nově mladým perspektivním Josephem Keilberthem, ale pro hudebně poučené Němce to nebylo řešení plně uspokojivé.[4] Vyjednávaje navýšení dotací pro tento orchestr, píše Heydrich ještě v dubnu 1942 na berlínské ministerstvo financí: „Češi jsou v pěstování hudby národem obzvlášť skvělým. Hudba byla vždy jedním z jejich nejdůležitějších prostředků k udržení jejich národní existence. Nezbytnou podmínkou jejich ovládnutí tedy mj. je, že právě na poli hudby podá německá strana v Praze, v tomto centru kulturního odporu, výkony rovnocenné, a možno-li ještě mnohem lepší.“[5]
Smetanovské výročí roku 1944 se stalo předmětem obzvláštní péče obou stran – české i německé. Tisk byl aktivistickým hudebním referentem ministerstva lidové osvěty Celestinem Ryplem instruován, jak o výročí psát – že to byl německý romantismus, kdo nám dal Smetanu, a že Smetany by nebylo bez Richarda Wagnera.[6] Zpravodajské šoty Aktuality nás pak zpravují, že u příležitosti smetanovských oslav roku 1944 došlo na všechny myslitelné oficiality protektorátních elit včetně kladení věnců a hajlování u Smetanova hrobu na Slavíně. Nápadně často, ba pravidelně se také z „aktualitního“ defilé šotů vynořuje Smetanova Prodaná nevěsta jako titul zařazovaný i v těch nejoficióznějších souvislostech, k jakým patřila třeba výročí vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Žádnou diskreditaci oblíbeného díla v očích české společnosti ale tato praxe nezpůsobila, což svědčí o tom, že osobnost Bedřicha Smetany byla vůči propagandistickému zneužití víceméně imunní. Zdůrazňování skladatelových vazeb na německé prostředí také nepřinášelo žádnou převratnou interpretaci, bylo od počátku integrální součástí bojů o Smetanu. Podobnou imunitu této komické opery lze ale paradoxně sledovat i do německého prostředí. Němci i Rakušané si ke Smetanově opeře utvořili historicky vlastní divácký a posluchačský vztah, a to mimořádně vřelý, který lze stopovat až k památnému hostování Národního divadla ve vídeňské opeře roku 1895, takže i z této strany by každé přerámování do utilitárních propagandistických konceptů naráželo na přirozený odpor. Jakou pozici měla Prodaná nevěsta v Německu, by se dalo doložit šňůrou impozantních statistik – vezměme namátkou sezónu 1937/1938, kdy se na německých operních scénách hrála celkem 286x. Když byla v roce 1930 vypsána soutěž na německou komickou operu dotovaná závratnou sumou 80 000 říšských marek (cca 800 000 Kč v prvorepublikové měně), pravilo se v podmínkách soutěže výslovně, že opera musí být naplněna německým duchem právě tak, jako je Prodaná nevěsta tím českým.[7] (Nikoho by proto nemělo překvapovat, že krátce nato vznikne v produkci mnichovské společnosti Reichsliga-Film GmbH výpravná filmová adaptace Maxe Ophülse Die verkaufte Braut s českou sopranistkou Jarmilou Novotnou v titulní roli.[8])
Není proto divu, že se s Prodanou nevěstou můžeme ve válečných letech setkat i v ideologicky zcela bezpříznakovém užití v říšskoněmeckém heimatfilmu Veita Harlana Zlaté město (1942) natočeném v pražských exteriérech podle fatalistického dramatu Richarda Billingera Der Gigant. Gigantem je zde svůdné a zkázonosné velkoměsto Praha, kde se Anuschka, vitální venkovské stvoření ze smíšené hanácké (ve filmu sudetoněmecké) rodiny, dostane u svých českých příbuzných v Praze na scestí s temným, tragickým vyústěním. Než se tak ovšem stane, vezme ji pohledný a sympatický německý inženýr do divadla – jistěže na Prodanou nevěstu, to nejlepší a nejtypičtější, co pražský hudební život v německé představě nabízí.
Ivan Klimeš
Zpravodajské šoty:
(1) Aktualita č. 28/1939 – Odhalení desky Bedřicha Smetany v Bělé pod Bezdězem
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 28 z roku 1939. Záběry z odhalení pamětní desky Bedřicha Smetany na domě číslo 27 v Bělé pod Bezdězem. Pohled na zámek, kostel, radnici, park s Mařatkovým pomníkem Na stráž a nadhled na náměstí s pouličním ruchem. Slavnostního shromáždění se zúčastnili Otakar Jeremiáš, Marie Budíková, Miloslav Disman a Ferdinand Pujman. Pohled na hrající si venkovské děti.
(2) Aktualita č. 37/1939 – Slavnostní otevření Prozatímního divadla v Karlíně
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 37 z roku 1939 zachycuje slavnostní otevření Prozatímního národního divadla v bývalém karlínském Varieté 5. září 1939. Prvním představením je opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta v režii Hanuše Theina. Orchestr Národního divadla řídí dirigent Václav Talich.
(3) Paramount Praha 1939 – 80. narozeniny Josefa Bohuslava Foerstra
Josef Bohuslav Foerster sedí u klavíru a zapisuje noty. Pohled na Novotného lávku s Muzeem Bedřicha Smetany. Výstava v Muzeu Bedřicha Smetany o Smetanovi a Foerstrovi (portréty obou skladatelů, plakát Libuše Bedřicha Smetany, obraz Požár Národního divadla).
(4) Aktualita č. 7B/1940 – Členové ND v Městském divadle v Písku
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 7B z roku 1940 vznikl při příležitosti slavnostního otevření Městského divadla v Písku (dnešní Divadlo Fráni Šrámka) 2. února 1940. Pro tuto příležitost byl z Prahy do Písku vypraven speciální vlak s členy Národního divadla. Provoz zahájilo představení opery Prodané nevěsta Bedřicha Smetany s Otou Horákovou v roli Mařenky. Orchestr diriguje Václav Talich. V publiku je přítomen ministr Jan Kapras a oberlandrat Gottfried Hertel.
(5) Aktualita č. 47/1940 – Joseph Goebbels v Praze
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 47 z roku 1940 informuje o průběhu návštěvy říšského ministra Josepha Goebbelse v Praze. Spolu s Emilem Háchou Goebbels navštěvuje 6. listopadu 1940 Národní divadlo, kde zhlédne uvedení inscenaci opery Prodaná nevěsta. V divadle se setkává se státním sekretářem Karlem Hermanem Frankem, dirigentem Václavem Talichem a ředitelem Národního divadla Karlem Neumannem.
(6) Aktualita č. 2B/1942 – Koncert Pěveckého sboru moravských učitelů
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 2B z roku 1942. Pěvecký koncert ve Smetanově síni Obecního domu. Pěvecký sbor moravských učitelů pod vedením dirigenta Jana Šoupala zpívá sbor Bedřicha Smetany Modlitba. Pohledy do obecenstva.
(7) Aktualita č. 12/1942 – Prodaná nevěsta v ND k oslavě 3. výročí Protektorátu Čechy a Morava
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 12 z roku 1942 zachycuje slavnostní uvedení opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta při příležitosti 3. výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava v Národním divadle v Praze 15. března 1942. Představení se účastní státní prezident Emil Hácha a předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí. Orchestr diriguje Karel Nedbal.
(8) Aktualita č. 19AB/1942 – 1. máj 1942
Krátké filmové reportáže z různých měst – zejména z Prahy a Plzně, které přibližují oslavy 1. máje (1.–2. 5.) 1942. Zde jsou mimo jiné tyto záběry. Národní divadlo uvádí Prodanou nevěstu („Proč bychom se netěšili“).
(9) Aktualita č. 12/1943 – Oslavy 4. výročí Protektorátu Čechy a Morava v ND
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 12 z roku 1943 zachycuje události ke 4. výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1943 v Praze. Součástí slavnostního programu je uvedení cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany v Národním divadle v Praze pod vedením dirigenta Zdeňka Chalabaly. V lóžích jsou přítomni zastupující říšský protektor Kurt Daluege, státní sekretář Karl Hermann Frank a ministři protektorátní vlády Adolf Hrubý a Richard Bienert.
(10) Aktualita č. 40A/1943 – Nové nastudování Prodané nevěsty v ND
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 40A z roku 1943 vznikl k příležitosti nového nastudování opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta v Národním divadle. Malíř Karel Svolinský si prohlíží vlastní návrhy kostýmů a scén. V malírně Národního divadla probíhá výroba kulis. Režisér Luděk Mandaus hovoří s dirigentem Václavem Talichem. Záběry operních pěvců Miluše Dvořákové, Josefa Vojty, Eduarda Hakena a Oldřicha Kováře. Dne 25. 9. 1943 navštěvuje před premiérou umělce ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Dirigent Václav Talich žehná představiteli Jeníka Josefu Vojtovi.
(11) Aktualita č. 40B/1943 – Premiéra nového nastudování Prodané nevěsty v ND
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 40B z roku 1943 zachycuje akci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě Umění mládeži v Národním divadle v Praze, kterou 25. září 1943 zahajuje premiéra nově nastudované opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Mezi diváky je přítomen ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Následuje několik ukázek z představení a pohled na dirigenta Václava Talicha při děkovačce.
(12) Aktualita č. 45/1943 – Koncert Má vlast v Obecním domě
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita č. 45 z roku 1943 ze zahajovacího koncertu pro dělníky ve Smetanově síni Obecního domu 12. října 1943. Tento koncertní cyklus pořádá Národní odborová ústředna zaměstnanecká. Česká filharmonie pod vedením Rafaela Kubelíka hraje závěr Vltavy z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Rafael Kubelík se děkuje, diváci tleskají.
(13) Aktualita č. 11AB/1944 – 120. výročí narození Bedřicha Smetany
Šot Českého zvukového týdeníku Aktualita 11AB. z roku 1944. Smetanova síň Obecního domu, kde se koná koncert k 120. výročí narozenin Bedřicha Smetany. Koncertní sál je slavnostně vyzdobený (busta Bedřicha Smetany, věnec s letopočtem 1824). Josef Bohuslav Foerster zahajuje koncert (němé záběry). Koncert je věnovaný symfonické tvorbě mladého Bedřicha Smetany. Rafael Kubelík diriguje Českou filharmonii, která hraje Smetanovu „Slavnostní předehru D-dur 1848“ (zvuková ukázka). Na balkoně přítomni Jaroslav Krejčí a Emanuel Moravec.
(14) Aktualita č. 11AB/1944 – 120. výročí narození Bedřicha Smetany
Filmová reportáž ze Smetanova muzea v Praze. Busta Smetany. Expozice v muzeu – obrazy a portréty Smetany, notová partitura. Soubor Nové kvarteto hraje ukázku z díla Smetany (a. z.). Smetanův úmrtní list a výstřižky z novin o jeho úmrtí. Záběr skladatelových brýlí.
(15) Aktualita 1944 – Muzeum Bedřicha Smetany
Pohled na exteriér Muzea Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze v zimě. Smetanova busta. Portréty Smetanových rodičů. Plakáty a partitury oper. Další památky na Bedřicha Smetanu.
(16) Aktualita č. 21 AB – Členové Kuratoria u hrobu Bedřicha Smetany
V rámci oslav 60. výročí úmrtí Bedřicha Smetany uspořádalo dne 11. května Kuratorium pro výchovu mládeže pietní akt u hrobu Bedřicha Smetany. Po fanfárách z opery Dalibor přednesl generální referent František Teuner proslov a položil věnec na Smetanův hrob. Pěvecký sbor pražských učitelů pod vedením Metoda Doležila zazpíval sbor Věno. Účastníci zakončili slavnost nacistickým pozdravem.
(17) Aktualita 1944 – 60. výročí smrti Bedřicha Smetany
Šot UFA žurnálu č. 20 z roku 1944. Pietní akt u hrobu Bedřicha Smetany na Vyšehradském hřbitově k šedesátému výročí jeho úmrtí. Věnec Karla Hermanna Franka pokládá ke Smetanovu hrobu vedoucí kulturně politického oddělení úřadu říšského protektora Martin Paul Wolf. Před hrobem hajluje. Věnec státního prezidenta Emila Háchy pokládá ke hrobu předseda vlády Jaroslav Krejčí. Následuje Emanuel Moravec. Za primátora Aloise Říhu pokládá věnec Otakar Kádner. Pohled ke Slavínu. Hrob Bedřicha Smetany s věnci.
(18) Aktualita 1944 – Bedřich Smetana
Vzpomínka na Bedřicha Smetanu. Pohled na myslivnu v Jabkenicích, pamětní desku a pískovcový pomník skladatele od sochaře Františka Bílka v zahradě myslivny – v přední částí je socha skladatele v životní velikosti, v zadní části reliéf s postavami ze skladatelových hlavních děl. Krajinné partie z okolí Jabkenic. Upomínky na Smetanův pobyt v interiéru muzea – partitura, kalamář, portrét. Na hřbitově v Mladé Boleslavi se koná tryzna za matku Bedřicha Smetany Barboru Smetanovou, která je zde pohřbena. Pohled na náhrobek.
Hrané filmy:
Jiný vzduch (r. Martin Frič; Ufa, 1939; premiéra 13. 10. 1939 Praha)
Pantáta Bezoušek (r. Jiří Slavíček; Nationalfilm, 1941; premiéra 7. 11. 1941 Praha)
Zlaté město (Die goldene
Stadt; r. Veit Harlan; Ufa-Filmkunst G. m. b. H., 1941–1942; premiéra 3. 9.
1942 Benátky /Bienále/, 24. 11. 1942 Berlín)
Poznámky:
[1] Proto také musel zmizet z očí i Palackého pomník od Stanislava Suchardy na Palackého náměstí v Praze – byl rozebrán v roce 1942 a po válce po opravách opět obnoven v roce 1947. Josef Tomeš, Historie v čase zkoušky.Praha: Gnosis 1992; Jiří Němec, Odcizené dějiny: Protektorátní politika dějin a konstrukce říšské myšlenky.Brno: Matice moravská 2023.
[2] Volker Mohn, Nacistická kulturní politika v protektorátu: Koncepce, praxe a reakce české strany.Praha: Prostor 2018, s. 364–365.
[3] Dějiny české hudební kultury 1890/1945 (2): 1918/1945.Praha: Academia 1981, s. 193.
[4] Tim Fauth, Deutsche Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren 1939 bis 1941.Göttingen: V&R unipress 2004.
[5] Mohn, c. d., s. 343.
[6] Kateřina Nová, „Celestin Rypl – symfonik života a smrti“, in Ivan Klimeš – Jan Wiendl (eds.), Kultura a totalita III: Revoluce.Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015, s. 314–316; Dějiny české hudební kultury 1890/1945 (2): 1918/1945.Praha: Academia 1981, s. 188.
[7] Přemysl Pražák, Smetanova Prodaná nevěsta: Vznik a osudy díla. Praha: Lidová demokracie 1962, s. 241.
[8] Helmut G. Asper, „Drahý experiment: filmová Prodaná nevěsta“, Iluminace 14, 2002, č. 1, 2002, s. 65–71; „Max Ophüls: Die verkaufte Braut“, Dějiny a současnost 25, 2003, č. 2, s. 24–25.
