ALEXEJ BATALOV (vlastním jménem Alexej Vladimirovič Batalov, nar. 20. 11. 1928, Vladimir, Vladimirská oblast, Rusko – zem. 15. 6. 2017, Moskva, na následky operace zlomeniny krčku stehenní kosti) pocházel z herecké rodiny Vladimira Batalova a Niny Olševské. Jeho strýcem byl známý herec Nikolaj Batalov. Po rozvodu se matka provdala za spisovatele a scenáristu Viktora Ardova a Alexej žil s nimi. Rodinnými přáteli byli básnířka Anna Achmatovová, Michail Bulgakov, Michail Zoščenko nebo Boris Pasternak. Při válečné evakuaci do Bugulmy v Tatarské republice začal Alexej hrát v místním divadle. Po návratu do Moskvy absolvoval Studio MCHAT (1950) a po třech letech vojenské služby v armádním divadle v MCHAT rovněž hrál (1953–1956). Pak se však rozhodl pro filmovou dráhu. Poprvé se v kinech objevil ve snímku Zoja (1944). Významné příležitosti mu poskytl Josif Chejfic, v jehož filmech ztělesňoval hlavní role. Za snímek Velká rodina získal s dalšími kolegy Cenu za herecké obsazení na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1955. Mezinárodní veřejnost na sebe upozornil rolí Borise v legendárním snímku Jeřábi táhnou. Další velkou příležitostí byla postava fyzika Ježova v dramatu Devět dní jednoho roku. Po letech se k vrcholům jeho tvorby zařadil i sympatický, charakterní Goša v oscarovém melodramatu Moskva slzám nevěří. Objevil se též v bulharském seriálu Izgori, za da svetiš (1975, Tajná fronta; r. Nedelčo Černev – TV). Kromě hraní samostatně režíroval adaptaci Gogolova Pláště a koprodukční sovětsko-český přepis Dostojevského Hráče. Režijně se podílel i na pohádce O princi se železným srdcem. Své role – především v adaptacích literární klasiky – si pečlivě vybíral. Od 70. let se věnoval pedagogické činnosti na Hereckém oddělení VGIK, kde byl v letech 1975–2005 děkanem. Vyučoval i v USA a v Kanadě. Významná byla i jeho práce pro rozhlas. Je autorem knih Dialogi v antraktě (Dialogy o přestávce, 1975) a Suďba i remeslo (Osud a řemeslo, 1984). Byl také amatérským malířem. Za svou činnost obdržel vysoká sovětská vyznamenání a po rozpadu Sovětského svazu také Cenu Nika za celoživotní tvorbu (2002), Státní cenu Ruské federace (2005) a Cenu za celoživotní tvorbu na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 2007. V březnu 2014 ostudně podpořil prezidenta a diktátora Vladimira Putina v souvislosti s protiprávní vojenskou intervencí na Ukrajině a Krymu. Jeho dcera z druhého manželství s cirkusovou artistkou romského původu Gitanou Leontěnkovou, Marija Batalovová (nar. 1968), je od narození postižená, nicméně vystudovala VGIK a píše knihy a scénáře. – Filmografie: (herec) Zoja (1944, Zoja; r. Lev Arnštam), Velká rodina (1955, Bolšaja semja; r. Josif Chejfic), Matka (1956, Mať; r. Mark Donskoj), Rumjancevův případ (1956, Dělo Rumjanceva; r. Josif Chejfic), Jeřábi táhnou (1957, Leťat žuravli; r. Michail Kalatozov), Můj nejdražší (1958, Dorogoj moj čelovek; r. Josif Chejfic), Dáma s psíčkem (1960, Dama s sobačkoj; r. Josif Chejfic), Devět dní jednoho roku (1961, Děvjať dněj odnogo goda; r. Michail Romm), Den štěstí (1963, Děň ščasťa; r. Iosif Chejfic), Svet daljokoj zvezdy (1965, Svět daleké hvězdy; r. Ivan Pyrjev), V městečku S (1966, V gorodě S; r. Josif Chejfic), Sedmoj sputnik (1967, Sedmý sputnik; r. Alexej German), Živá mrtvola (1968, Živoj trup; r. Vladimir Vengerov), Pozor, želva! (1970, Vnimanije, čerepacha!; r. Rolan Bykov), Útěk (1970, Beg; r. Alexandr Alov, Vladimin Naumov), Krasnyj diplomat. Stranicy žizni Leonida Krasina (1971, Rudý diplomat; r. Semjon Aranovič – TV), Není návratu (1973, Vozvrota nět; r. Alexej Saltykov), Pjotr Martynovič i gody bolšoj žizni (1974, Pjotr Martynovič a roky velkého života; r. Nikita Orlov), Rikki-Tikki-Tavi (1975; r. Alexandr Zguridi), Hvězda kouzelného štěstí (1975, Zvezda plenitelnogo ščasťa; r. Vladimir Motyl), Čisto anglijskoje ubijstvo (1975, Ryze anglická vražda; r. Samson Samsonov), Moskva slzám nevěří (1979, Moskva slezam ně verit; r. Vladimir Meňšov), Pozdnaja vstreča (1979, Pozdní setkání; r. Vladimir Šreděl – TV), Rychlost (1983, Skorosť; r. Dmitrij Svetozarov), Vremja otdycha s subboty do ponědělnika (1984, Čas oddechu od soboty do pondělí; r. Igor Talankin), Dosje čeloveka v merceděse (1986, Spis muže z mercedesu; r. Georgij Nikolajenko), Zontik dlja novobračnych (1986, Deštník pro novomanžele; r. Rodion Nachapetov), anim. f. Priključenija pingviňonka Lolo (1988, Dobrodružství tučňáků; r. Gennadij Sokolskij; hlas – TV), Pochorony Stalina (1990, Stalinův pohřeb; r. Jevgenij Jevtušenko – TV), Poltěrgejst-90 (1991, Poltergeist-90; r. Stanislav Semernin, Boris Zagrjažskij), Vernyj Ruslan (TV–1992, Věrný Ruslan; r. Vladimir Bystrjakov), Pervaja ljubov (1995, První láska; r. Roman Balajan), Maleňkaja princessa (1997, Malá princezna; r. Vladimir Grammatikov; hlas), Daleko od Sanset bulvara (2005, Daleko od Sunset Boulevardu; r. Igor Minajev), Karnavalnaja noč-2, ili 50 let spusťa (2006, Karnevalová noc 2 aneb O 50 let později; r. Eldar Rjazanov); (režie, není-li uvedeno jinak) Šiněl (1959, Plášť; + herec), O princi se železným srdcem (1966, Tri tolsťaka; spol. r. Josif Šapiro; + spol. sc., herec – V), Hráč (1972, Igrok). -tbk-
