První celovečerní film Miloše Formana vyvolal po svém uvedení ve Francii nebývalý ohlas. O Černém Petrovi psaly příznivě kromě běžných novinářů i takové osobnosti, jako Georges Sadoul, Michel Ciment, Claude Mauriac nebo kritici-filmaři Claude Chabrol, Luc Moullet a André Téchiné.
První zmínky o filmu se objevily vzápětí po festivalu v Locarnu, na kterém v roce 1964 získal Černý Petr hlavní cenu – Zlatou plachtu. Další ohlasy přišly po přehlídce nových československých filmů v Paříži, kde byl snímek uveden začátkem následujícího roku spolu s Nadějí Karla Kachyni, Transportem z ráje Zbyňka Brynycha, Obžalovaným Kadára a Klose, O něčem jiném Věry Chytilové, Démanty noci Jana Němce, Máte doma lva? Pavla Hobla a s dalšími sedmi krátkými filmy. Kritika se snažila poetiku tehdy zcela neznámého, začínajícího Formana přirovnat k soudobým trendům v kinematografii. „Námětem [Černý Petr] připomíná Olmiho, stylem však Jeana Viga a především Roziera… Tato kresba prostého prostředí a něžného a svéhlavého Pierrota je podpořena jemným humorem a hlubokou lidskou vřelostí. ,Přítomnostʻ a spontánnost hlavního představitele Ladislava Jakima, citlivost, s níž Forman vystopoval vztahy mezi generacemi, dělá z tohoto díla nejen vášnivé svědectví o mládeži dneška, ale i poutavou manifestaci stylu, schopného vyjádřit celou složitost života,“[1] napsal Michel Capdenac v kulturní revue Les Lettres françaises.
Příbuznosti Formanova filmu s Místem Ermanna Olmiho a s Adieu Philippine Jacquese Roziera si všímali i další francouzští kritici. Pierre Ajame v časopise Les Nouvelles littéraires ovšem srovnal Černého Petra i se sovětským filmem Chodím po Moskvě Georgije Daněliji: „Scénář, který není právě klasický, poněvadž nemá ani začátek, ani konec, nemá tu velký význam, a je vlastně jen pohledem režiséra. Formanův scénář je odrazem takové něžnosti k těmto unaveným dospívajícím, snícím o lásce, takže film – úžasný svěžestí a spontánností – je jen půvabnou improvisací na téma něžnosti, Miloš Forman neboli inteligence srdce.“[2]
Na základě pozitivních reakcí publika během přehlídky československých filmů byl Černý Petr následně zakoupen do francouzské distribuce. Film byl nasazen 1. prosince 1965 do menších premiérových kin, zaměřených na nekomerční kinematografii. V témže týdnu vyšly také první recenze v hlavních denících. Le Monde zařadil Formanův debut do kontextu obrozujícího se československého filmu a zároveň upozornil na režisérův pozorovatelský talent: „Miloš Forman je jedním z těch, kteří jsou odpovědni za to, co se dá nazvat ,československý filmový zázrakʻ, tedy zázrak, jenž se dá do jisté míry srovnat s explozí nové francouzské vlny a jenž se poprvé začal projevovat kolem roku 1962. V té době skutečně umožnila liberalizace režimu skupině mladých československých filmařů přistoupit novým způsobem k realizaci námětů, které byly jejich srdcím bližší, čím odlehlejší byly oficiálním příkazům, a které jim umožňovaly vyjadřovat místo stereotypních pocitů jejich vlastní svět… Ale film nás zaujal i proto, že Forman má talent. A talentu tu bylo zapotřebí k vyvolání svěžesti a složitosti pocitů mladého hrdiny, a neupadnout přitom nikde do vyumělkovanosti. A talentu bylo třeba i k tak přesvědčivému oživení ,klasickéʻ scény taneční zábavy, a to bez jakékoli režijní akrobacie a zbytečné virtuosity, prostě jen kvalitou pohledu zaměřeného na lidi a věci.“[3]
Deník Le Figaro přiblížil svým čtenářům Černého Petra přes zmíněný snímek Místo: „Forman aplikuje stejné principy. Kamera zkoumá hrdinu, jakoby s ním byla spojena. Forma psychologického filmu příbuzná cinéma-vérité. Žádné intriky. Anekdotické fragmenty, které nedefinují individuální charakter, ale určité duševní stavy odpovídající určitému věku. Anonymita hlavní postavy, která není ani krásná ani ošklivá, ani šťastná ani nešťastná – zdá se, že titul napovídá neštěstí. Hrdina je melancholik a snílek. Není ještě zralý k závazkům života… Musíme však říci, že ačkoli je tu tolik podobností, Forman nikdy nekopíruje Olmiho… Pozorujeme-li Formanův film jako nezávislý jev, potom je svědectvím současného vývoje československého filmu směrem k liberalismu na východní způsob.“[4]
Recenze v listu L’Humanité na druhou stranu akcentovala rozdíly oproti Místu: „Miloš Forman ale přece nemá oko kruté a resignované jako Ermanno Olmi například, jehož hlavní hrdina z Místa je jeho bratr. Nezapomíná, že žije v Československu v roce 1965 a že takový film, jako je jeho, může změnit v jeho zemi plno věcí. Jeho mluva není ironická. Není to odsouzení neúspěchu, ale pouze důkaz, že svět nelze změnit švihnutím kouzelného proutku. Je to čistý, zdravý, desinteresovaný film a rozhodně optimistický, i když nemá onoho slavného ,positivního hrdinuʻ, který byl dříve nepostradatelný.“[5]
Časopis Les Lettres françaises se k Černému Petrovi po jeho uvedení do kin ještě několikrát vrátil. 9. prosince 1965 vyšel článek, ve kterém Marcel Martin krátce srovnává Formanův film s domácí novou vlnou: „A nepřehlédněme ani Černého Petra Miloše Formana: dílo naplněné mládím, krásou, ironií, kde nalezneme onu pravdivost a zralost, která tak chybí naší nové vlně; zde je živá i sociální satira, ještě více ta, která se týká dospělých, avšak toto zaujetí postoje je provázeno něhou a překvapující jasnozřivostí třicetiletého hocha, filmaře, jehož talent je uchvacující a od něhož nyní očekáváme jeho druhý film, podle mého názoru ještě lepší, Lásky jedné plavovlásky.“[6]
O týden později byla v Les Lettres françaises publikována recenze, v níž se věhlasný historik a kritik Geroges Sadoul rozepsal o dvou nových českých filmech ve francouzské distribuci – Černém Petrovi a Až přijde kocour Vojtěcha Jasného. Začátek jeho textu je věnován vzpomínce na návštěvu barrandovských ateliérů po válce: „Když jsem asi před dvaceti lety navštívil Prahu, podivoval jsem se tehdy vyspělému vybavení studií na Barrandově, jež neměla tehdy rovných v kontinentální Evropě. Československá kinematografie byla presidentem Benešem znárodněna. Česká kinematografie byla jediná ve střední Evropě, která před válkou produkovala filmy mezinárodní úrovně, a čekal se tedy od ní brilantní rozkvět.“[7] Sadoul nicméně pokračuje vylíčením naprostého úpadku československé kinematografie v padesátých letech, aby přešel k následnému oživení po roce 1962, do kterého řadí i snímky Formana a Jasného: „Černého Petra je třeba vidět v některém kině Latinské čtvrti. Pařížští studenti se moc baví tímto pražským humorem, jehož nejslavnějším příkladem je Dobrý voják Švejk. Ten hodný zaměstnanec Petr je tak trochu Švejkem, když s netečnou tváří umístí reprodukci Giorgioniho Venuše před vedoucím samoobsluhy a jeho inspektorem…“[8]
Novinkám Formana a Jasného se věnuje i článek Clauda Mauriaca v literární příloze deníku Le Figaro. Mauriac je v hodnocení Černého Petra oproti jiným autorům mnohem střízlivější: „Jedná se o nenáročný příběh, jednoduše natočený ve stylu, který je někdy blízký neorealismu a cinéma vérité, jehož různé kvality se sčítají, ale nikoli jeho chyby. Chci tím říci, že Černý Petr, natáčený až na jedinou výjimku bez profesionálních herců, je méně dramatický než Zloději kol a lépe komponovaný než Kronika jednoho léta. Potom připojme, ještě jednou, že tato jednoduchost otevírá pohled na pravdu, ne-li přímo na určitou krásu. Je zde vylíčen svět dospívající mládeže. Páskové, aby zdánlivě svedli na falešnou stopu. Přistupují s bázlivostí k neznámým břehům, kde to, co je nejvíce láká, v nich také vyvolává největší strach. Podivuhodné a neklidné dívky. Váhavá přibližování se, útěky a chlapec je tím méně roztomilý, čím více touží milovat. Tohle všechno je popisováno v Černém Petru přesně a poeticky, což proměňuje tento malý film nikoli ve velký film, ale v jedno z těch menších děl, jejichž diskrétní obrazy se nám dlouho vybavují v mysli.“[9]
Velmi kladně přijali Černého Petra kritici-filmaři z okruhu časopisu Cahiers du cinéma. Nejprve zde vyšla v říjnu 1964 krátká anotace o filmu v rámci reportáže z locarnského festivalu. V květnu následujícího roku – tedy ještě před uvedením do distribuce – zařadil Luc Moullet Černého Petra mezi signifikantní filmy mladé generace, o nichž pojednal v rozsáhlém eseji Contingent 65 1 A. Ačkoli budí Formanův snímek zdání nahodilosti a improvizace, je podle Mouletta velmi umně, chytře a zároveň nenápadně zkonstruován – tak, aby vystihl svět, o němž chce vyprávět. Tento Formanův civilní přístup pak staví autor článku proti „estétství“ Jana Němce, jehož Démanty noci jsou údajně pouhým „stylistickým cvičením“.[10]
V lednu 1966 pak v Cahiers du cinéma vyšel rozhovor s Formanem, který navazoval na recenzi Černého Petra od André Téchiného. Teprve dvaadvacetiletý kritik, jenž právě debutoval krátkometrážním dokumentem Les Oiseaux anglais, neváhal Formanův způsob vyprávění přirovnat k filmům Michelangela Antonioniho: „Forman stejně jako Antonioni protahuje až k vyčerpání určitou situaci a opakuje ji v nepravidelných intervalech. Vyprávění tak vybízí k otázkám a vylučuje jednoznačné závěry a definice. Jeho struktura je kruhová. Události nejsou vyřešeny, ale zrcadlí se v sobě navzájem. Formanův film je – stejně jako celé Antonioniho dílo – vytvořen z postupných momentů vytrácení. Tam, kde Antonioni rozšiřuje a zaměňuje, Forman směřuje k miniatuře a zabývá se škrtáním a věrohodností. Tato pokora je vyjádřena dvěma jedinými možnostmi, které se nabízejí diskrétnímu portrétistovi – ironií a živostí. V nich se nachází smysl pro ten či onen detail a pro záštiplné i něžné chování, jež zaměňují kritický pohled za vědomou důvěru.“[11]
Claude Chabrol, který už v té době nepůsobil v redakci Cahiers a věnoval se naplno své filmové tvorbě, napsal nadšenou a poněkud bodrou recenzi pro týdeník Arts. „Tenhle Forman, jehož je to první film, objevil tajemství komentáře. Opakem nemohoucnosti je to, co nejvíce obohacuje náš svět, a tento filmař je pravou štikou kamery. To není žádný salonní Don Juan, okouzlený libými pohyby kamery; ani žádný předměstský Casanova, uplatňující panoramatické záběry, ani cynický svůdce pro domovnice zabíraný přímo či nepřímo ze země i z jeřábu pro ty, kteří se rádi opíjejí dojetím. Ne, to je silný muž, který rozloží svůj krám tam, kde toho je třeba, který zná člověka a nemusí mu tedy lichotit, pozorný k jeho pravým reakcím, ke každému jeho pohybu a gestu. Vše, co je filmové, je mu blízké. Leckdy to je docela prosté: lidé jsou před námi a dělají přesně to, co mají dělat. Někdy to hraničí až se zázrakem: člověk neví, co tu je reportáž a co hra. Jestliže tato reportáž je hrou, stala se tato hra reportáží. Kdokoli umístil například na několik minut kameru do taneční síně, mne jistě pochopí a bude, stejně jako já, okouzlen Černým Petrem.“[12]
Ani letitý „rival“ Cahiers du cinéma na poli filmové kritiky – měsíčník Positif – nezůstal vůči Formanovu filmu netečný. Poprvé o něm informoval v lednu 1965 ve festivalové reportáži z Benátek, kde byl Černý Petr uveden záhy po svém locarnském triumfu. V květnu následujícího roku pak v Positifu vyšla rozsáhlá recenze, v níž Michal Ciment analyzoval první tři Formanovy filmy – Konkurs, Černého Petra a Lásky jedné plavovlásky.
„V Černém Petrovi předkládá Forman – bez jakéhokoli teoretizování – svá témata: rodina, práce, přátelé. Šestnáctiletý mladík se bouří proti rodičům, proti životu, protestuje vnitřně, avšak pasivně a svým mlčením oponuje směšným řečem svého otce. Poslední záběr – mrtvolka na dirigenta rodinného orchestru – je náhlou petrifikací již mrtvé minulosti. Jedná se o téma, jež bylo už dříve zdramatizováno v nám známých filmech Loseyho, Raye, Kazana či Frankenheimera. Forman si však vybírá absenci dramatu, banalitu, hluboký a potutelný rozpor mezi dvěma generacemi. Černý Petr je film směšný a zároveň velmi smutný, vyjadřující nenapravitelnou nudu. A ani socialismus nedává chuť žít tomu, kdo právě objevil život a společnost s jejím špehováním, hierarchiemi a pokrytectvím.“[13]
Tento článek je počátkem dlouhotrvajícího vztahu mezi špičkovým kritikem a českým režisérem. Jejich vzájemná úcta a obdiv se odráží zejména v rozhovorech, které spolu Ciment a Forman pravidelně vedli u příležitosti uvedení každého nového Formanova filmu do francouzské distribuce.
Završením dobových kritických ohlasů na Černého Petra ve Francii je studie Andrého Cornanda, která vyšla v časopise Image et Son v roce 1968. Její součástí je podrobná synopse, důkladná bibliografie (včetně několika předchozích článků uveřejněných v tomto periodiku) a také analýza vyprávění, postav a stylu. Na závěr autor nabízí několik doporučení, jak s filmem „pedagogicky“ pracovat při jeho nasazení do programu kin. Černý Petr je podle něho vhodný zejména pro práci s mladým publikem, jemuž je blízký nejen tématem dospívání, ale i způsobem ztvárnění.
Poznámky:
[1] Cit. dle Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1965, č. 3–4, s. 33.
[2] Tamtéž, s. 34.
[3] Cit. dle Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1966, č. 2, s. 16–17.
[4] Tamtéž, s. 15–16.
[5] Tamtéž, s. 14.
[6] Tamtéž, s. 18–19.
[7] Cit. dle Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1966, č. 3, s. 34.
[8] Cit. dle Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1966, č. 2, s. 22–23.
[9] Tamtéž, s. 25.
[10] Moullet, Luc, Contingent 65 1 A. Cahiers du cinéma 1965, č. 166–167 (květen – červen), s. 60.
[11] Téchiné, André, Le sourire de Prague. Cahiers du cinéma 1966, č. 174 (leden), s. 61.
[12] Cit. dle Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1966, č. 2, s. 18.
[13] Ciment, Michel, Bonjour à Forman. Positif 1966, č. 75 (květen), s. 105–106.
