Mosambik byl do poloviny sedmdesátých let portugalským koloniálním územím a od roku 1977 spřátelenou zemí Sovětského svazu a Kuby. V období internacionalistické spolupráce zemí východního bloku s „třetím světem“ se do Mosambiku dostávaly i československé filmy. O jejich přijetí místní diváckou a kritickou obcí a projekčních okolnostech se dnes bohužel lze dozvědět pouze z dochovaných tištěných dokumentů. V roce 1991 totiž v Maputu, hlavním městě Mosambiku, shořela část filmové sbírky mosambického Národního kinematografického institutu (Instituto Nacional de Cinema, zkráceně INC) obsahující mimo jiné i tituly z Československa.[1]
Zmíněný kinematografický institut zdarma distribuoval první dva dny v měsíci do mosambických kin (po získání nezávislosti jich bylo v zemi celkem čtyřicet dva[2]) snímky ze své programové nabídky. Na měsíc srpen roku 1982 zařadil INC do výběru hned tři československé filmy. Všechny byly dokončeny v roce 1980, a do Maputa se tedy dostaly prostřednictvím distribuční společnosti Československý Filmexport pouze s dvouletou prodlevou. Promítal se film pro děti a mládež Sonáta pro zrzku (A Sonata de Mozart) režiséra Víta Olmera, hrabalovské Postřižiny (Retalho) režírované Jiřím Menzelem a válečné drama Signum Laudis (Medalha de Honra), které režíroval Martin Hollý. Československé snímky byly uvedeny společně s dalšími tituly ze Sovětského svazu a se švédským filmem Elvis! Elvis! (Elvis Karlsson, 1977). Mosambik totiž udržoval dobré vztahy se skandinávskými státy i během období vlády jedné strany (Fronty za osvobození Mosambiku, zkráceně FRELIMO) a hospodářské organizace státu podle marxisticko-leninského vzoru. Počátkem osmdesátých let byla v Mosambiku uspořádána také retrospektivní přehlídka československé kinematografie, na které se objevil fantastický film z roku 1961 Baron Prášil režírovaný Karlem Zemanem.[3]
Programová skládačka s krátkými synopsemi obsahovala kromě informací o nabízených československých titulech také výchovnou část. Zaměstnanci Národního kinematografického institutu se publikum snažili poučit řečnickou otázkou: „Všimli jste si již, že mluvení při projekci obtěžuje ostatní?“ Historik Malyn Newitt připomíná, že představitelé strany FRELIMO v sedmdesátých a osmdesátých letech přistupovali k místnímu obyvatelstvu často velmi paternalisticky.[4] Změny způsobu obživy i každodenních návyků jednotlivců byly prosazovány někdy až násilnou formou – například umísťováním lidí do nápravných táborů. Tento způsob „převýchovy“ obyvatelstva mohl být po zisku nezávislosti na koloniálním Portugalsku jedním z důvodů k nespokojenosti s politickým směřováním státu. Nevole vůči FRELIMO pak u části Mosambičanů vyústila až v podporu opozičních ozbrojených skupin subvencovaných apartheidní Jižní Afrikou. Mozambican National Resistance (později strana RENAMO) pak proti vládnoucí FRELIMO vedla až do roku 1992 krvavou občanskou válku.
Po vyhlášení nezávislosti v roce 1975 se strana snažila sjednotit nově vzniklý mnohoetnický stát, který zdědil koloniální hranice, mimo jiné i prostřednictvím portugalštiny a masového rozšíření filmu mezi co nejširší diváckou obec (televizní vysílání bylo zahájeno až později). Lístky do kina byly proto cenově dostupné i chudším obyvatelům a INC provozovalo také mobilní kina, která mohla vyjíždět mimo kinofikovaný prostor velkých měst.[5]
Před hlavními celovečerními hranými filmy se promítaly krátké zpravodajské týdeníky, skrze které mohla strana šířit vybrané informace. Filmy domácí produkce byly v portugalském znění a zahraniční tituly musely být opatřeny portugalskými titulky (zajišťované Portugalskem). Tehdejší vedení státu se chtělo skrze používání portugalštiny vyhnout tomu, že bude nařčeno z „tribalismu“ a upřednostňování zájmů jedné jazykové skupiny před ostatními.[6] Další tištěné doprovodné materiály dodávané Československým Filmexportem ale do Mosambiku přicházely často v angličtině nebo v jiných románských jazycích, v některých případech i nepřeložené v češtině.[7]
Ve dnech mezi 23. a 29. zářím 1986 proběhl v Maputu Týden československého filmu. V centru města v dnes již neexistujícím kině Matchedje se během jednoho týdne promítalo šest hraných snímků z československé produkce. Bylo mezi nimi psychologické drama Všechno nebo nic (Tudo ou nada) či tragikomedie Jaromila Jireše Prodloužený čas (A Prorrogação) z roku 1984. Dále také film Juraje Herze Sladké starosti (Doces Preocupações, 1984) nebo snímek slovenského režiséra Zora Záhona s názvem Pomocník (O Ajudante) z roku 1981. V říjnu roku 1986 se československé snímky objevily ještě na programu filmového klubu Cineclube Maputo, ve kterém mohli diváci zhlédnout drama Štěpána Skalského Hřiště (A Vocação) z roku 1975 a Lásky mezi kapkami deště Karla Kachyni (Amor através de gotas de chuva, 1979). V polovině října stejného roku schválil ředitel odboru zahraničních styků z Ústředního ředitelství Československého filmu Jan Vaníček, že je možné zastupitelskému úřadu v Mosambiku poskytnout komedii pro děti a mládež Mezi námi kluky (1981).[8]
Skrze československý film se do Mosambiku dostávala poněkud idealizovaná představa o zemi původu promítaných snímků. Do místního tisku napsal filmový kritik Guilherme Afonso (1929–2020)[9] o postavách filmu Prodloužený čas, že „je možné si je dokonale představit v jejich reálném každodenním životě v takové zemi, jakou je Československo, ve vyspělém státě socialistického prostoru, ale i v jakékoli jiné oblasti, kde panuje blahobyt a intelektuální a umělecká hojnost.“
Některé ze snímků uvedených na Týdnu československého filmu se pravděpodobně do Mosambiku dostaly díky pracovní cestě Luíse Simãa na 25. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v roce 1986, v průběhu kterého tento zaměstnanec INC dohodnul zakoupení československých titulů. Podle výpovědi Luíse Simãa bylo kvůli probíhajícímu občansko-válečnému konfliktu v Mosambiku jednou z podmínek při výběru i to, že zakoupený film nebude obsahovat explicitní násilí či zobrazovat znásilnění. V rámci internacionální spolupráce Mosambik získal snímky na základě „barterové“ dohody s Československem a mosambická strana se za dodané filmy zavázala zaplatit v naturáliích.[10]
Obchod uzavřený v Karlových Varech Luísem Simãoem byl dost možná posledním
větším nákupem zahraničních filmů organizovaným prostřednictvím INC. Na konci
osmdesátých let se mosambický ekonomický systém začal transformovat směrem k
tržnímu hospodářství. Podobně jako v Československu došlo k odklonu od
centrálně organizovaného filmového průmyslu, po kterém následovala privatizace
systému mosambické filmové produkce, distribuce a sítě kin. Změny politických
systémů v obou zemích pak měly za následek utlumení kulturní výměny na poli
kinematografie.
Poznámky:
[1] Ros Gray, Cinemas of the mozambican revolution: Anti-Colonialism, Independence and Internationalism in Filmmaking, 1968–1991. Woodbridge: James Currey 2020, s. 256.
[2] Tamtéž, s. 117.
[3] Národní filmový archiv, Ústřední ředitelství československého filmu, R10/AI/4P/7K (nezpracováno).
[4] Malyn Newitt, A short History of Mozambique. London: C. Hurst and Co. 2017, s. 157–158.
[5] Ros Gray, c. d., s. 117–118.
[6] Tamtéž, s. 110.
[7] V maputské veřejné knihovně INICC se například nachází katalog z FČSF Kladno 1981, XIX. festivalu českých a slovenských filmů vydaný Ústřední půjčovnou filmů. (Celý katalog je pouze v češtině.)
[8] Národní filmový archiv, Ústřední ředitelství československého filmu, R12/AII/6P/6K (nezpracováno).
[9] V pozůstalosti tohoto mosambického filmového kritika lze najít mimo jiné i publikace o československé kinematografii. Aktuálně je pozůstalost uložena v Národním institutu kulturních a kreativních odvětví (INICC, dřívější filmový institut INC) v Maputu.
[10] Nutno dodat, že v té době Mosambik produkoval vlastní zpravodajské, dokumentární i celovečerní hrané filmy. Obdobné ucelené představení mosambické národní kinematografie, jakou byl například Týden československého filmu v Maputu, v Československu nikdy neproběhla.
