Styl poválečných amerických filmů nápadně ovlivnily dokumenty a italské neorealistické filmy. Nejednalo se ovšem o aplikaci zcela nové estetiky. Došlo pouze k zesílení evropské obrazové tradice, která se do Hollywoodu dostala již před válkou spolu s kameramany jako Karl Freund, Rudolph Maté nebo Franz Planer.
Poslední z uvedených mužů, spolupracující na obou stranách Atlantiku s německým mistrem živelných melodramat Maxem Ophülsem, nikdy nedosáhl stejného věhlasu jako jeho kolegové, ačkoli byl pětkrát nominován na Oscara a třikrát obdržel Zlatý globus. Hlavní důvod, proč o něm píšeme na Filmovém přehledu, je ale jiný. Kameraman Franz Planer se totiž narodil v Čechách pod jménem František Plánička.
Jako místo, kde 29. března 1894 přišel na svět, uváděl Plánička Karlovy Vary. Jeho rodina ovšem pocházela z Ústí nad Labem, kde strávil dětství. Na dnešním Mírovém náměstí v Ústí provozovala jeho matka obchod s klobouky. Značným vlivem a jměním měli disponovat také ostatní členové jeho zámožné rodiny, vlastníci na území někdejšího Rakouska-Uherska různé podniky, nemovitosti, pozemky a údajně dokonce i knihovny.
Získané vzdělání Pláničku předurčovalo k práci malíře portrétů. Víc jej ale lákala čím dál populárnější fotografie. Svou profesní dráhu zahájil v roce 1910, poté, co se ve Vídni vyučil fotografem. V desátých letech minulého století začal zároveň pracovat jako týdeníkový kameraman. Nejprve ve Vídni, pak i v Paříži.
Prvním celovečerním filmem, který Plánička již pod německým pseudonymem Franz Planer nasnímal, byla adaptace románu Ludwiga Ganghofera Gewitter im Mai (1919). V následující dekádě se stal velmi žádaným kameramanem, působícím ve službách mnichovské filmové výrobny Emelka Company. Pro ni točil reklamy i hrané filmy. Postavil se například za kameru snímků Der Favorit der Königin (1922), Gehetzte Menschen (1924) nebo Frauen am Abgrund (1929). Na svou domovinu ale nezanevřel, v roce 1923 se v Církvicích u Kutné hory oženil.
Z filmů, které Planer v Německu nasnímal, zaznamenaly velký úspěch zvukové komedie a melodramata z počátku třicátých let, například Tři mládenci od benzinu (Die Drei von der Tankstelle, 1930), Hraběnka Monte Christo (Die Gräfin von Monte-Christo, 1932) nebo Dcerušky pana starosty (Eine Stadt steht kopf, 1933).
Německo se Planer stejně jako další liberálně smýšlející umělci rozhodl opustit po nástupu nacistů k moci. Nejprve se vypravil do Rakouska, chvíli točil také ve Francii a Velké Británii. Pak Evropu s ohledem na život svůj i své druhé, židovské manželky definitivně nechal jejímu osudu. Od roku 1937 až do jeho smrti v lednu 1963 byly jeho domovem Spojené státy americké. Aby lépe zapadnul do nového kulturního a jazykového prostředí, potřetí změnil své jméno. V USA se podepisoval jako Frank Planer.
Po uzavření smlouvy se studiem Columbia Pictures, kde setrval do roku 1945, zahájil spolupráci s předními hollywoodskými filmaři. Jeho záběry nesly otisk německého expresionismu a v některých případech k sobě strhávaly pozornost vyloženě experimentální postupy, jaké byly v poválečné americké kinematografii k vidění jen ojediněle (např. realistické drama Decision Before Dawn, 1951, natočené kompletně mimo studio, nebo fantasmagorický muzikál The 5000 Fingers of Dr. T., 1953, unikátně využívající barevného svícení).
Planer současně neměl problém podřídit se požadavkům velkých režisérských osobností, jakými byli George Cukor (Prázdniny, 1938), Stanley Kramer (Pýcha a vášeň, 1957), William Wyler (Velká země, 1958) nebo John Huston (Co se nepromíjí, 1960). Většina uvedených filmařů mu ovšem vycházela vstříc v jeho preferenci nadstandardně dlouhých širokoúhlých záběrů s velkou hloubkou ostrosti, které předávaly významy rámováním a situováním herců v prostoru.
S rostoucí popularitou syrovějších noirových filmů studia filmařům po válce častěji umožňovala točit v reálech, čehož Planer s chutí využíval, jak je patrné například z noirového thrilleru Křížem krážem (1949) natáčeného v ulicích Los Angeles. Když to bylo možné, i později dával před studiovým natáčením přednost autentickým interiérům a exteriérům, které filmům propůjčovaly kvality dokumentů.
Před výrobou filmů se Planer často zapojoval například do obhlídek lokací a již ve fázi pre-produkce tak ovlivňoval vizuální podobu díla, na což byl zvyklý z Německa, kde vlastnímu natáčení zpravidla předcházelo pečlivé plánování každého záběru.
Přestože své spolupracovníky ovlivnil zejména nízkoropočtovými tituly, v nichž vsadil na realismus, jeho nejslavnějšími filmy jsou hvězdné romantické komedie Prázdniny v Římě (1953) a Snídaně u Tiffanyho (1961) a dramatický Příběh jeptišky (1959). Ve všech třech případech před kamerou stála Audrey Hepburn, která Planerovi údajně plně důvěřovala, pokud šlo o to, jak bude na plátně díky jeho práci se světlem vypadat. Moc ji proto asi nepotěšilo, když Planera během natáčení prvního uvedeného filmu kvůli neshodám s režisérem nahradil Henri Alekan.
Velkou pozornost vzbudil také Planerův nezanedbatelný podíl na složité trikové stránce výpravného dobrodružného filmu 20 000 mil pod mořem (1954) podle Julese Vernea nebo na technicolorovém námořním velkofilmu Vzpoura na lodi Caine (1954).
František Plánička, resp. Franz/Frank Planer natočil za život přes sto filmů. Dokončení toho posledního, remaku komedie Moje nejmilejší žena (1940), se nedožil. Hlavní roli si v něm měla zahrát Marilyn Monroe, které ovšem studio pro nespolehlivost vypovědělo smlouvu. Dostala sice nabídku, aby se na plac vrátila, ale k tomu již nedošlo. Dva měsíce po přerušení natáčení byla nalezena mrtvá ve své ložnici.
Čtyřicetiminutový fragment nedokončeného filmu Něco musí prasknout (1962) je tak testamentem hned dvou vlivných uměleckých osobností Hollywoodu, jedné herecké a jedné kameramanské.
