Jednou z možností, jak mohli obyvatelé socialistického Československa poznávat vzdálené končiny, bylo sledování cestopisných dokumentů Rudolfa Krejčíka. Ten v šedesátých letech stejně jako někteří jeho kolegové využil možnosti volněji cestovat po světě a se svým štábem postupně navštívil Švédsko (Slunce zvané Lucie, 1965), Brazílii (Hrst kamínků z Brazílie, 1966), Mongolsko (Země trojího času, 1966) nebo Island (Jako na mléčné řece, 1967).
V srpnu 1967 odjel Krejčík s kameramanem Vladimírem Skalským a produkční Mášou Charouzdovou na víc než měsíc do Kanady. Na základě reciproční dohody mezi Československým filmem a kanadskou vládní organizací National Film Board of Canada tam natočil celovečerní dokumentární fejeton Indiánské léto aneb Kanadou pro nic za nic.
Dohoda stanovila, že kanadská strana vyšle do Československa tři členy filmového štábu a filmový materiál. Hostitelská země na oplátku českým filmařům poskytla několik spolupracovníků a kompletní filmové technické vybavení. Krejčíkův miništáb tak měl k dispozici kanadského asistenta kamery, asistenta výroby, zvukaře a osvětlovače.
Kanadští filmoví pracovníci, vedení režisérem Davidem Bairstowem, dohody využili k natočení 16mm televizního filmu Twenty-four Hours in Czechoslovakia (1968). Ten sleduje kanadskou hokejovou hvězdu Stana Mikitu z klubu Chicago Black Hawks během jednodenní návštěvy rodného Československa. Vidíme, jak s manželkou a dcerou navštěvuje známá místa v Praze a slovenské vesničce Sokolce, kde se v roce 1940 narodil.
Krejčíkův snímek oproti tomu sice vznikl u příležitosti stého výročí založení kanadské konfederace, které vyvrcholilo Světovou výstavou EXPO 67 v Montrealu, ale jeho záběr je širší. Časově jej vymezuje období indiánského léta, tematicky pak úvodní otázka vypravěče „Jak vypadá typická tvář této země?“. Dokumentaristé cestují napříč jednotlivými kanadskými provinciemi a vyzdvihují to, co považují za charakteristické pro danou oblast.
Pozornost je věnována jak historii a tradicím, například drezúře kanadské jízdy, posledním žijícím bizonům nebo rituálům domorodého obyvatelstva žijícího v rezervacích, tak modernitě a pokroku. Kamera obdivně vzhlíží k torontským mrakodrapům, ukazuje nám traktory vyrobené v továrně na zemědělskou techniku a zavítá taky do tetovacího salónu nebo „katedrály konzumní společnosti“, nákupního střediska zaplněného lidmi a zbožím.
Supermarket s „padesáti druhy okurek“ ale překvapivě není prezentován jako symbol nezřízené spotřeby. Místo, kde je všeho dostatek, se naopak stává záminkou k opatrnému rýpnutí do selhávajícího systému zásobování v tehdejším Československu. „Oč jednodušší je pro našince rozhodovat se v základních situacích: máme/nemáme“, glosuje komentátor.
Skutečnost, že se Kanada v mnoha ohledech, ekologicky, technicky, kulturně, nachází dál než Československo, není stůj co stůj vyvažována kritikou kapitalismu. Tvůrci sice důsledně uvádějí, co kolik stojí, abychom neztratili ze zřetele, že zde o všem rozhodují peníze, ale luxus zároveň rámují jako výsledek poctivé práce. Při prohlídce domu s krytým bazénem, dvěma ledničkami, interkomunikačním zařízením a kohoutky z ryzího zlata jsme upozorněni, že majitelem není žádný „kapitalista-vykořisťovatel“, ale obyčejný geolog.
Motiv práce zastupují také dělníci z přístavu ve Vancouveru nebo muži, kteří pomocí horkovzdušeného balónu svážejí dřevo z hor Britské Kolumbie. Kanadu tak poznáváme jako zemi s nádhernou přírodou a vyspělou technikou, která je podobně jako Československo nakloněna tradicím a pracující třídě. Blízkost obou států akcentují také rozhovory s československými krajany žijícími v Kanadě, točené vždy na černobílý materiál.
Ani demoliční derby nebo tetovací salón se stěnami pokrytými kresbami nahých a polonahých žen dokument nepředkládá jako doklady západní dekadence. Přistupuje k nim s duchaplnou zvídavostí, kterou se vyznačovaly všechny Krejčíkovy reportáže z cizích krajin.
Štáb během šesti týdnů urazil asi dvacet tisíc kilometrů.[1] Převážně letecky nebo vlakem kanadské pacifické dráhy. Milada Sádková pak z množství natočeného materiálu sestříhala krom Indiánského léta, oceněného Cenou Čs. filmu na festivalu Academia film Olomouc, ještě tři krátké filmy. Love in (1968) představuje kanadskou hippie mládež scházející se v parku Jeanne-Mance v Montrealu.[2] Mezi námi Indiány (1969) vypráví o historii severní Ameriky s fokusem na život původních obyvatel Kanady.
Do třetice pak, již mimo spolupráci s National Film Board of Canada, vznikl snímek o československé účasti na akci, která stála na počátku celé výpravy: Československý pavilon – Expo (1967). Krejčík po návratu do Československa vzpomínal, že jeho štáb v pavilonu nebyl očekáván. Pro skladování filmového materiálu a techniky jim proto pořadatelé nabídli alespoň toalety Kinoautomatu – který tam měl v červnu 1967 premiéru –, „s tím, že pan Horníček může docházet k hosteskám“, upřesnil Krejčík.[3]
Krejčíkovo cestování po Kanadě v dobách, kdy se věci na chvíli mohly ukazovat takové, jaké skutečně byly, mělo ještě jednu méně úsměvnou dohru. Během srpnové okupace v roce 1968 pořídili tuzemští filmaři množství unikátních záběrů. Jejich vyvolání v Praze by ovšem bylo příliš riskantní. Krejčík proto využil svých kanadských kontaktů a produkční Máša Charouzdová odletěla s části natočeného materiálu, asi sedmi tisíci metrů dup-negativu, do Montrealu. Díky tomu vznikla kronika prvního okupačního týdne Seven Days to Remember.[4]
Film s emotivním anglickým komentářem Jiřího Voskovce jako první odvysílala kanadská veřejnoprávní televize k prvnímu výročí invaze. Pak dvacet let putoval po různých zahraničních festivalech, aby se v roce 1990 konečně objevil také na českých obrazovkách a završil tak kanadskou odyseu Rudolfa Krejčíka.
Indiánské léto uvede kino Ponrepo ve středu 11. prosince ve 20:30 hodin.
Indiánské léto aneb Kanadou pro nic za nic (Československo 1968), režie: Rudolf Krejčík, scénář: Rudolf Krejčík, kamera: Vladimír Skalský, hudba: Jiří Šust, střih: Milada Sádková. Krátký film Praha, 74 min.
Poznámky:
[1] Co je to vlastně Kanada? Academia film Olomouc: zpravodaj, 1969, č. 4, s. 8.
[2] Rudolf Krejčík se vrátil z cesty po Kanadě. Filmové informace 18, 1967, č. 48, s. 4.
[3] Daniela Nárožníková, S Rudolfem Krejčíkem o ledačems. Záběr: časopis filmového diváka 2, 1969, č. 2, s. 5.
[4] Rudolf Krejčík, Natáčeli jsme invazi. Dějiny a současnost 12, 2008, č. 8, s. 21–23.
