Jen během šesti týdnů, kdy komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! běžela v pražském kině Blaník, ji vidělo čtvrt milionu diváků.[1] Od premiéry v srpnu 1974 do konce téhož roku ji zhlédlo téměř půl druhého milionu lidí. Ještě koncem prosince, čtyři měsíce od premiéry, bylo v Praze obtížné sehnat vstupenku.[2]
Návštěvnost prvního filmu podle scénáře dvou bývalých kantorů, Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, dál rostla a nakonec se zastavila těsně pod hranicí tří milionů. Populární autorská a herecká dvojice tak poměrně přesvědčivě prokázala, že svým humorem, do té doby prezentovaným především ve hrách Divadla Járy Cimrmana, zvládne oslovit také návštěvníky kin.
S nápadem, zda by nechtěli napsat něco pro film, měl Svěráka a Smoljaka oslovit divadelní kritik a barrandovský dramaturg Sergej Machonin po uvedení jejich Vraždy v salonním kupé v roce 1970. Původně chtěli zadaptovat právě zmíněnou hru, parodii detektivek se vševědoucími vyšetřovateli.
Na základě Vraždy proto napsali scénář Sedm zásad inspektora Trachty. O jeho režii projevil zájem Jiří Menzel, tehdy ještě odstavený od filmové režie. Zřejmě i kvůli Menzelovým prohřeškům ze šedesátých let ale projekt neprošel přes ústředního barrandovského dramaturga Ludvíka Tomana. U něj překvapivě nepochodil ani osvědčený Oldřich Lipský, který scénář převzal. (Motivy ze hry scenáristické duo uplatilo až o deset let později v retro detektivce Rozpuštěný a vypuštěný [1984].)
Lipský nicméně přišel s nápadem na film o tehdy populárním kondiciogramu. Smoljakovi se Svěrákem se myšlenka líbila, Toman též souhlasil, a tak vznikl nový scénář nazvaný Vysoká fáze. Jeho podtitul zněl Velký den Františka Koudelky, čímž byl míněn den, ve kterém se titulnímu hrdinovi mělo obzvlášť dařit. Alespoň podle počítače, který mu na základě data narození za 15 Kčs vypočítal budoucnost.
Lístek s Koudelkovými daty do stroje ve filmu hází epizodní postava Jáchyma (Petr Brukner). Sice nepronese ani slovo a v příběhu se dál nevyskytuje, ale její jméno stejně figuruje ve finálním názvu filmu, kterým Smoljak, Svěrák a Lipský potměšile vyšli vstříc barrandovským posudkářům. Podle nich původní titul neimplikoval, že půjde o komedii.
S vystaveným kondiciogramem se František, ztvárněný tehdy devětadvacetiletým Luďkem Sobotou, toho času sekundujícím Miloslavu Šimkovi v divadle Semafor, vydává dobýt Prahu. Dosud pracoval ve fiktivní strojní traktorové stanici ve vesnici Chvojkovice-Brod. Teď díky tetiččině protekci nastupuje jako automechanik do prestižního servisu zahraničních vozů. Své kroky volí podle toho, kdy by měl mít šťastné a kdy krizové dny.
Ve špatných dnech se naivní, neohrabaný hrdina pasivně podřizuje okolnostem. Problémy neřeší, ale vyhýbá se jim nebo jejich řešení odkládá, což byl model vypořádávání se s překážkami, na který chtěli tvůrci kriticky poukázat. V dobrých dnech Františkovi naopak prudce stoupá sebevědomí, stává se svůdcem, který okouzlí prodavačku Blanku, zdatným judistou i brilantním automobilovým závodníkem.
Podřízením vlastních rozhodnutí výpočetní technice, za kterou si můžeme dosadit jiný systém vymezující směřování lidského života, třeba ten totalitní, se Koudelka stává zároveň vítězem i poraženým. Sice dosahuje úspěchů, ale vzdal se kontroly nad vlastním osudem, stala se z něj loutka.
Technický scénář byl hotov v srpnu 1973. Rozpočet činil 4,5 milionu Kčs. Relativně nenáročná produkce probíhala pod dohledem dramaturgické skupiny Karla Copa od konce října do prosince téhož roku. Natáčení během podzimu a zimy sice vzhledem k převaze reálových scén znamenalo horší světelné podmínky,[3] ale odklad na pozdější měsíce nebyl možný kvůli naplánované výrobě rodinné komedie Cirkus v cirkuse (1975). Tu měl Lipský se svým štábem začít v sovětské koprodukci natáčet v říjnu 1974.
Finální sestřih Jáchyma byl hotov na konci května 1974. Na Copův návrh došlo k zařazení filmu do první kategorie, což komedii během distribuce zajistilo zvláštní péči (poměrně vysoká byla rovněž koncentrace článků v tisku, např. reportáží z natáčení nebo rozhovorů s tvůrci, především Smoljakem a Svěrákem).
Ačkoli byl scenáristický debut Svěráka a Smoljaka dramaturgickou skupinou prezentován jako satirická komedie pranýřující škodlivé společenské jevy, například úplatkářství, protekci nebo nedostatek vlastní iniciativy, mnozí doboví kritici v něm satirický rozměr postrádali.
Film vnímali jako dynamické, leč dosti volné pásmo groteskně stylizovaných scének, jehož dramatická i herecká stylizace neodráží dobové trendy, ale poněkud starosvětsky navazuje na kabaret, music-hally, divadelní frašky, rané filmové grotesky nebo prvorepublikové komedie s Vlastou Burianem.
Jiří Hrbas v Rudém právu sice oceňoval kameru Jaroslava Kučery a Lipského cit pro humor, filmový vtip i jeho situační provedení, ale vadilo mu, že film prakticky nereflektuje dobu svého vzniku a jen oprašuje osvědčené komediální motivy, jako jsou omyly a záměny. Za nedostatek též považoval, že hlavní postava neprochází žádným charakterovým vývojem.[4]
Podobně Radek John ve svém ohlédnutí za českými komediemi sedmdesátých let píše, že Koudelka jen proplouvá situacemi, aniž by jimi byl výrazněji ovlivněn. Tvůrci podle něj akorát s hravostí sobě vlastní převracejí významy a namísto přímé kritiky společenských jevů, na jejichž pojmenování rezignovali, nabízejí vtipná pseudofakta a mechanické opakování vět a situací.[5]
Jak ovšem dokládají v úvodu citovaná čísla návštěvnosti, publikum si nápady napěchovaný film přes jeho dramaturgické nedostatky a malou snahu o společenský přesah oblíbilo a Svěrákovi se Smoljakem svým mimořádným zájmem zajistilo pozici předních normalizačních scenáristů.
Oba dva s Lipským posléze spolupracovali na podobně úspěšné studentské komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) a velmi dobře si vedly také jejich komedie Na samotě u lesa (1976), Kulový blesk (1978) nebo Jára Cimrman ležící spící (1983). V nich po vzoru svých her více sázeli na inteligentní slovní humor a méně na nezřízené vršení gagů různé úrovně.
Všechny filmy dnes každopádně patří k tuzemským komediálním klasikám, z nichž si další a další generace diváků – jak už tomu u kultovních filmů bývá – vypůjčují a do nových kontextů přesazují hlášky i jména postav, z nichž se stávají synonyma pro určitou profesi (docent Chocholoušek) nebo povahový typ (Hujer).
V roce 2021 by film nově digitalizován za spolupráce Národního filmového archivu, Státního fondu kinematografie a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze.
V pátek 27. 5. v 18:00 bude digitalizovaná verze filmu uvedena v kině Ponrepo.
Jáchyme, hoď ho do stroje! (Československo 1974), režie: Oldřich Lipský, scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, kamera: Jaroslav Kučera, hudba: Zdeněk Liška, hrají: Luděk Sobota, Marta Vančurová, Věra Ferbasová, Josef Dvořák, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Karel Novák, Václav Lohniský, Eva Fiedlerová a další. Filmové studio Barrandov, 98 min.
Použitá a doporučená literatura:
Jaromír Blažejovský, Normalizační film. Cinepur. 11, 2002, č. 21, s. 6–11
Jaromír Blažejovský, Vypůjčená imaginace. Po stopách distribučních osudů žánrových filmů ve znárodněných kinematografiích. Iluminace 23, 2011, č. 3, s. 113–135.
Petra Fujdlová, Žánr sci-fi komedie v české kinematografii v období normalizace. Olomouc: Univerzita Palackého, 2014. Magisterská diplomová práce.
Štěpán Hulík, Kinematografie zapomnění. Počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov (1968–1973). Praha: Academia, 2011.
Ivan Klimeš, Modely filmové dramaturgie. In: Život je jinde…? Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR 2002.
Radomír D. Kokeš, Teoretizování o žánrové povaze a fikčních světech českých sci-fi komedií. Iluminace 23, 2011, č. 3, s. 71–92.
Poznámky:
[1] Milena Kühnelová, Jak se dělá humor. Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Záběr 8, 1975, č. 4 (14. 2.), s. 8.
[2] -rk, Film a divák v loňském roce. Záběr 8, 1975, č. 2 (17. 1.), s. 7.
[3] Například scéna v přeplněné pražské tramvaji byla podle vzpomínek rekvizitáře Antonína Chloupka natáčena za běžného provozu skrytou kamerou. O přítomnosti filmařů byl informován pouze řidič. Luděk Tožický, Rekvizitářské historky vypráví Antonín Chloupek. Záběr 9, 1976, č. 4 (13. 2.), s. 7.
[4] Jiří Hrbas, Česká bláznivá komedie. Novinky v kinech. Rudé právo 54, 19. 9. 1974, č. 222, s. 5.
[5] Radek John, Hlavní tendence v české filmové komedii 70. let II. Film a doba 26, 1980, č. 5, s. 274–282.
