Němý snímek Divy veletoku Amazonky (Amazonas, maior rio do mundo, 1918–1920) je pro dějiny brazilského dokumentárního filmu klíčovým dílem a až do nedávné doby byl považován za nedochovaný. Několik desítek let byl ve sbírce Národního filmového archivu zařazen jako film ze Spojených států amerických z roku 1925.[1] Filmová kurátorka Iwona Łyko s předchozí zkušeností se zahraničními cestopisnými dokumenty ze stejného období měla podezření, že se o produkci z USA pravděpodobně jednat nebude. Při sledování si všimla ucelené koncepce díla, a také například toho, že autor musel natáčené prostředí velmi dobře znát. Spojila se tedy s americkým kurátorem Jayem Weissbergem, který přišel s myšlenkou, že se by se mohlo jednat o nezvěstný brazilský film režiséra Silvina Simõese Santose Silvy (1886–1970). K potvrzení mimořádného zjištění, že se v Praze dochoval tento pohřešovaný snímek  Amazonas, Maior Rio do Mundo, pak přispěla Cinemateca Brasileira a také badatel Sávio Luís Stoco z Universidade Federal do Pará.[2]

Osudy autora filmu jsou spojené s kaučukovou horečkou a městem Manaus. Během své kariéry vytvořil 83 krátkých filmů, 8 celovečerních a 5 středometrážních snímků.[3] V Brazílii natáčel zakázkové filmy pro soukromé podniky i pro brazilskou vládu a ve dvacátých a třicátých letech působil i v Portugalsku, kde natočil například snímky Miss Portugal (1927) nebo Terra portuguesa (1934). Divácky úspěšný byl jeho dlouhometrážní dokumentární film No Paiz das Amazonas (V amazonské zemi, 1921/1922).[4] Silvino Santos se narodil v Portugalsku, ale už jako třináctiletý odjel za prací na sever Brazílie. Živil se zde jako obchodník a snažil se najít uplatnění i jako malíř a fotograf. Amazonské město Manaus v brazilském vnitrozemí v té době velmi rychle bohatlo díky těžbě přírodní pryže,[5] po které byla s rozvojem cyklistiky a automobilové dopravy velká poptávka. Kaučukové mléko se však v pralese nesbíralo snadno. Seringueiros či borracheiros si museli při sběru klestit cestu hustým podrostem a putovali při tom na velké vzdálenosti, protože neporušený systém amazonského pralesa obsahuje na jednom hektaru pouze jeden až dva kaučukovníky.[6] Život v této části Amazonie sběračům velmi ztěžovaly také další podnebné vlivy jako střídání sucha s obdobím dešťů (během kterého byl sběr skoro nemožný), vlhko, horko a tropické nemoci. Mnozí seringueiros zemřeli na horečky, podvýživu, napadení zvěří, uštknutí hadem či po pádu z výšky při nařezávání stromů. V táborech chyběl chinin k léčbě malárie a špatné hygienické podmínky přispívaly k šíření dalších nemocí. Děti narozené v izolovaných sběračských táborech neměly přístup ke školní docházce a mnohdy proto vyrůstaly negramotné. Seringueiros nebyli zaměstnanci, ale dostávali pouze podíl z ceny, za kterou překupník kaučuk později prodal.[7] V těchto podmínkách tak mnohdy pracovali jen ti, kdo již vyčerpali všechny alternativní možnosti obživy.[8] Firma Anglo-Peruvian Amazon Rubber Company nedostatkovou levnou pracovní sílu získala zotročením původních obyvatel Amazonie, v krátké době tak mohla vytěžit maximum z nově nabytých pozemků, protože se její majitel správně obával, že se pěstování brzy přesune do jihovýchodní Asie.[9] V oblasti kolem řeky Putumayo na hranici Peru a Kolumbie byli lidé z komunit Uitoto, Muinane, Bora a Okaina a dalších nuceni sbírat kaučuk pod pohrůžkou fyzických trestů, mučení, vraždění a znásilňování. Odhady, kolik původních obyvatel zahynulo v táborech kolem řeky Putumayo, se v různých zdrojích liší, ale šlo o vyšší desítky tisíc obětí. Neslavné praktiky firmy Anglo-Peruvian Amazon Rubber Company a jejího majitele, peruánského politika a podnikatele Julia Césara Arany, se proto do historie zapsaly jako „putumayská genocida“.[10]

Silvina Santose kontaktoval J. C. Arana v Manausu v roce 1910 a jakožto amatérského zájemce o fotografické médium ho vyslal na stáž do pařížských filmových studií Pathé-frères. Santos se zde naučil základům filmařského řemesla a získal potřebné vybavení pro natáčení prvních filmů.[11] V roce 1912 vyšla v Británii publikace amerického inženýra Walta Hardenburga The Putumayo: The Devil’s Paradise, ve které cestovatel vylíčil, jakým způsobem se v místě těžby přírodní pryže Aranův podnik chová.[12] Firma měla sídlo v Londýně, a proto justiční procesy a boj o přízeň akcionářů neprobíhaly v Brazílii či v Peru, ale na britské půdě. Nově vyškolený režisér Silvino Santos odplul z Paříže zpět do Brazílie a v roce 1913 natáčel pro Aranu v okolí řeky Putumayo (v té době byl již ženatý s Aranovou adoptivní dcerou Anou Marií). Film dostal název Rio Putumayo a byl zfilmován s jasným záměrem: vyslat směrem k zahraničním akcionářům Anglo-Peruvian Amazon Rubber Company pozitivní obraz o fungování kaučukového průmyslu[13] a „civilizační“ misi, kterou firma mimo jiné ospravedlňovala své působení v regionu. K podobnému účelu sloužily také fotografie původních amazonských obyvatel, které Santos pro Aranu pořizoval. Podle režisérovy nepublikované autobiografie Romance da minha vida (1969) byl tento film zničen, nicméně je možné, že se fragmenty zachycující například komunitu Uitoto objevily v pozdějším Santosově snímku Divy veletoku Amazonky. Po soudním zrušení Anglo-Peruvian Amazon Rubber Company si Arana nadále udržel v jihoamerickém regionu vysokou společenskou prestiž, značný majetek a za spáchané zločiny nebyl potrestán.[14]

Dalším filmem, který Silvino Santos režíroval, byly právě Divy veletoku Amazonky. Snímek představuje vše, co lze z amazonské přírody vytěžit: maso, kůže, kaučuk a dalších suroviny doplňují záběry na původní obyvatele Amazonie, faunu a flóru a na města, která české mezititulky představují jako „civilizovanější“. Časopis Film v roce 1924 na dílo upoutává exotizujícím popisem: „Mimo lovecká dobrodružství obsahuje film též cenné ukázky tamějších rostlin, ptactva a zvířeny. Vidíme přímo pohádkové bohatství krajů, oplývajících kaučukem, želvovinou, hedvábím, rybami a j. Kapitolou pro sebe jest kmen Amazonek (ozbrojených žen, které tam vládnou).“[15]

Silvino Santos negativ svého snímku předal učiteli psaní na stroji Propérciovi de Mello Saraivovi, který s ním odplul z Brazílie s příslibem, že vyrobí filmové kopie a snímek představí evropskému publiku. Pro pochopení toho, proč Santos dílo Saraivovi svěřil, je nutné chápat, jaký byl ve dvacátých letech minulého století vztah manauské kaučukové elity k Evropě. Do „Paříže v tropech“, jak chtěl být Manaus vnímán, mířily objednávky evropských produktů[16] a bylo zde mj. postaveno luxusní městské divadlo Teatro Amazonas v secesním stylu.[17] Když se tedy naskytla možnost prezentovat původní dílo vzniklé v Amazonii evropskému diváctvu, manauští akcionáři Santosova filmu to pravděpodobně považovali za důležitý milník.

Prostřednictvím Propércia de Mello Saraivy se tedy Divy veletoku Amazonky dostaly na počátku dvacátých let do Evropy.[18] Pro československou distribuci vznikla nitrátní virážovaná kopie opatřená českými mezititulky. V dobovém tisku se pak v roce 1924 o filmu můžeme dočíst coby o novince filmové a půjčovní společnosti R. Ehrlich a spol. a „dobrodružném snímku pořízeném profesorem Saraivem na výpravě, jež vedla podél celého toku řeky Amazonky“.[19] Propércio de Mello Saraiva tedy film mimo Brazílii nejspíše vydával za svůj vlastní a skutečného autora zamlčel. V následující dekádě se snímek ztratil z distribuce a režisér Silvino Santos, který se trvale usadil v Manausu, neměl až do své smrti v roce 1970 možnost své dílo zhlédnout. Snímek byl později v Národním filmovém archivu zabezpečen na acetátní materiál a původní nitrátní kopie se do dnešní doby nedochovala. Divy veletoku Amazonky se nyní v digitální podobě navracejí do země původu – Cinemateca Brasileira a místní badatelská obec tak mohou film podrobit dalšímu zkoumání a kritickému čtení.

Poznámky:

[1] V této podobě ho mohlo v roce 2021 zhlédnout v rámci cyklu Film a klima publikum kina Ponrepo s živým hudebním doprovodem Alexandry Cihanské Machové.

[2] Sávio Luís Stoco je autorem disertační práce o filmové tvorbě Silvina Santose s názvem O Cinema de Silvino Santos (1918–1922) e a representação amazônica: história, arte e sociedade, která bude v blízké době publikována knižně. O jeho hodnotný výzkum se opírá také tento článek.

[3] Sávio Luís Stoco, O Cinema de Silvino Santos (1918–1922) e a representação amazônica: história, arte e sociedade. São Paulo: USP 2019, s. 12.

[4] Tamtéž, s. 93.

[5]  E. Bradford Burns, Manaus, 1910: Portrait of a Boom Town. Journal of Inter-American Studies, Cambridge University Press 1965, s. 400.

[6] To, že se v Brazílii kaučukovníky nevyskytovaly jako solitéři, ale byly obklopeny dalšími rostlinami, je chránilo před působením mikroskopické houby Microcyclus ulei, která stromu způsobuje opadávání listů. Houba později uštědřila lekci americkému podnikateli Henrymu Fordovi, který se na konci dvacátých let dvacátého století rozhodl, že v brazilském regionu Pará zakoupí část pralesa, nechá ho vypálit a na jeho místě založí město s přilehlou plantáží. Umělá výsadba kaučukovníků plantážním systémem, který by umožnil efektivnější sběr, však v Brazílii díky Microcyclus ulei nefungovala a Fordlândia byla proto předem odsouzena k zániku. Viz Greg Grandin, The Rise and Fall of Henry Ford’s Forgotten Jungle City. New York: Picador 2010 (online).

[7] Tato praxe zavedená v Brazílii se pak přenesla i na plantáže do jihovýchodní Asie, kde je stále běžná i dnes, takže jakýkoliv pokles výkupních cen pro sběrače a sběračky kaučuku znamená i snížení jejich již velmi nízkých výdělků.

[8] John Tully, The Devil’s Milk: A social history of rubber. New York: Monthly Review Press 2011, s. 78–81.

[9] Tamtéž, s. 87.

[10] Tamtéž, s. 86. Publikace The Devil’s Milk uvádí, že v kaučukových táborech u řeky Putumayo zahynulo 32000 lidí, převážně z komunity Uitoto, publikace Imaginário e imágenes de la época del caucho: Los sucesos del Putumayo uvádí 30000 obětí mezi lety 1903–1910.

[11] J. P. Chaumeil, Guerra de Imágenes en el Putumayo (1902–1920). In: Alberto Chirif, Manuel Cornejo Chaparro (eds.), Imaginário e imágenes de la época del caucho: Los sucesos del Putumayo. Lima: CAAAP, Kopenhagen: IWGIA, San Juan – Iquitos: UPC 2009, s. 53.

[12] Tamtéž, s. 40.

[13] Tamtéž, s. 54.

[14] Tamtéž, s. 98–99.

[15] Film 4, 1924, s. 4.

[16] E. Bradford Burns, c. d., s. 403.

[17] Záběr na tehdy novou architektonickou chloubu města se objevuje i v Divech veletoku Amazonky.

[18] Sávio Luís Stoco, c. d., s. 139.

[19] Film 4, 1924, s. 4.