„A pak už nám lupne v bedně. Je nějaká hospoda na konci světa, ale uprostřed tohoto života. A napadne nás, že je nejlepší vzít kvér a postřílet to. Třeba jsou kolem nás samí zrádci pravého, skutečného, čestného života.“ (S. Machonin: Úryvek z posudku první verze literárního scénáře filmu Každý den odvahu)
Při příležitostí světové premiéry digitálně restaurovaného filmu Každý den odvahu (1964) na letošním ročníku karlovarského festivalu připomínáme postavu Sergeje Machonina. Poprvé se do prostředí československého filmu dostal již v roce 1948 jako jeden z mladých filmových literátů pod vedením Jiřího Hájka a Romana Hlaváče (pod vlivem zážitků z koncentračního tábora Sachsenhausen tehdy ještě tvořil v poúnorovém budovatelském duchu).[1] V šedesátých letech pak jako překladatel z několika jazyků, redaktor, spisovatel, kritik a dramaturg výrazně přispěl ke „kvasivému procesu v umění a ostatních duchovních disciplínách“.[2] A to nejen skrze přímé debaty v okruhu lidí, se kterými cítil spřízněnost, ale především prostřednictvím působení v Literárních novinách, ať již vlastními texty, nebo pracemi dalších autorů a autorek, které kolem tehdy vlivného media dokázal soustředit.
Všechny filmy, na kterých Sergej Machonin v druhé polovině šedesátých let ve Filmovém studiu Barrandov pracoval, vznikly v tvůrčí skupině Ladislav Novotný – Bedřich Kubala. Skupina věnující se v této době existenciálně laděným narativům měla stálou základnu spolupracovníků, mezi nimiž byli například Antonín Máša, Evald Schorm nebo Jan Čuřík.[3] Dramaturgická praxe se ve Filmovém studiu Barrandov po roce 1962 značně individualizovala a jednotlivé tvůrčí skupiny získaly větší autonomii.[4] Filmy tehdy mnohdy vznikaly jako výsledek intenzivního kolektivního dialogu názorově blízkých umělců a intelektuálů. Machoninův vklad je přímo uveden až u pozdějších snímků tvůrčí skupiny. Ve filmu Bloudění (1965) figuruje jako dramaturg, v Návratu ztraceného syna (1966) jako spoluautor scénáře a ve snímcích Hotel pro cizince (1966), Dívka s třemi velbloudy (1967) a Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) opět jako dramaturg. Do dialogu se členy štábu a hereckým obsazením filmu Každý den odvahu ale vstoupil velmi pravděpodobně již dříve. (Přinejmenším od roku 1961 Sergej Machonin totiž jako divadelní kritik pravidelně recenzoval hry režírované Janem Kačerem v ostravském Divadle Petra Bezruče.[5] Kačer si později zahrál v Mášově a Čuříkově Bloudění a s Janou Brejchovou pak ztvárnil ústřední hereckou dvojici v Návratu ztraceného syna i ve snímku Každý den odvahu.)
Je těžké odhadnout, nakolik Machoninovy reflexe systému inspirovaly Schormův film z roku 1964. Víme však to, že Machonin na první verzi literárního scénáře Každý den odvahu vypracoval posudek. Jeho text je velmi expresivní, některé části se blíží až manifestu, Mášův scénář tu recenzentovi slouží spíše jako odrazový můstek k vlastním úvahám: V posudku si například neodpustil kritiku „pokřiveného života, který žijeme a který se vydává za socialismus“. Machoninova vyjádření tu zaznívají sice stále ještě „uvnitř systému moci, ale už s deklarovanou vůlí vyrvat se z něho ven.“[6]
Poznámky:
[1] Popřevratové období zpětně Sergej Machonin hodnotil takto: „Dnes – a už vlastně bezmála půl století – svou alternativu ,budování socialismuʻ, zvolenou tak samozřejmě po válce a lágru, cítím jako neuralgické místo, bolavý pás, několikaletou spasmatickou zónu života, která má, jak vyplývá ze všeho předchozího v mém curriculu, svá zdůvodnění. Jenže jak se ukázalo, samé dobré důvody, které neobstály.“ In: Sergej Machonin, Příběh se závorkami (Alternativy), Brno: Atlantis 1995, s. 186.
[2] Tamtéž, s. 226.
[3] Tvůrčí skupina Ladislav Novotný – Bedřich Kubala přešla do Filmového studia Barrandov v roce 1956 z Československého armádního filmu. Podle dohody s ČSF musela jednou ročně natočit film s armádní tématikou, ale v šedesátých letech armádní náměty opustila a věnovala se látkám nové vlny. In: Petr Szczepanik, Továrna Barrandov: Svět filmařů a politická moc, Praha: Národní filmový archiv 2016, s. 102.
[4] Tamtéž, s. 286.
[5] Tereza Pokorná, Barbora Topolová (eds.), Sergej Machonin – Šance divadla. Praha: Divadelní ústav 2006, s. 432–443.
[6] Sergej Machonin, c. d., s. 229–230.
