Přestože u nás doposud nevyšel ucelený, pro laiky i odborníky uspokojivý přehled dějin české kinematografie, některé dílčí oblasti zdejší filmové výroby jsou již pokryté poměrně uspokojivě. Jednu z nich představují krátké účelové filmy z 50. let. Po knize Atomy věčnosti (Lucie Česálková, 2014), časově přesahující až do 30. let, se stejnému tématu nově věnuje také publikace Film – náš pomocník, poskytující socio-kulturní, historický, ekonomický a politický kontext ke stejnojmenné kolekci čtyř DVD.
Východiskem všech devíti kapitol, následujících po úvodníku Lucie Česálkové, je stejná otázka, jakou si Česálková kladla již v Atomech věčnosti – proč a jak filmy sloužící k osvětě, výchově a propagaci vznikaly a jakou funkci plnily. Tematické vymezení jednotlivých textů koresponduje s obsahem DVD: průmysl, zemědělství, brannost, zdravá výživa, umění, sport, životní styl (schází tudíž pouze zdravotnictví). Následují dvě případové studie, o distribuci krátkých filmů Filmovou lidovou univerzitou a recepci týchž filmů v brněnském kině Čas.
Kolektivní monografie studentek a absolventek Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě má z větší části základ v absolventských pracích autorek z let 2011 až 2015, čemuž odpovídá ustálená struktura jednotlivých textů (úvod, část teoretická, část praktická, závěr). Zatímco archivní prameny a použitá literatura jsou uvedeny za každým příspěvkem, rejstřík filmů a jmen je společný pro celou knihu, mající podobu lehkého paperbacku s bohatým fotografickým doprovodem a černo-bílo-žlutou grafickou úpravou sladěnou s DVD box-setem.
K čemu nebo komu krátké dokumentární filmy sloužily a jak vypadaly, prozkoumává jako první Veronika Jančová, zaměřující se na průmysl a hospodářství (Bezpečně pracovat, více vyrábět: Průmyslový film s tematikou mechanizace průmyslu a bezpečnosti práce). Vedle praktického využití průmyslových filmů (se zaměřením na bezpečnost práce a mechanizace průmyslu) ji zajímá také proces výroby a schvalování. Již tato fáze, zahrnující požadavky zadavatele nebo technické a časové možnosti, totiž mnohdy předurčila výslednou podobu filmu.
Upozorňování na příčinný vztah mezi funkcí a formou krátkých užitkových filmů představuje jeden z leitmotivů knihy. Namísto plošného odmítnutí schematičnosti filmů jako Dodržování pracovní kázně (1948), Úderník Svoboda (1950) nebo Výroba ozubených kol předkováním zubů (1958) se autorky snaží rozkrýt, co filmy činí takovými, jaké jsou. Požadavek vyrábět je rychle a jednoduše byl přitom jedním z klíčových faktorů, který ale zároveň zcela neeliminoval stylistickou svébytnost snímků.
Dalším rysem textu Jančové, který bychom mohli vztáhnout i na příspěvky jejích kolegyň, je vsazování filmů do komplexu jiných dobových mediálních výstupů, plnících podobnou úlohu. Na doplnění vědění a proměně vědomí diváků se filmy podílely společně s řadou dalších propagačních a výchovných prostředků a de facto představovaly bod, v němž se protínaly společenské, technologické či institucionální faktory. Jako takové proto dnes představují ideální studijní materiál k širšímu pochopení občansko-výchovných praktik a procesů v 50. letech. Přes riziko nadvlády kontextu nad textem přesto nejsou kontextové odbočky zbytečné a těžištěm všech studií zůstávají filmy, nikoli politika, společnost či průmysl.
Srozumitelným jazykem napsaná studie Veroniky Jančové následující texty předjímá v neposlední řadě segmentací do jasně vymezených podkapitol a obezřetným vedením čtenářovy pozornosti. Autorka nás průběžně připravuje na to, o čem bude psát a rekapituluje, o čem již psala. Důsledné upozorňování, kde v textu se zrovna nacházíme a jakým směrem bude cesta pokračovat, prozrazuje školní původ studií, jimž lze z hlediska analytické přehlednosti a faktografické přesnosti zároveň máloco vytknout.
Přes oddělený popis toho, jak vypadala příprava filmu, jak jeho uvádění, vyprávění nebo styl, autorky nezůstávají na čistě popisné úrovni, kladou si relevantní otázky a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi. Barbora Rudinská tak ve druhé kapitole (Společnou brázdou. Analýza krátkých československých zemědělských filmů) nastiňuje podmínky výroby a uvádění krátkých zemědělských filmů, zohledňuje jejich společensko-politickou funkci, všímá si jejich formálních aspektů a vsazuje je do víceúrovňového procesu kolektivizace zemědělství.
Podobně Kateřina Šardická (V čas potřeby budeme všichni vojáky. Možnosti a meze tvořivého pojetí účelového branného filmu) vedle analýzy formální a stylové stránky filmů určených k propagaci branné výchovy upozorňuje, z čeho požadavek výchovy k obraně vlasti vycházel a nakolik jeho naplnění usnadnilo poválečné propojení filmového průmyslu s ministerstvy a státními podniky. Šardická si také klade otázku, která při čtení monografie zřejmě napadne nejednoho čtenáře – opravdu byly filmy plnící státní zájmy schopné například „vyburcovat masy a přesvědčit národ o připravenosti jeho i naší armády“? (s. 124)
Jinými slovy, plnily krátké dokumentární filmy své občansko-formativní cíle? Odpověď, vyžadující orálně-historický výzkum divácké recepce, alespoň naznačila Jana Kokešová ve studii Zabitý čas. Brněnské kino Čas a jeho diváci, která knihu uzavírá. Pro pamětníky, s nimiž Kokešová vedla rozhovory, zpravidla nebyl hlavním důvodem návštěvy tzv. časového kina, představujícího před nástupem televize hlavního zprostředkovatele audiovizuální zpráv, aktuální program, nýbrž možnost „zabít“ v něm volný čas. Není proto divu, že se největší popularitě těšily grotesky.
Bez ohledu na reálný dopad promítaných filmů na život a myšlení dobových diváků je potřeba rozkrývat jejich rétorickou stavbu a modely argumentace a sledovat, jak se například do propagování vyživovací politiky (Eliška Malečková, Společně k dílu, společně k jídlu. Filmová propagace a dobové koncepty zdravé výživy) promítala komunistická mytologie a které faktory povahu a podobu socialistických emblémů a mýtů spoluutvářely. Velmi užitečná, byť v knize poměrně vzácná jsou proto upozornění na projevy určitých tendencí také v hrané tvorbě. Dominika Bäuchelová (Cti národní tradici a lid svůj. Reflexe dějin, umění a folklóru v českém krátkém filmu) například zohledňuje, jaké podoby motiv vlastenectví nabyl ve Vávrově husitské trilogii.
Na některé z oblíbených ideologických principů z období studené války upozorňuje Soňa Morgenthalová, zajímající se o funkce a formu filmové propagace tělovýchovy a sportu (Na shledanou na Strahově. Rétorika řádu v českých sportovně-propagačních filmech). Nachází paralelu mezi sportovním zápolením a touhou po větší výrobní kapacitě a organizované cvičení na základě zhlédnutých filmů o spartakiádách a sokolských sletech chápe jako symbol podřízenosti jednotlivce kolektivu. (1) Být tělesně zdatný znamenalo být připraven bojovat a pracovat, což Morgenthalová dokládá pronikavým rozborem filmu Emil Zátopek (1954). Legenda československé atletiky je v něm prezentována jako úderník sovětského typu, jehož tvrdý trénink si svou náročností nezadá s celodenní prací u soustruhu.
Na podobných ideologických redukcích jako filmové oslavy sportovců byly založeny filmy vztahující se k tématům životního stylu, jak ve své studii dokládá Barbora Ligasová (Žijeme lépe, žijeme radostněji: Reflexe proměn životní úrovně a životního stylu v československých krátkých filmech z let 1945–1959). Přes drobné obměny ideálu kvalitního života dle oblastí, které bylo v určitém období potřeba vyzdvihnout, zůstávala neměnná zakládající myšlenka, že lepší práce přispěje k lepšímu životu (a opačně).
Doplňková studie Efektivnost alternativní distribuce krátkých filmů a Filmová lidová universita (Lucie Česálková, Klára Váradi) do větší hloubky prozkoumává, jak byla utvářena a jak (ne)fungovala alternativní distribuční síť časových kin. Zvýšenou snahu obeznamovat diváky na počátku 50. let prostřednictvím akcí jako Filmová lidová univerzita s ideologickými pilíři komunistické strany autorky vysvětlují mimo jiné politickou krizí a nespokojeností obyvatel s hospodářskou situací v zemi.
Využití filmu jako nástroje k idealizaci reálných podmínek životní úrovně může být jednou z příčin toho, proč si komunistický režim nejenom u nás udržel po dobu několika desetiletí relativně silnou pozici. Také kvůli podobným souvislostem má smysl vracet se k starým filmům, ať hraným či dokumentárním, krátkým nebo dlouhým, a zasazovat je do filmových i mimofilmových kontextů.
Lucie Česálková (ed.): Film – náš pomocník. Studie o (ne)užitečnosti českého krátkého filmu 50. let. Národní filmový archiv, Masarykova univerzita, Praha – Brno 2015, 328 stran.
Poznámky:
- Podobně, třebaže ve velmi odlišném dějinném kontextu, chápal Siegfried Kracauer taneční skupinu Tiller Girls jako emblém industriální společnosti. Viz Kracauer, Siegfried, Ornament masy. Praha: Academia, 2008.
