Rok 1959 pro československou kinematografii v některých ohledech nebyl příliš příznivý vůbec (viz např. I. festival československého filmu v Bánské Bystrici a následné zákazy), v jiných velmi. Na XII. MFF v Cannes se například dočkala uvedení kolekce tří československých filmů, hranou Touhu (1958) a animovaný Sen noci svatojánské (1959) doplňovali dokumentární Motýli tady nežijí (1958). Celý výběr obdržel Zvláštní cenu, poslední uvedený snímek byl navíc vyznamenán Zlatou palmou pro nejlepší krátkometrážní dílo. Filmová esej věnovaná kresbám židovských dětí z Terezína je zřejmě nejznámější a nejvýznamnější položkou v rozsáhlé filmografii dokumentaristy Miroslava Bernata. Holocaust navenek představoval odklon od zemědělských námětů, s nimiž bývá přednostně spojován. Jeho tematický záběr byl ve skutečnosti podstatně rozmanitější.
Miro Bernat se narodil 16. května 1910 v Mašově u Turnova. V Praze studoval reálné gymnázium a střední grafickou školu. Krom toho byl vzdělán v hudbě a zpěvu a navštěvoval dramatickou školu Marie Markové-Nekolové. Jako člen ústředí Svazu dělnických divadelníků měl příležitost hrát a režírovat. Menší roli dostal i ve filmech V tom domečku pod Emauzy (1933) a Mravnost nade vše (1937). U divadla se seznámil s předními osobnostmi pražské umělecké scény, například Janem Drdou, Jiřím Voskovcem a Janem Werichem nebo Františkem Hrubínem. Před válkou začal připravovat svůj první film Poloninské milování, který však kvůli okupaci nemohl být realizován. Během protektorátu se věnoval tisku a fotografii. O fotografii a estetice po osvobození také přednášel na střední grafické škole na pražském Smíchově. Krom toho založil a vedl fotografický měsíčník V. F. (Věstník fotografů). Novinářsky činný byl rovněž v Lidové kultuře či Salónu, kde zveřejňoval své reportáže. Víc jej to ale táhlo k divadlu, filmu a výtvarnému umění. Po roce 1945 se stal členem Socialistické výtvarné fronty a příležitostně se věnoval malbě.
V roce 1948 byl Bernat hercem Jiřím Hlinomazem přizván ke spolupráci se studiem Krátkého filmu, pro které měl točit krátké hrané grotesky. Po změně výrobního programu se však v původně zamýšlené sféře realizovat nemohl. V Krátkém filmu ovšem zůstal, pouze přešel do nově založeného Studia populárně vědeckých filmů, kde nejdříve působil jako asistent režie a kamery a autor námětů – Periferie, Stavba lodi ani Průhonice ale nakonec nevznikly. Jako svůj první film natočil Bernat podle vlastního scénáře a s vlastním komentářem instruktážní Organizaci staveniště (1951). Poměrně rychle se zařadil mezi kmenové režiséry Studia, pro které dokázal ročně natočit tři až čtyři populárně vědecké filmy. Zůstal jím i v době, kdy se začal vedle zakázkové režie věnovat také autorským dokumentům.
O Bernatově počáteční tematické orientaci dostatečně vypovídají názvy filmů: Kachní farmy, Kůrovec, Opylování rostlin, Včely budou žít, Včely a květy, Vosička Aphelinus Mali. Zajímala ho zejména živočišná říše, zvlášť včely, kterým chtěl původně věnovat celovečerní film. Šestnáctistránkový námět ale nakonec realizován nebyl. Právě filmem o včelách, Včely budou žít z roku 1951, nicméně započala Bernatova dlouhodobá spolupráce s ministerstvem zemědělství a s kameramanem Aloisem Jiráčkem. Film informující včelaře, jak léčit epidemickou nákazu včel roztočem, byl uveden mj. na benátském Biennale a později získal Stříbrnou plaketu a diplom na přehlídce včelařských filmů v Římě. Ačkoli byl snímek určen primárně odborníkům, kteří ocení unikátní záběry včelího dýchacího ústrojí a roztočů žijících ve vzdušnici včely, poutavým výkladem oslovoval i širší veřejnost, což bude platit také pro zbytek Bernatovy filmografie s mnoha tituly přesahujícími svou utilitární funkci směrem k tvůrčímu pojetí. Ke včelám se vrátil v roce 1952 s filmem Včely a květy a znovu v roce 1956 se Včelím zákonem, který nabídnul filmové záběry života ve včelím úle získané pracným časosběrným snímáním.
V padesátých letech natočil Bernat zhruba dvacet snímků, u nichž je uveden jako autor námětu, scénáře, režie a komentáře. Vedle včel se v nich věnoval i dalším přírodovědným tématům, chovu drůbeže v JZD (Velkochov drůbeže, 1952), novým metodám chovu kachen (Kachní farmy, 1954), ochraně koroptví před dravci (Koroptví kraj, 1955) nebo chovu koní (Čeští koně kladrubští, 1957). Film O kuřátkách (1953), natočený pro ministerstvo školství, vysvětluje dětem, co se děje s vajíčky v umělé líhni. Doprovází jej komentář Bernatova přítele z mládí, básníka Františka Hrubína. Poetickými kvalitami a snahou dodat látce osobitý výraz se vyznačovaly i jiné Bernatovy přírodovědné filmy, jež kromě předávaní faktů o biologii či ochraně zvířat zároveň oslavovaly krásu české krajiny a důležitost zvířat, která k ní patří. Určujícím dramatickým principem, činícím filmy více vtahujícími, pro něj obvykle bylo kladení otázek a hledání odpovědí, případně metoda srovnávání a opakování.
S židovskými výtvarníky, například s Petrem Kienem, se Bernat stýkal již před válkou. Pro žáky, kteří byli kvůli svému původu vyloučeni ze studií, pak pořádal fotografické kurzy. Když se rozhodl natočit film Motýli tady nežijí, židovská komunita a její osud mu tudíž nebyly neznámé. Emocionálně silný film z roku 1958 je tvořen pásmem jednoduchých i propracovanějších kreseb dětí vězněných za války v terezínském ghettu, jejichž emocionální i obsahové vyznění podtrhuje hudba Karla Reinera. Scénář byl založen na motivu, který se v malbách často opakoval – touha po svobodě, po úniku ze světa krutosti a nepochopitelného násilí. Poéma, jež je řazena do zlatého fondu českého dokumentu, získala řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech, mj. již zmíněnou Zlatou palmu z Cannes. Po úspěchu Motýlů začal Bernat vedle krátkých populárně vědeckých filmů pravidelně točit také středometrážní dokumenty o tématech, na nichž mu záleželo. Přispělo k tomu i dobové uvolnění dozoru nad vyráběnými filmy, fikčními i nonfikčními.
Bernatův tematický záběr se od šedesátých let nápadně rozšířil. Zabýval se vesmírem (Dialogy s hvězdami, 1964, Zdánlivé pohyby planet, 1965) nebo archeologickými objevy (Železo Velké Moravy, 1965, Co není psáno, není na světě, 1965). Krásu technického skla odhaluje jeho film Sklo, sklo, sklo (1961), natáčený kameramanem Svatoplukem Malým v blízkosti pecí, z nichž podle Bernatových vzpomínek sálala teplota okolo 1 600 °C. Dokument se silným humanistickým nábojem Cesta dlouhá tisíc let (1961) se tehdy populární formou sociologického průzkumu věnuje životu československých Romů. Výraznou linii Bernatovy tvorby začaly tvořit filmy o umění a umělcích a jiných osobnostech našich dějin. Ke stému výročí narození významného básníka natočil film Já, Petr Bezruč (1967). Osobnost a dílo Fráni Šrámka ve filmu Ať zním (1968) připomínají jeho dopisy, poezie a výpovědi přátel. Na zakladatele moderního českého sochařství J. V. Myslbeka a jeho práci na sousoší sv. Václava vzpomíná film A kníže kopí potěžkal (1969).
Vedle básníků a výtvarníků Bernat portrétoval i průkopníky vědy a techniky (Karel Klíč – vynálezce hlubotisku, 1957, Jan Evangelista Purkyně, 1976, Praha Jana Kříženeckého, 1981). Ve své práci oproti jiným dokumentaristům, například Kurtu Goldbergerovi, plynule pokračoval i po roce 1968, kdy například v souladu s dobovou pro-populační politikou natočil pro Československou televizi desetidílný seriál Děti mezi námi (1971), pojednávající o doporučených výchovných přístupech v různých fázích dětského vývoje. Informace o výzkumu lidské paměti na základě psychologie a fyziologie mozku podal jeho film Paměť a Orbis pictus (1976). Lidskému organismu, lékařství a fungování mysli se Bernat věnoval ve filmech Poruchy vědomí (1972) nebo Bolest (1979). U příležitosti čtyřstého výročí narození astronoma Johannese Keplera vznikl rozmáchlý barevný dokument Harmonie světa (1971), provázející nás Keplerovým fascinujícím myšlenkovým univerzem.
Miro Bernat patřil mezi mimořádně plodné autory. Od padesátých do osmdesátých let natočil přes sto filmů, za které obdržel na domácích a mezinárodních festivalech a přehlídkách srovnatelný počet cen. Čeští i zahraniční odborníci oceňovali, že jde o kompozičně promyšlená díla, vyznačující se navíc vyvážeností všech výrazových složek. Bernat podle nich navíc dokázal vnímavě a se zvědavostí přistoupit k prakticky libovolné látce a tím ji otevřít mnohem širšímu publiku, než by odpovídalo specifičnosti dané problematiky.
Použitá literatura:
Václav Borovička, O motýlech, včelách, koroptvích a lecčems jiném. Film a doba, r. 7, č. 12, 1961, s. 840–841.
Antonín Navrátil, Materiály k dějinám dokumentárního filmu II. Miro Bernat. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965.
Zdeněk Štábla, Data a fakta z dějin čs. kinematografie 1896–1945, sv. 3. Praha: Československý filmový ústav 1990.
Martin Štoll a kol., Český film. Režiséři – dokumentaristé. Praha: Libri 2009.
Náš portrét. Miro Bernat. Zpravodajství: o krátkometrážních filmech, r. 1, č. 9. (7. 5.), 1957, s. 9–10.
