Petr Schulhoff

Syn hudebního skladatele a pianisty Ervína Schulhoffa se narodil 10. července 1922 v Berlíně. Jeho první setkání s československou kinematografií proběhlo v roce 1933, kdy ztvárnil menší roli chlapce z dětského domova v prvním samostatném režijním počinu Vladislava Vančury Na slunečné straně. Herectví se okrajově věnoval také později a možná i díky této zkušenosti měl pochopení pro herecké řemeslo a svým hercům, podle jejich vlastních vyjádření, ponechával prostor pro improvizaci. Třebaže jen v rámci mantinelů vymezených scénářem. Během okupace byl Petr Schulhoff společně s otcem deportován do koncentračního tábora v bavorském Wülzburgu, kde Ervín Schulhoff zemřel na tuberkulózu.

Po druhé světové válce Schulhoff dodatečně odmaturoval na reálném gymnáziu a stal se zaměstnancem Československého filmu. V letech 1945 až 1953 působil jako asistent režie ve Filmových studiích Barrandov. Od roku 1953 do roku 1969 pracoval nejprve jako pomocný režisér a posléze jako režisér a scenárista Krátkého filmu. Tam se věnoval tvorbě instruktážních, propagačních a reklamních filmů nebo politických dokumentů. [2] Jako hlavní redaktor je podepsán pod řadou dobových týdeníků. Teprve roku 1969 se Schulhoff stal oficiálně režisérem Filmových studií Barrandov. Svůj první celovečerní hraný film, detektivku Strach s Rudolfem Hrušínským v roli majora Kalaše, nicméně natočil již v roce 1963.

Schulhoffovy krátkometrážní filmy z přelomu padesátých a šedesátých let se nacházejí na pomezí naučného dokumentu a satirické komedie. Pro Filmový satirický občasník „Trn“ natočil mikrokomedii Proč lže…? (1958), varující před přenosem negativních vlastností (v tomto případě lhaní) z rodičů na děti. Komedie mravů O lidech okolo stolu (1958) s Milošem Kopeckým v několika různých rolích nás poučuje, jak bychom se neměli chovat v restauraci. Obdobnou náplň i formu má třídílná komedie O lidech před pultem a za ním (1958, Schulhoff režíroval první dva díly), varující před nepoctivostí některých prodavačů. Zlepšovák (1959) humornou formou poukazuje na překážky, s nimiž se za socialismu musel vypořádat lidový vynálezce. Postavy mimo hru (1960) jsou koncipovány jako školní přednáška o nevychovanosti sportovních diváků. Osvětové Hrozné dítě (1962) poukazuje na souvislost mezi chováním přehnaně přísných rodičů a přecitlivělého dítěte. Propagační film Vajshoblhák a státní tajemství (1965) byl natočen pro Ministerstvo vnitra jako varování před neopatrným nakládáním se státními tajemstvími.

Všechny výše zmíněné filmy, k nimž Schulhoff také napsal scénář, prozrazují autorův „čapkovský“ zájem o drobné lidské neřesti, lidskou hloupost a naivitu. Negativní vlastnosti jsou ovšem vždy vyňaté ze širšího společenského kontextu a přesazené do mikrokosmu rodiny, výrobního podniku či prodejny. Cesta k nápravě poměrů vede skrze potrestání a změnu v chování zřetelně označených jednotlivců a není podmíněna změnami systémovými. Uvedené filmy otevřeně sledují výchovný záměr, projevující se názornou výkladovou formou nebo přímým oslovováním diváků. V méně zřetelné podobě bude tentýž edukačně-apelativní tón vlastní rovněž Schulhoffovým celovečerním komediím, ačkoli ty model výchovy prostřednictvím špatného příkladu neuplatňují se stejnou důsledností.

V natáčení krátkých výchovně-satirických komedií Schulhoff pokračoval i během šedesátých let, kdy se paralelně začal věnovat také kriminálnímu žánru (vedle Strachu ještě Vrah skrývá tvář, 1966, a Po stopách krve, 1969). Roku 1968 natočil s Jiřím Sovákem, Vladimírem Menšíkem a žravým bernardýnem populární silvestrovskou mikrokomedii Bohouš, která v něm podle jeho slov probudila vážnější zájem o veseloherní žánr. [3] Formát satirické komedie mohl Schulhoff dále rozvíjet díky televiznímu cyklu příběhů o tom, jak okrást své bližní Jde o peníze a sérii televizních mikrokomedií Trapasy. První celovečerní veselohru natočil teprve v roce 1974 (Hodíme se k sobě, miláčku…?). Rozšíření žánrové profilace o komediální žánr vysvětloval pragmaticky – chtěl předejít tvůrčímu ustrnutí a sebe-vykrádání. [4]

Preferováním komedií a krimifilmů se Schulhoff od začátku své kariéry pohyboval na poli divácky vděčných žánrů, jimž bylo normalizační vedení československého filmu nakloněno. [5] Nebyl to ovšem jediný důvod, proč za normalizace patřil k režisérům, kteří mohli i po konsolidování poměrů na Barrandově plynule pokračovat ve své činnosti. V šedesátých letech se v očích strany nezdiskreditoval reformistickými idejemi nebo formálním experimentováním. Díky tomu, že „nezakolísal,“ ani nepatřil k „pomýleným,“ uplatňovaná taktika „diferenciovaného přístupu“, o němž píše Jaromír Blažejovský, [6] se na kontinuitě jeho tvorby neprojevila. Roku 1980 byla Schulhoffova pozice důvěryhodného tvůrce stvrzena udělením čestného titulu zasloužilý umělec.

Schulhoffa v interních dokumentech Filmového studia Barrandov vnímali jako pokračovatele tradice vkusné, nenáročné zábavy, jaká byla dříve spjata se jmény Vladimíra Slavínského nebo Martina Friče. [7] Skutečnost, že naplňoval jeden z hlavních požadavků na veselohru, tj. velký zájem diváků, ovšem nebyla jediným důvodem Schulhoffova dobrého jména u barrandovského vedení. Jeho poctivý a zodpovědný přístup k řemeslu, projevující se pečlivou přípravou na natáčení a svědomitým dodržováním termínů, [8] zaručoval, že nedojde k překročení rozpočtu a filmy budou dokončeny včas, nebo dokonce s výrazným předstihem. [9]

Stejnou pragmatičnost jako při přechodu od vážného ke komediálnímu žánru projevil Schulhoff programovým zasazením všech svých filmů do současnosti. Mohl se tak snáz vyjadřovat k přítomnosti přímo a vyhovět tím ideologickému požadavků na pokrokové socialistické umění. Jeho deklamovaný cíl představovala drobnokresba negativních mezilidských vztahů a moralizování prostřednictvím smíchu. Výrazný satirický tón napříč celou jeho komediální tvorbou Schulhoffa vyčleňuje z řady komediálních režisérů, kteří o společensko-kritický přesah vnést nesnažili. [10] Za své inspirační zdroje v rozhovoru pro Film a dobu označil Schulhoff klasickou moralistní komedii v duchu Molièrova Misantropa (z něhož přímo čerpá námět pohádkové komedie Já už budu hodný, dědečku, 1978) a Karla Čapka s jeho živočichopisným přístupem k povahovým lidským slabostem. Čapkův „obyčejný člověk“ se svými drobnými každodenními radostmi a starostmi byl přesně tím typem postav, který konvenoval s dobovými ideologickými požadavky. S postavou, která se neprojevuje odvážnými hrdinskými skutky, se nejenže mohli občané Československa snadno identifikovat, ale zároveň tento typ hrdiny svým zájmem o privátní problémy reprezentoval preferovaný model chování, které neohrožovalo společenský řád.

Rozpoznání Schulhoffových komedií v nepřeberném množství normalizační zábavní produkce usnadňují jejich tituly, úryvky přímé řeči, jež mají své pevné místo v příběhu filmu (často se jedná o pointu snímku nebo o opakované motto). Přímo v názvu je tak obsažen jeden ze znaků příznačných pro dnešní recepci normalizačních komedií – jejich redukování na dobře zapamatovatelné „hlášky“. Názvy obecně určeného adresáta (miláček, drahoušek, šéf…) k něčemu vyzývají nebo o něčem přesvědčují. Skutečnost, že původní názvy tří z šestice komedií tento tón neměly (Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976 se mělo původně jmenovat Absolutně nevinný žertík, původně zamýšlený název pro Já to tedy beru, šéfe!, 1976 byl Pět karafiátů pro Renatu a Já už budu hodný, dědečku! mělo pracovní název Co čert všechno nespíská…) [11] svědčí o institucionální snaze sjednotit rétoriku názvů a napovědět touto cestou divákům, že jde o nový film Petra Schulhoffa, jehož jméno představovalo záruku vyšší řemeslné kvality.

Jako autor scénářů ke všem svým satirickým komediím mohl Schulhoff podobu snímků kontrolovat od jejich zárodečné fáze a vyšší autorský podíl je zřejmě také důvodem nadstandardní tematické kontinuity jeho komedií. Co je doma, to se počítá, pánové… (1980) můžeme například ve vztahu k Zítra to roztočíme, drahoušku…! chápat jako volné pokračování s týmiž postavami a pouze lehce obměněným obsazením (Miloše Kopeckého nahradil v roli hlavy rodiny Jiří Sovák). Tentýž film zároveň variuje námět Schulhoffovy televizní mikrokomedie Tetička za všechny peníze (1973), v níž se manželský pár snaží ožebračit majetnou tetičku z venkova. Peníze, vztahy a jimi podmíněné morální implikace představují středobody vyprávění také dalších dvou Schulhoffových televizních komedií, Úplně beznadějného případu (1978) a Výhry admirála Kotrby (1981), která byla jeho předposledním filmem. Následovala již pouze poslední z dodnes s úspěchem reprízovaných Schulhoffových komedií Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982). [12]

Poznámky:

[1] Text vychází z kapitoly „Petr Schulhoff“ v diplomové práci Šrajer, Martin, Obraz české společnosti v normalizačních komediích Petra Schulhoffa: diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra filmových studií, 2014. Vedoucí diplomové práce Stanislava Přádná.

[2] Kol. autorů ČSFÚ Praha a SFÚ Bratislava: Českoslovenští režiséři sedmdesátých let. Praha: Československý filmový ústav, 1983, s. 70–72.

[3] Režie Bohouše byla přitom Schulhoffovi údajně nabídnuta náhodou, poté, co původně zvažovaný režisér Martin Frič nečekaně zemřel. Rozhovor s Petrem Schulhoffem. Květy, 24. 11. 1978.

[4] Bechtoldová, Alena, Rozhovor s Petrem Schulhoffem. Film a doba 1978, č. 12, s. 662-667.

[5] Sedláček, Jaroslav, Rozmarná léta českého filmu, Praha: Albatros Media, 2012.

[6] Blažejovský, Jaromír, Čas sluhů (1969–1989). Sylvestrová, Marta (ed.): Český filmový plakát 20. století. Brno: Moravská galerie – Praha: Exlibris, 2004, s. 106.

[7] Dramaturgův posudek literárního scénáře filmu Co je doma, to se počítá, pánové… Archiv Barrandov Studio, a. s., sbírka: Scénáře a produkční dokumenty, film: Co je doma, to se počítá, pánové…, dramaturgický posudek.

[8] Technické scénáře Schulhoff opakovaně odevzdával s velkou časovou rezervou, čímž poskytoval dostačující prostor k důkladné přípravě vlastního natáčení.

[9] Například výrobní doba komedie Zítra to roztočíme, drahoušku…! byla oproti plánu zkrácena o 21 dní. Archiv Barrandov Studio, a. s., sbírka: Scénáře a produkční dokumenty, film: Zítra to roztočíme, drahoušku…!, výrobní zpráva, 22. dubna 1976.

[10] V textu věnovaném satiře Světáci na Schulhoffovu výlučnost upozorňuje Jaroslav Sedláček, podle kterého se satira do československých kin vrátila po smrti Vratislava Blažka a Hrochovi až ve druhé polovině sedmdesátých let právě ve Schulhoffových filmech. Sedláček, Jaroslav, Světáci. Cinema 10/05, č. 173, s. 80–83.

[11] Český hraný film V. 1971–1980. Praha: Národní filmový archiv, 2007.

[12] Otakar Fuka nicméně ještě v roce 1984 podle Schulhoffova scénáře natočil psychologické krimi Příliš velká šance.