Jiří Menzel natočil celkem šest filmů podle literárních předloh Bohumila Hrabala. Krátkometrážní Smrt pana Baltazara pro povídkový soubor Perličky na dně (1965), Ostře sledované vlaky (1966), Skřivánky na niti (1969), Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006). S výjimkou toho posledního se na všech scenáristicky podílel sám Hrabal, ve většině si i zahrál epizodní roli.
Menzelovy adaptace, zejména ty z osmdesátých let, se ze strany kritiků a znalců Hrabalova díla setkaly s výtkami, že spisovatelovo vrstevnaté dílo proměňují v banální pásmo lehko stravitelných bukolických obrazů, v nichž nehrají prim existenciální témata, ale laskavý humor. Toto zploštění, zaměření na dionýsovský rozměr bytí, lze ale z druhé strany vnímat i jako věrný odraz hodnotové orientace normalizační společnosti.
Ladění hrabalovských adaptací navíc odpovídá Menzelově senzibilitě, kterou dobře vystihla jeho explikace k Ostře sledovaným vlakům, citovaná ve filmařových pamětech Rozmarná léta (Praha: Slovart 2013, s. 147), kde mimo jiné píše „Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se zlu dokážeme smát. V tom smíchu nehledejme cynismus, ale usmíření.“
V první polovině sedmdesátých let vycházely Hrabalovy knihy hlavně v samizdatu, například v edici Petlice, kterou v roce 1972 založil Ludvík Vaculík. Teprve roku 1976, po spisovatelovu tendenčním rozhovoru pro týdeník Tvorba, v němž Hrabal mj. pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ, začala být jeho literární produkce opět oficiálně vydávána, byť šlo zprvu převážně o výbory povídek. Navíc se musel podřizovat normalizační cenzuře.
Slavnosti sněženek poprvé vyšly v listopadu 1978 v edici Malá žatva nakladatelství Československý spisovatel. Hrabal knihu koncipoval jako koláž portrétů skutečných obyvatel chatové osady ve středočeském Kersku, kam sám unikal před velkoměstským ruchem. Oproti původnímu strojopisu z roku 1975 došlo k mnoha úpravám, několik povídek bylo na příkaz cenzury vyřazeno. Necenzurovaná verze vyšla teprve v rámci Sebraných spisů Bohumila Hrabala v Pražské imaginaci v roce 1993.
Film sestává z motivů převzatých z vícero povídek. Osu vyprávění tvoří děj povídky Hostina. Mnoho dalších motivů bylo převzato z povídky Leli. Za centrum dění ve filmu stejně jako v Hostině slouží pivnice Hájenka, kde se dennodenně scházejí sezónní rekreanti i kerští starousedlíci. Poklidný život obce, kde se až na drobné sousedské a partnerské neshody nic moc neděje, naruší až groteskní hon na kance a následný spor myslivců ze dvou sousedních vesnic, komu by měla připadnout trofej.
Podle vzpomínek Jiřího Menzela se vedení Čs. státního filmu kvůli vysokým nákladům zdráhalo zfilmoval již hotový scénář k Postřižinám. Narychlo proto s Hrabalem jako náhradu připravili ke zfilmování Slavnosti. Ani s nimi ale u ústředního ředitele Jiřího Purše nepochodili: „A když byl ten scénář hotovej, tak se toho lekli a řekli, že radši ty Postřižiny. Takže jsem je natočil a až teprve když měly Postřižiny velký úspěch, tak honem, honem že musí být zase další Hrabal“, vzpomíná Menzel.[1]
Film se natáčel od srpna do listopadu roku 1983 jednak přímo v Kersku, se zapojením tamějších neherců, jednak v pražských ateliérech. Scénu s divočákem natočil Menzel s kameramanem Jiřím Macákem na návsi obce Sluštice nedaleko Říčan. Při obsazování herců se Menzel spoléhal na interprety, kteří se mu osvědčili při dřívější spolupráci, třeba na Postřižinách.
Do role provozovatele hostince Ládi Nováka tak obsadil Jiřího Schmitzera, Jaromíru Hanzlíkovi nabídl roli Leliho. Filmový Leli vznikl spojením figur z dvou knižních povídek. Stejně se rodily i další postavy, které v sobě často slučují povahové vlastnosti a rysy hned několika knižních předobrazů.
Nejvýraznější part byl svěřen Rudolfu Hrušínskému, jehož pan Franc, propojující většinu epizod, vychází z povídky Mazánkův zázrak. Vedle známých herců se ve Slavnostech mihnou i Menzelovi režisérští kolegové Jiří Krejčík (Karel) a František Vláčil (starý myslivec). Bohumil Hrabal si střihl roličku muže vynášejícího žumpu.
Malou dramatičnost zápletky vyvažují anekdotické scény inspirované němými filmovými groteskami, prvky komunální satiry, nechávající vyniknout malost a provincionalismus postav, ale také tragické, sentimentální vyústění. Pakliže Hrabal v reportáži z natáčení mluvil o „zraňující baladě ze současnosti“, příp. „tragické komedii, která má svůj nadtext i podtext“, popisoval spíš ideální, nakonec nenaplněnou vizi díla.[2]
Tonální i myšlenkovou nevyrovnanost filmu, který podle kritiků kličkuje mezi novovlnovými formálními experimenty a nostalgickou lidovou komedií, dával Menzel za vinu ve spěchu vznikajícímu scénáři.[3] Ve snaze narychlo rehabilitovat Hrabala pro film podle něj literární podklad nebyl dotažený stejně jako například u Ostře sledovaných vlaků nebo Skřivánků na niti. U diváků se nicméně Slavnosti těšily a dodnes těší velké oblibě a stále jsou z nich citovány celé scény i jednotlivé, zlidovělé repliky, například „To zas bude v álejích nablito“.
Slavnosti sněženek (Československo 1983), režie: Jiří Menzel, scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel, kamera: Jiří Macák, hudba: Jiří Šust, hrají: Rudolf Hrušínský, Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Miloslav Štibich, Petr Brukner, Rudolf Hrušínský ml., Eugen Jegorov a další. Filmové studio Barrandov, 83 min.
Poznámky:
[1] Eva Strusková, Základem komedie je rychlé tempo. Rozhovor s Jiřím Menzelem o filmu Postřižiny [online]. Filmový přehled, 2020 [cit. 13. 1. 2020]: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/zakladem-komedie-je-rychle-tempo-rozhovor-s-jirim-menzelem-o-filmu-postriziny
[2] Helena Hejčová, Slavnosti sněženek. Kino, č. 38 (31. 1.), 1984, s. 9.
[3] Eva Strusková, Základem komedie je rychlé tempo. Rozhovor s Jiřím Menzelem o filmu Postřižiny. Filmový přehled, 2020 [cit. 13. 1. 2020]: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/zakladem-komedie-je-rychle-tempo-rozhovor-s-jirim-menzelem-o-filmu-postriziny
