V 70 letech zemřel dnes dopoledne herec a režisér Jiří Ornest, který byl úzce spjat s pražskou divadelní scénou. Oznámila to jeho manželka, herečka Daniela Kolářová. Ornest stál u zrodu řady alternativních divadelních projektů, známý byl i z filmu a televize.
Jiří Ornest pocházel z umělecké rodiny. Byl synem herečky Jarmily Smejkalové (1924-1994) a divadelního režiséra a překladatele Oty Ornesta (1913-2002), synovcem básníka Jiřího Ortena (1919-1941) a herce Zdeňka Ornesta (1929-1990) a nevlastním bratrem herečky a rozhlasové a televizní moderátorky Ester Janečkové (nar. 1972).
Vystudoval herectví na DAMU (1968) a hned nastoupil do angažmá v Divadle E. F. Buriana (Racek, Poprask na laguně, Scénář, Jak se vám líbí, Vějíř lady Windermerové), odkud po jeho zrušení roku 1991 odešel do Divadla Na zábradlí, kde působil nejen jako herec (Pokoušení, Ztížená možnost soustředění, Strýček Váňa, Balada o vídeňském řízku, Malý pogrom v nádražním bufetu, Platonov je darebák, My, hrdinové, Náměstí Hrdinů, Zázrak v černém domě, 35,4, Vypadáme jako blbci, Tartuffe Games, Asanace), ale také jako překladatel (Dlouhá plavba domů), autor (Kdo je tady pán, Tragédie mstitele) a režisér (Nahniličko, V Altánu, Happy End, Podněcování a trest, Milada, Pyreneje).
V šedesátých letech založil s Petrem Svojtkou divadelní skupinu Růžový palouček, v sedmdesátých letech spoluzakládal Divadlo ve Foyer a v roce 1987 zformoval s Janem Krausem Náhradní divadlo. Za roli Ludwiga Vosse v Bernhardově hře Ritter, Dene, Voss získal Cenu Alfréda Radoka 1996.
Pro film ho objevil režisér Václav Gajer, který mu svěřil roli svazáka Buchala v povídce Jak se kalí ocel z triptychu Místo v houfu. Po několika drobných chlapeckých úlohách se začal na filmovém plátně objevovat soustavněji až od poloviny sedmdesátých let v postavách intelektuálů: novinář (Třicet panen a Pythagoras), lékař (Zrcadlo pro Kristýnu, Nechci nic slyšet), docent z výzkumného ústavu genetiky (Kam doskáče ranní ptáče), inženýr (Svět nic neví) či sympatický psycholog z nápravného zařízení pro mládež (Zámek „Nekonečno“).
Nepříliš početnou galerii svých filmových postav postupně obohatil o tragické i komické figury podkarpatských chasidských Židů, které ztělesnil v adaptacích próz Ivana Olbrachta: správce posvátné lázně Mojše Kahan (Golet v údolí) a nešťastný otec titulní hrdinky (Hanele). Na postavu arogantního vnitráka Přemka z muzikálové retrokomedie Šakalí léta navázal později úlohou neurvalého hokejového fanouška, chalupáře Pavelce, v hořké komedii Mistři. Do této kategorie psychicky či charakterově narušených mužů spadá i patologicky žárlivý manžel Benda v hořké komedii Hezké chvilky bez záruky.
Výstižné portréty vykreslil v postavách rybařícího pána v úvodní povídce Agáta ze stejnojmenného čechovovského filmu a prvorepublikového herce židovského původu Arnošta Fantla v okupačním dramatu Protektor. S manželkou Danielou Kolářovou tvořil rodičovský pár v komedii Cesta z města. Jeho poslední filmovou rolí byla postava umírajícího T. G. Masaryka ve snímku Masaryk.
Do širšího diváckého povědomí se zapsal především jako investigativní reportér v televizním recesisticko-satirickém pořadu Dvaadvacítka (1998), který připravoval ve spolupráci s Janem Krausem a Josefem Žluťákem Hrubým. Na obrazovce se divákům představil také v řadě inscenací, pohádek a v seriálech Dobrodružství kriminalistiky (1989), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Hříchy pro diváky detektivek (1995), Ďábel v Praze (1996), Soukromé pasti (2008), Zázraky života (2010), Terapie (2011), Borgia (2011) a Já, Mattoni (2016). Často spolupracoval s rozhlasem, namlouval audioknihy (Malý princ, Alenka v kraji divů, Cesta, Mistr a Markétka) a svou uměleckou všestrannost prokázal i jako textař. Byl dvakrát ženatý s herečkou Danielou Kolářovou (nar. 1946). Jejich syn Šimon Ornest (nar. 1974) pracuje jako vychovatel v Domově mládeže při Jedličkově ústavu a hudebník (kapelník a manažer známé skupiny handicapovaných lidí The Tap Tap).
Zdroj: ČTK, red, fik
