„Já sám jsem si vytkl za úkol dělat jen filmy současné. Ne ovšem tak, jak se to někdy chápalo. I současné filmy mohou být vousaté. Stejně tak nerozděluji filmaře na mladé a staré, neboť i mladý může být vousatý. Vždy jsem vycházel z toho, co mne zajímá (a nemusí to být právě z dnešních dnů, ale musí se to vidět moderníma očima). Cítím se velmi být Čechem a jsem na to hrdý. Poznal jsem po zkušenostech, že jsem hluboce vrostlý svými kořeny doma a že bych dlouho nevydržel venku pracovat.“[1]
Václav Gajer byl v padesátých letech jedním z nejmladších československých režisérů. A taky jedním z nejangažovanějších. Jeho rané filmy ideově i stylisticky důsledně naplňovaly doktrínu socialistického realismu. Po roce 1968 přesto dostal několikaletý zákaz natáčet. Jedním z důvodů bylo neradostné existenciální drama Kateřina a její děti (1969).
Václav Gajer se narodil 19. srpna 1923 v jihočeských Šumavských Hošticích, kam se rád vracel kvůli rodině, krajině i filmování. Po odmaturování na obchodní akademii tíhnul k divadlu a hudbě. Nakonec zvolil třetí cestu a v roce 1943 nastoupil jako poslíček a telefonista do ateliérů společnosti Nationalfilm (spolu s Lucernafilmem šlo během protektorátu o jedinou výrobnu českých filmů). V následujících letech se jako asistent podílel na vzniku filmů Miroslava Cikána či Martina Friče.
Krátce po válce se Gajer stal zaměstnancem Československého státního filmu a pracoval jako pomocný režisér sociálního dramatu Siréna (1947), za které Karel Steklý získal Zlatého lva v Benátkách. Spolupráce s několika významnými filmaři mu vynesla pověst spolehlivého filmového pracovníka. Již v roce 1948, v pouhých 25 letech, mohl natočit svůj první samostatný film. Detektivní komedie Křížová trojka vznikla ve výrobní skupině Jiřího Weisse, kterému Gajer asistoval při výrobě Dravců (1947) a Uloupené hranice (1947).
Křížovou trojku, film z prostředí učňovské mládeže, natáčel na jaře 1948 v prostředí, které mu bylo blízké, v okolí jihočeského Vimperku a na zámku Červená Lhota. Na průběh produkce dohlížel sám Weiss. Jako druhý vedoucí výroby byl vzhledem k četnému zastoupení dokumentárních záběrů přizván dokumentarista Vladimír Kabelík. Pokus o krádež starožitnosti tady stejně jako v jiných socialistických detektivkách posloužil jako záminka k výchovnému apelu na publikum.
Mladí a neukáznění hrdinové musejí být umravněni ideologicky uvědomělým vychovatelem. Stereotypně je v souladu s dobovou ideologií vykreslena šlechta. Podobně karikaturně působí postavy kapitalistů a nacistů v dalším Gajerově filmu, psychologickém dramatu Pan Habětín odchází (1949). Továrník Habětín před válkou vykořisťuje dělníky, za protektorátu kolaboruje s okupanty. Po únoru 1948 je potrestán rozlíceným pracovním kolektivem.
Pan Habětín dostal pro svou větší společenskou závažnost přednost při postprodukci a byl dokončen dřív než Křížová trojka. Velkoryse pojatý portrét bezzásadového průmyslníka viděli jako první návštěvníci 4. ročníku festivalu v Mariánských Lázních. Film tam získal čestné uznání. Teprve poté byl do distribuce uveden Gajerův režijní debut. Oba filmy byly vzhledem k nízkému věku a malým zkušenostem režiséra již v průběhu vzniku bedlivě sledovány dobovým tiskem.
Gajer obstál. V očích vedení zestátněné kinematografie prokázal jak svou řemeslnou zručnost, tak schopnost srozumitelně vyslovovat politické „pravdy“. Jeho zápal pro věci socialismu se počínaje Panem Habětínem projevoval také tím, že aktivně vyhledával vhodné náměty a literární předlohy a sám si psal alespoň technické scénáře. Původně měl točit i okupační drama Past (1950), ale režii za něj přebral Martin Frič a sám je s oceňovaným snímkem spjat pouze jako spoluscenárista.
Důvodem bylo Gajerovo plicní onemocnění, se kterým se dlouhodobě potýkal. Jeho nadějně počínající režisérkou kariéru tak zbrzdil mnohaměsíční pobyt v sanatoriu, kde se bude odehrávat jeho pozdější film Sny na neděli (1959). K režírování se mohl vrátit až po rekonvalescenci v roce 1952. Podle scénáře Františka Vlčka a zásad socialistického realismu natočil modelové budovatelské drama Usměvavá zem.
Film zachycující poúnorový přerod české vesnice opět vznikal v Jižních Čechách, poblíž Strakonic. Radostný život na kolektivizovaném venkově kalí zpátečničtí kulakové. Jednotné zemědělské družstvo ale sjednává pořádek. Usměvavá zem, vznikající v úzké spolupráci s Ústřední dramaturgií a Filmovou radou, svou propagací socialismu svědomitě naplňovala kulturně politickou směrnici předsednictva ÚV KSČ z dubna 1950, která měla završit připoutání kinematografie k centru komunistické moci.
Dalším Gajerovým propagandistickým filmem z venkovského prostředí byla napínavá agitka Přicházejí z tmy (1953). V jihočeské vesnici dochází k odhalení diverzní skupiny, která se za podpory západních agentů snažila odradit rolníky od vstupu do JZD. Dokonce i pro dobové kritiky byl ale hvězdně obsazený film (Jiřina Švorcová, Eduard Cupák, Dana Medřická) až příliš schematický a nevěrohodný, místy směšný. Hlavně vinou nekvalitního scénáře.[2]
Od roku 1951 Václav Gajer, ještě ani ne třicetiletý, vyučoval na FAMU, kde své zkušenosti předával studentům režie. Jako pedagog vedl například absolventské filmy Petra Solana nebo Pavla Hobla. Nadto vykonával i funkci proděkana fakulty. Kontakt s mladší generací mohl být důvodem, proč se od druhé poloviny padesátých let začal orientovat na filmy pro mládež, které budou i za normalizace tvořit dominantní část jeho filmografie.
Moralita Vina Vladimíra Olmera (1956) vypráví o městské mládeži na scestí. Do konfliktu se zákonem se kvůli nezodpovědným přátelům dostává student medicíny. „Zejména tam, kde vede herce k afektu a efektu, zrazuje nutný žánr svého díla; komorní ladění by bylo více prospělo“, napsal o filmu v dobové recenzi Stanislav Zvoníček.[3] Přes podobné kritické výhrady zaznamenala Vina velký ohlas na MFF Karlovy Vary, kde Jan Kališ získal cenu za kameru, a byla uvedena také na festivalu v Edinburghu.
O mladých lidech vypráví také koprodukční Ročník 21 (1957), jehož výroba probíhala v NDR. Milostné drama natočené ve střízlivém duchu italského neorealismu, bez idealizace a patosu Gajerových dřívějších filmů, zachycuje osudy českých chlapců, kteří byli za války totálně nasazeni v Německu. Jeden z nich se při odklízení trosek rozbombardovaného města zamiluje do tamější ošetřovatelky.
Podle scénáře Gajerova přítele Oty Hofmana vznikl také další komorní milenecký příběh, již zmíněné Sny na neděli z prostředí plicního sanatoria. Se stejným scenáristou realizoval Gajer i další tři filmy, Sedmý kontinent (1960), Králíky ve vysoké trávě (1961) a Neklidnou hladinou (1962). V kontrastu s formálně svěžími díly nastupující filmařské generace působila Gajerova tvorba z počátku šedesátých let poněkud strnule, což se projevilo i nižším diváckým zájmem.
Králíci ve vysoké trávě, psychologická studie vesnického chlapce, který je poznamenán pokrytectvím bigotní matky, otce i místního faráře, byli kritiky nicméně chváleni. Otakar Váňa je pro jejich mravní hloubku a citovou jímavost označil rovnou za Gajerovo „nejlepší, možná životní dílo“.[4] Uznání si film vysloužil také od Jana Žalmana, podle něj „V Králicích poprvé nenacházíme tradiční gajerovský rozpor mezi uměleckým záměrem a jeho výsledkem. Poprvé tu stojíme před dílem umělecky zralým, jehož pohled na skutečnost není poznamenán stopami životní naivity a planého tvůrčího entuziasmu.“[5]
V roce 1964 přispěl Gajer příběhem Jak se kalí ocel (podle scénáře Antonína Máši) do povídkového filmu Místo v houfu. Za vrchol jeho tvorby ze šedesátých let je považována středometrážní tragikomedie Horký vzduch (1965), zachycující veristickým stylem každodennost několika venkovských starců. Film opírající se o výjimečný scénář teprve čtyřiadvacetiletého Jiřího Křižana a herecké výkony zasloužilých umělců jako Zdeněk Štěpánek nebo Jaroslav Marvan byl ale hned po dokončení zakázán, údajně proto, že se nelíbil prezidentu Novotnému.
V atmosféře společenského uvolnění zadaptoval Gajer povídku Ilony Borské Vdovec po snu, která původně vyšla v časopise Plamen. „Tragikomedie středního věku“[6] o generačním střetu rozhlasového moderátora (Václav Voska) a redaktorky ženského vysílání (Jiřina Jirásková) Jak se zbavit Helenky (1967) patří mezi režisérovy odlehčenější filmy. Sází na dobrou znalost rozhlasového prostředí. V rozhlase působil krom autorky námětu také dramaturg filmu František Kožík.
Román Josefa Škvoreckého Lvíče byl pro změnu předlohou milostné hříčky s detektivní zápletkou Flirt se slečnou Stříbrnou (1969). Na knihu aktualizující tragédii o Antigoně upozornil Gajera Zdeněk Mahler, který pro něj předtím napsal scénář k Helence. Mahlerův a Gajerův technický scénář k Flirtu byl dokončen v srpnu 1968. Příjezd sovětských tanků natáčení o několik měsíců odsunul. Premiéra proběhla v září 1969 bez účasti Škvoreckého, který tehdy již přednášel na torontské univerzitě. Přítomnost jeho jména v titulcích vedla k zákazu dalšího uvádění filmu.
Syrové drama Kateřina a její děti (1970) se v kinech po dokončení nejprve vůbec nesmělo objevit. Film líčící osud prosté vesnické ženy a jejích tří dcer byl do distribuce puštěn až pět let po natočení. Literární scénář, který s režisérem napsal autor Zabité neděle (1969) Jiří Křenek, byl schválen ještě starým vedením studia v červenci 1969. Natáčení probíhalo v první polovině roku 1970. První sestřih neprošel cenzurou. Nepomohly ani střihové úpravy.
V květnu 1972 měl být natočený materiál podle zjištění Štěpána Hulíka zlikvidován. K tomu nakonec nedošlo a cenzurovaná verze filmu vstoupila v září 1975 do omezené distribuce. S Gajerem bylo mezitím zahájeno stranické šetření. Měl objasnit, proč jako člen předsednictva Československého odborového svazu pracovníků v umění a kultuře prosazoval požadavek „odbory bez komunistů“. Jeho podpora reformního vývoje se projevovala také zapojením do Koordinačního výboru tvůrčích svazů.
Jeden z nejvýznamnějších komunistických filmařů padesátých let, který se svého času hrdě hlásil k únorovým politickým ideálům, byl po stranických prověrkách vyloučen z KSČ a suspendován z režisérské kategorie do funkce druhého režiséra. K samostatnému natáčení se vrátil po devítileté pauze, oklikou přes pomocnou režii snímků Zlatá svatba (1972) a Smrt mouchy (1976).
Zatímco Gajerovy filmy z padesátých let dnes již vesměs upadly v zapomnění, do diváckého povědomí se výrazně zapsal jeho normalizační triptych rodinných filmů s Tomášem Holým a Gustavem Valachem: Pod Jezevčí skálou (1978), Na pytlácké stezce (1978) a Za trnkovým keřem (1980). Hlavními postavami jsou děda a jeho vnuk z města, kteří k sobě hledají cestu v malebných šumavských exteriérech.
V politicky nezávadné tvorbě pro děti a mládež se Gajer mohl rehabilitovat i díky podpoře svého přítele, zavedeného scenáristy a dramaturga Oty Hofmana. O městských dětech a jejich vztahu k přírodě natáčel i v následujících letech. Oproti dětským filmům Marie Poledňákové nebo Milana Vošmika se ty jeho vyznačovaly větší vážností a naléhavostí, což souviselo i s využíváním konvencí dobrodružného nebo detektivního žánru.
Svou filmařskou dráhu Václav Gajer zakončil adaptacemi dětských románů Bohumila Říhy Divoký koník Ryn (1981) a Dva kluci v palbě (1983). V devadesátých letech ještě rozpracoval televizní dokument o odkazu filozofa Arthura Schopenhauera a zamýšlel natočit adaptaci románu Honzlová od Zdeny Salivarové, ale ani jeden projekt nedokončil. Režisér, jehož kariéra prošla stejně pozoruhodným vývojem jako poválečné Československo, zemřel v Praze 1. července 1998 v 74 letech.
Použitá literatura:
Zdeněk Doskočil, Gajer, Václav 19. 8. 1923 – 1. 7. 1998. Biografický slovník, 19. 5. 2023. Dostupné online <http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/GAJER_V%C3%A1clav_19.8.1923-1.7.1998>
Štěpán Hulík, Kinematografie zapomnění: Počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov (1968–1973). Praha: Academia 2011.
Pavel Skopal (ed.). Naplánovaná kinematografie: český filmový průmysl 1945 až 1960. Praha: Academia 2012.
Vít Schmarc, Země lyr a ocele: subjekty, ideologie, modely, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu. Praha: Academia 2017.
Petr Slinták, Hana Rottová, Venkov v českém filmu 1945–1969: filmová tvář kolektivizace. Praha: Academia 2013.
Petr Szczepanik, Továrna Barrandov: svět filmařů a politická moc 1945–1970. Praha: Národní filmový archiv 2016.
Poznámky:
[1] Lubomír Procházka, Rozhovor o současnosti s režisérem Václavem Gajerem. Film a doba 5, 1959, č. 8, s. 549.
[2] Viz např. Miroslav Česal, Kritika filmu Přicházejí z tmy. Film a doba: otázky a problémy československé a světové kinematografie, č. 7, 1954, s. 452–456; Ludvík Veselý, Uchvátit srdce i mysl diváků! Literární noviny, č. 25 (29. 6.), 1954, s. 7.
[3] Stanislav Zvoníček, O filmu Vina Vladimíra Olmera. Film a doba 2, 1956, č. 10, s. 673.
[4] Otakar Váňa, Kronika psaná světlem a stínem – XIII. Kino 20, 1965, č. 21 (21. 10.), s. 2.
[5] Jan Žalman, Na krok od tragédie. Kultura 6, 1962, č. 13 (29. 3.), s. 4.
[6] Bohumíra Peychlová, Klamání veřejnosti. Kino 22, 1967, č. 21 (19. 10.), s. 2.
