Václav Vydra

Václav Vydra starší se narodil 29. dubna 1876 v Plzni do rodiny vojenského hudebníka a kapelníka. Postupně vyrůstal v kasárnách v Linci a ve Vídni a navštěvoval německé školy. Na německou reálku chodil také v rodné Plzni. Se spolužákem však snil o herecké dráze. Bez jakýchkoliv zkušeností se jako sextán v roce 1893 přihlásil ke kočovné herecké společnosti Elišky Zöllnerové a byl přijat. I proti vůli otce, ale s podporou matky, odjel k této společnosti. Jako úplný začátečník ještě se slabým hlasovým fondem musel záhy tuto společnost opustit.

U dalších kočovných společností, které často střídal z různých důvodů, se postupně vypracoval na vynikajícího vyhraněného charakterního herce, zvládajícího největší komické i dramatické postavy z českého a světového repertoáru. Hrál u ředitelů V. Žákovského (1893), třikrát u Antoše J. Frýdy (1893–1894, 1895–1896 a 1896–1897), V. Sieberta-Mělnického (1894), Raimunda Příbramského (1895), Ladislava Chmelenského (1896), Václava Spurného (1897), Antonína Chlumského (1897), po vojenské službě (1897) ještě u Jana Drobného (1898) a Antonína Muška (1898–1899). Nakonec se s úspěchem vrátil k Zöllnerovým (1899–1907) a jednu z jejich členek, Elišku Zöllnerovou ml., pojal za svou první ženu a měl s ní syna a dvě dcery.

Po angažmá u Vendelína Budila v Městském divadle v Plzni (1907–1913) přešel definitivně do Prahy a po Divadle na Vinohradech (1913–1922) setrval až do své smrti v činohře Národního divadla (1922–1953), kde ve vynucené penzi v letech 1940–1945 vystupoval jako stálý host. Souběžně s herectvím rozvíjel příležitostně i divadelní režii a veřejně se angažoval ve vedoucích postech (například letech 1936–1939 předseda Klubu českých a německých divadelních pracovníků, 1945–1949 ředitel Národního divadla, 1949–1953 čestný intendant státních divadel) a ve svazových a odborářských funcích. Herecky hostoval také v Lublani (1922, 1929) a ve Varšavě (1930), účastnil se v roce 1934 s dalšími divadelníky zájezdu do SSSR.

Václav Vydra byl na jevišti bytostným tragédem se hřmotnou dynamickou postavou a s mohutným deklamativním projevem. V režiích K. H. Hilara, Jiřího Frejky nebo Karla Dostala prošel od romantismu, expresionismu, avantgardy až k psychologicky realistickému stylu. Jeho tvárné a přizpůsobivé individualistické herectví bylo hodnoceno jako moderní a současné před první světovou válkou, v meziválečných dobách i v těsně poválečném období. Ze stovek jím vytvořených postav si uveďme alespoň Claudia (Hamlet), vodníka Ivana (Lucerna), dona Quijota (Zmoudření dona Quijota), Jegora Bulyčeva (Jegor Bulyčev), Mefista (Faust) či Bruta (Císař Jones).

Václav Vydra se poprvé před filmovou kameru postavil ve vedlejší úložce opilce se svými hereckými kolegy z vinohradského divadla již roku 1914 v situačním žertu podle předlohy Františka Langera Noční děs v režii J. A. Palouše. K dalšímu natáčení se Vydra, často opět se svými kolegy z Vinohrad, vrátil těsně po první světové válce, kdy byl v letech 1918–1922 obsazen do devíti snímků.

Bohužel některé z nich jsou nedochovány a neznáme ani jméno hercovy role. Z tohoto Vydrova filmového období stojí za zmínku alespoň postavy komorníka Lorence, Ivana Petroviče a německého velitele von Bührena v dramatech Václava Binovce Bogra (1919), Krasavice Kaťa (1919) a Za svobodu národa (1920) nebo ústřední role tuláka Matuly, jenž podle námětu Karla Čapka a v režii Jaroslava Kvapila nalezne zázračný Zlatý klíček (1922) otevírající všechny zámky. Svoji účast v němém období české kinematografie Vydra ukončil po sedmileté pauze, kdy ve velkofilmu Svatý Václav (1929) režiséra J. S. Kolára sehrál německého krále Jindřicha I. Ptáčníka.

Ač se jeho herecký a slovní projev před kamerou vyznačoval jistou dávkou patosu a divadelní stylizace, byl v prvních zvukových filmech 30. let (tehdy hrál opět v devíti titulech) využíván především pro silně negativní úlohy. Takový byl například zhýralý statkář Michovský ve Fehérově melodramatu Když struny lkají (1930), despotický manžel Richard v nedochovaném Tajemství lékařově (1930) Julia Lébla či podvodný Ing. Josef Rezek ve Vančurově sociálním dramatu Na sluneční straně (1933).

Z Vydrovy filmové tvorby 30. let však nejvíce vyčnívají čtyři role vzniklé podle divadelních předloh. Prvními byl švagr Jakub Vojnar v Borského Vojnarce (1936) od Aloise Jiráska a furiantský starosta a sedlák Filip Dubský v komedii režisérského tandemu Vladislava Vančury a Václava Kubáska Naši furianti (1937) na motivy Ladislava Stroupežnického. Třetí zfilmovaná divadelní kreace se stala hercovou nejlepší. V Haasově Bílé nemoci (1937) podle protiválečné hry Karla Čapka se převtělil do zbrojařského magnáta barona Olafa Kroga, jenž ze strachu před malomocenstvím uvažuje o zastavení válečné výroby ve svých továrnách, ale raději volí dobrovolný odchod ze života. Své nejúspěšnější filmové období ukončil Václav Vydra rozšafným a spravedlivým mincmistrem Vilémem z Vřesovic v nacionální renesanční komedii Cech panen kutnohorských (1938) Otakara Vávry vytvořené ze dvou her Ladislava Stroupežnického a z pamětí Mikuláše Dačického z Heslova.

Za německé okupace na Václava Vydru zbyly již jen čtyři menší úlohy, tou poslední byl statkář Rupert Hojtaš ve Vávrově Okouzlené (1942). Krátce před smrtí ještě se svými hereckými souputníky Růženou Naskovou, Zdeňkem Štěpánkem, Eduardem Kohoutem, Karlem Högerem a s Otomarem Krejčou zdařile načetl komentář k monumentálním Trnkovým animovaným Starým pověstem českým (1952). Kromě záznamu Kopáči (1922) o fotbalovém zápase týmu Vinohradských herců proti Spartě se herec krátce před smrtí podílel na svém krátkém bilančním uměleckém medailonu Národní umělec Václav Vydra (1952) v režii Ladislava Rychmana. Některé jeho divadelní výkony, recitace a četba často zaznívaly z rozhlasu a z gramofonových desek.

Za dramatické umění byl oceněn Státní cenou (1924), jako jeden z prvních titulem Národního umělce (1946) a Čestným členem Národního divadla (1949). Patřil mimo jiné k čelným meziválečným představitelům levice a po roce 1945 se nadšeně a věrně přiklonil k politice KSČ. Razantně se distancoval od svého nejúspěšnějšího hereckého období, které prožil během 20. a v první polovině 30. let za pomoci režiséra K. H. Hilara. Jeho posmrtnou památku Vydra neváhal zostudit ve svých vzpomínkových knihách Prosím o slovo (1940) a Má pouť životem a uměním (1948) s odůvodněním, že na divadle není důležitý režisér, ale především herec.

K hercovým celoživotním zálibám kromě bohémského způsobu života patřilo především cestování v zahraničí i v tuzemsku. Václav Vydra starší zemřel uprostřed rozdělané práce na další knize pamětí 7. dubna 1953 v Praze, krátce před sedmasedmdesátými narozeninami. Z jeho literární pozůstalosti byly vydány spisy Z hercova pera (1955) a Hercův listář (1956). V rodinné divadelní i filmové herecké tradici úspěšně pokračoval i Vydrův syn Václav Vydra mladší (1902–1979), snacha Dana Medřická (1920–1983) a vnuk Václav Vydra nejmladší (nar. 1956) se svou druhou ženou Janou Bouškovou (nar. 1954).